Po dvaceti letech se ze staršího hodného bráchy, zdá se, stal bratr zlobivější. Poslanci chtějí vědět, kolik stálo koncesionáře nové logo a „rebranding“ a vůbec spoustu dalších věcí. Nakonec se to dozvědí…

Taky ještě není jasné, co s Ivanem Vodochodským, který se stal rozhodnutím ČSSD a lidovců  rozhlasovým radním a zároveň doposud zůstal zastupitelem. Podle zákona o Českém rozhlasu je kuchař ve střetu zájmů a Sněmovna by jej měla prakticky automaticky odvolat. Paragrafy  hovoří jasně. To,  že Vodochodského radní bez protestu akceptovali jako svého kolegu, znamená,  že žijí v právním bezvědomí. Jak pak mají vykonávat svůj mandát?

Z rozhlasu byl odejit analytik strategického rozvoje Filip Rožánek. Prý z důvodu restrukturalizace. Rozhlas ovšem vypsal prakticky okamžitě výběrové řízení na pozici,  kterou Rožánek zastával a náplň práce, kterou vykonával. Čímž si zadělal na problém se zákoníkem práce, neboť Rožánkovi uvedl nepravdivý důvod jeho propuštění – „nadbytečnost“. I když formálně odcházel Rožánek dohodou, aby dle kolektivní smlouvy mohl odejít ne s holým zadkem, ale s odstupným pěti platů, nepravdivý důvod výpovědi mu de iure umožňuje se soudit. Nejspíš úspěšně. I vzhledem k tomu,  že tisková mluvčí Českého rozhlasu Tereza  Krásnenská o důvodu jeho odchodu veřejně lhala.

Já sama byla z Českého rozhlasu také odejita. Týden poté. Mé odejití asi těsně předešlo mému vlastnímu odchodu. Jsou věci, které nemám zapotřebí. Ale stejně, ač jsem v budově na Vinohradské strávila jen tři roky, zatímco Filip  osm let a čtyři měsíce , jsem hrdá na to, že jsem, alespoň na chvíli, mohla být rozhlasákem. Být zaměstnána v instituci, která psala historii této země,  zavazuje. Věřím, že se v Českém rozhlase zase sejdeme. V lepších časech. I s Filipem Rožánkem. Možná to nebude ani tak dlouho trvat…

Filip Rožánek nicméně výstižně a obsáhle pojmenoval současné problémy rozhlasu ve svém rozhovoru pro oborový server Mediář: komunikace, kompetence a kamarádi. Špatná personální politika, kamarádi generálního ředitele a jeho kamarádů, nekompetence managementu a hlavně, jak dodávám já, žádná vize. To, že si zachová management  ještě tři roky do konce mandátu generálního ředitele velmi slušně placená místa s minimem práce, vize není. Kam se poděli muži, kteří po sobě chtějí něco zanechat?

Generální ředitel Václav Kasík, který v čele rozhlasu strávil deset let, po sobě zanechal rozvíjející se instituci s vizí dalšího rozvoje. Zrekonstruovanou budovu Vinohradské, koupenou novou budovu v Římské, úspěšný  počátek digitalizace, komplexní přezbrojení na bezpásmovou digitální pořizovací a vysílací technologii a účast rozhlasu v multiplexu DVB-T, nové digitální stanice, rozšíření sítě analogových vysílačů. Kodex ČRo. BROLN. Nadaci Světluška. Novely zákona,  které zajistily Českému rozhlasu strategický rozvoj. Jeho vize ho přežila. Dosud se ji nepodařilo celou zničit.

Co za Duhanem doteď vlastně zbylo? O strategický rozvoj zjevně nestojí.

Do velké vysílací rady zvolili poslanci Janu Kasalovou. Napotřetí. Byla to poměrně urputná bitva, ve které se poslanci  přetlačovali ve stylu šimpanzů bonobo.

Také jsem byla na semináři o médiích. Levicovém semináři. Bohužel konstatuji, že představa pořadatelů a jejich hostů o médiích, nejen o médiích  veřejné služby, jest poněkud tristní. Neschopnost překročení kruhu „co včera vysílali v televizi a co se nám nelíbilo“ či vyprávění veselých či truchlivých exministerských historek s novináři veřejný prostor příliš nevylepší. Dlouholetá šéfredaktorka komunistických Haló novin kdysi prohlásila,  že "ONI NÁM škodí". Svým nepochopením mediální plurality byla všem pro smích. Česká konzervativně „radikální" levice, mající jiný názor na dění na Ukrajině či jinde,  z tohoto ghetta „oni nám škodí" dosud nevykročila. Zelená a „lidskoprávní“ liberální levice si vytvořila  „svoje“ alternativní média,  která si plní obsahem a platí si je. Jako správná komunita. Nefňuká, ale trpělivě a aktivně oslovuje svým aktivistickým obsahem nejen ty svoje, ale i mainstreamové novináře. Občas uspěje a za deset let už dokázala řadou aktivit zaujmout širokou veřejnost.

