Přitom v Ústavě se o jmenování členů vlády dočteme na dvou místech. Čl. 62 písm. a), nacházející se pod marginální rubrikou Prezident republiky, který upravuje samostatná, tedy nekontrasignovaná oprávnění prezidenta republiky, je třeba považovat skutečně za kompetenční ustanovení.

Oproti tomu však čl. 68, nacházející se pod marginální rubrikou Vláda, je ustanovením, které upravuje vztahy vlády (včetně její kreace a legitimizace v podobě důvěry) k dalším ústavním orgánům (především PS a dále odst. 2 k prezidentu republiky).

Toto ustanovení je třeba chápat jako vymezení procesu provádění kompetencí, které prezidentu republiky plynou z kompetenčního ustanovení. A výklad tohoto procesního ustanovení, až dosud nezpochybňovaný, byť ze strany všech prezidentů v rámci úvah před jmenováním vlády poněkud přepínaný, avšak nikdy neporušený, najednou nemá platit?

Lze chybným výkladem zvrátit parlamentní systém (a to je základní charakteristika našeho ústavního systému, byť obsahuje i prvky systémů jiných, kterou bych dokonce označila za podstatnou náležitost platného ústavního systému, kterou opravdu nelze měnit jinak než výslovnou změnou celého systému) na systém prezidentský? Tak to už si koleduje o zásah Ústavního soudu v rámci kompetenčního sporu. Z celé této, a stále doufám, že jen mediálně nafukované kauzy, na mě jde smutek.

Kde jsme se to ocitli po 20 létech české ústavnosti? A proč se najednou najde tolik politiků, kteří si snad Ústavu ani nikdy nepřečetli důkladně, a přesto se staví do role jejího autentického vykladače?

Je to divná doba... Návrat blbé nálady ze staronových důvodů a dalších nových více než hrozí. Kéž by byl alespoň tento její důvod do nástupu příštího roku vyřešen a eliminovány pochybnosti o tom, zda stále ještě žijeme v systému, v němž vládu skládá premiér a nikoliv prezident a důvěru ji vyslovuje PS.

Eliška Wagnerová