Hnutí Ne základnám,  kdysi vedené studentem filosofie Janem Májíčkem (tehdy 23) dokázalo oslovit odporem k americkému radaru v Brdech širokou plejádu dalších hnutí a aktivistických skupin a nakonec přesvědčilo 70% občanů tohoto státu. Uspělo proti většině politických stran, uspělo proti armádní rozvědce, uspělo proti BIS. Uspělo proti americké rozvědce i aktivitám americké ambasády. Uspělo proti generálům. Uspělo proti vládě,  která proti němu nasadila PR specialistu s rozpočtem 14 milionů. Radar v Brdech nestojí. Občané slavili úspěch. Poprvé po dvaceti letech od sametu. Byla to praktická ukázka Šmeralovy strategie široké lidové koalice. Májíček dospěl.  Ale hnutí po svém úspěchu ztratilo svůj raison d'etre. Dodnes ho nenašlo.

Frustrované radikální levici dnes v jejím ghettu stačí,  že si občas zabrblá na poměry, zademonstruje a mír či něco podobného, napíše nějakou petici proti neřádstvům a odešle ji, navštíví občas chápající politiky a nechá si něco slíbit. Po úspěchu, podobném tomu Májíčkovu, netouží. Stačí jí,  když se občas potká se stejně smýšlejícími. S výjimkou docentky Ilony Švihlíkové a Lenky Procházkové se nesnaží  o expanzi do mainstreamu. Nedokáže se poučit z vlastních selhání,  nedokáže napodobit ani úspěch jiných. Nedokáže totiž nezaujatě analyzovat příčiny úspěchu jedněch a příčiny neúspěchu druhých. Nenávidí mainstreamová média,  protože nerozumí jim  a nerozumí ani jejich roli ve společnosti. Nedokáže si vytvořit média vlastní, alternativní, a věnovat tomu to množství úsilí, času a peněz, co to vyžaduje.

Vytvoření komunitních médií není jednoduché. Vyžaduje to specializované znalosti,  peníze, čas. Vytrvalost. Víru v úspěch a reflexi nejen sebe, ale hlavně cílové skupiny – oné komunity.

Mediálním  prostorem stále rezonuje návštěva Noama Chomského, který řekl spoustu věcí, která se jeví být českému mainstreamu opravdu, ale opravdu nepohodlná. Všichni to roztomilí čeští trpaslíci, o nichž svět, krom pražských kaváren, nikdy neslyšel, vřískavě odsuzuje světového mediálního mága jen proto, že řekl něco nepohodlného. Něco, co jsme, krucinál, přece slyšet nechtěli! No co si to dovoluje!

Minulý týden zemřela jedna z legend rozhlasového vysílání Casey Kasem.  Jeho věk mne překvapil. Kasem  byl moderátorem hitparády American Top 40 a dalších hitparád,  byl jedním z hlasů legendárního pořadu Sesame Street a spousty dalších. Byl jedním z příkladů amerického snu, který, jak zjistili sociologové, už neexistuje.

Poslední vydání pořadu Newsnight Jeremyho Paxmana s Borisem Johnsonem a Michaelem Howardem sledovalo 1,2 milionu diváků.  Byl to největší počet diváků od nepokojů v roce 2011.

Americké redakce se potýkají s nedostatkem editorů. Tedy, ne že by jich byl nedostatek na trhu, ale v redakcích šetří a tak se spolu s tlakem na více textů pojí tlak na snižování stavu.  Tradičně se s problémem potýkaly malé redakce, ale nyní  „reorganizují“ i redakce velké.  Místo editorů se objevují „obsahoví editoři“, kteří by se měli stát něčím, jako jsou „koučové redakce“. Měli by, podle představ majitelů novin, „ovlivňovat redaktory tak, aby bylo v závěrečné fázi potřeba co nejméně oprav“.

Vyhazují- li vydavatelé novináře se zkušeností a nabírají- li laiky, protože jsou levní, ani koučové nepomohou. Nevzdělanost a lacinost se stává globálním mediálním standardem.

V pátek byla uzávěrka nominací na cenu Emmy. Nominace, které musí být uvedeny v papírové podobě, se odevzdávaly do losangeleské pobočky Ernst & Young.

Will Ferrel, Melissa McCarthy, Jennifer Garner, Peter Jackson, Eugenio Derbez, Daniel Radcliffe, Paul Rudd a  Christoph Waltz jsou mezi třiceti osobnostmi, které dostanou příští  hvězdu na chodníku slávy.  In memoriam hvězdu dostanou spisovatel Raymond Chander  a tvůrce Batmana Bob Kane.  Dále to bude producent Simpsonových James L. Brooks, režisér  Ken Ehrlich, kuchař  Bobby Flay a další.  Hvězdu dostane i Snoopy.