Kritický postoj k presidentu Mu Barákovi sdílený přes mobily na Facebooku uvedl v Egyptě do pohybu statisíce lidí a způsobil nakonec pád stabilního politického režimu podporovaného ze zahraničí. Proč k tomu nedošlo dřív? Domácí počítač je pro průměrného Egypťana stále nedostupnou investicí, ale k mobilu s Internetem se dostal až nedávno. U nás před několika lety překvapilo házení vajíček uvedené do pohybu výzvou na sociální síti. Ukazuje se, že moderní komunikace umožňuje sdílet zejména negativní emoce rychleji, než jsme tušili.

Není divu, že komunikace probíhající ve vteřinách a minutách narušuje demokratické zřízení, které bylo vytvořeno pro novinovou komunikaci mezi občanem a politikem. Parlamentní procedury byly záměrně zpomalovány v jednacích řádech, aby bylo dost času jakýkoli návrh projednat s voliči. Pokud se vyskytnul problém, byl druhý den v novinách a za dva dny se k němu rozpoutala diskuse. Za další jeden až dva dny se dalo čekat reakce na první diskusní příspěvky. To se mohlo několikrát opakovat. Politikové mezitím mohli své myšlenky šířit, vysvětlovat a obhajovat. Diskuse končila po několika týdnech, což se odráželo ve lhůtách pro parlamentní jednání.

V dnešní době probíhá vedle této tradičně pomalé diskuse jiná, horizontální komunikace mezi internetovými voliči, která je tisícinásobně rychlejší. Politikům se na jedné straně otevírá nový prostor pro komunikaci, na druhé straně mohou pociťovat živelnost sociálních sítí za ohrožení. Společnost se bude pravděpodobně dělit na rychle a pomalu komunikující občany, přičemž rozdělení bude nadřazeno sympatiím vůči politickým stranám. Jakoby se každý politický směr rozdělil na dvě obtížně propojitelné frakce. Dá se čekat, že se začnou lišit i v politických důrazech.

Starý parlamentní systém novým podmínkám nestačí. Politikové navzdory možnostem rychlé komunikace hlasům svých voličů naslouchají stále méně. Pokud k nim nějaké hlasy dolehnou, nedokáží je v záplavě informací správně vyhodnotit. Nedokáží odlišit vliv organizovaných zájmových skupin od spontánních reakcí jednotlivců. Jejich komunikace se hroutí ve chvíli, kdy jim voliči prostřednictvím SMS začnou sdělovat, co si myslí. Místo, aby komunikovali, utajují svá telefonní čísla.

Nepřekvapuje, že se státní moc nezřídka pokouší elektronickou komunikaci přinejmenším zaznamenávat, odposlouchávat a pokud možno regulovat.  Objevují se pokusy legalizovat internetovou cenzuru. Tomu se brání zastánci svobody, kteří intuitivně tuší, že boj o svobodu na Internetu bude klíčovým zápasem, který poznamená celé toto století. Stane li se Internet komunikačním prostředím pro nějaký nový typ demokracie, otevírá jakákoli jeho cenzura brány k totalitě. Sedmdesát let staré katalogy lidských práv samozřejmě novým podmínkám nestačí. Ústavní ochrana listovního tajemství nad dopisem v zalepené papírové obálce jaksi nestačí na datové pakety bloumající po síti. Nebude-li velmi rychle do katalogu lidských práv zařazeno právo na svobodnou elektronickou komunikaci bez státního dohledu, bude nesnadné svobodu internetového projevu udržet.

Zkusme se pro inspiraci zamyslet nad dobou, kdy se vedle koňské dopravy začaly na cestách objevovat automobily. Prý tehdy platilo, že před každým autem musí běžec s praporkem hlasitým voláním upozorňovat, že pojede automobil. Tehdy neexistovaly žádné dopravní předpisy, nebyla dopravní policie, neexistovaly soudy schopné rozhodovat v případech nehod, nebyli soudní znalci, nebyly ani zpevněné silnice. Samozřejmě nemohla existovat ani etika chování za volantem. Dnes máme poměrně jasno, jak se pozná hulvát za volantem.

Ocitáme se stále ještě na počátku éry elektronického sdílení informací. Nemáme zatím ani nepsaná, ani zvyková pravidla slušné komunikace. Letmý pohled na některé diskuse ukazuje mravní úroveň těch, kdo obsadili volný komunikační prostor. Ti, kdo by si přáli normální podmínky pro věcnou diskusi, se rozpačitě zdráhají soutěžit s vulgárními diskutéry. Diskusi a argumentaci vytlačuje sdílení pocitů. Pokusy o legislativní regulaci Internetu nepostihují zločince, ale pouze slušné lidi. Všechny legislativní návrhy usilují o uzákonění morálky, což je, jak známo, neproveditelné. Ale je docela pravděpodobné, že bude existovat docela přesné zvykové právo regulující slušné chování na síti.

Před dvaceti lety bylo zažitým zvykovým právem, že anonymní dopis nikdo nebere s plnou vážností a většinou jsme je bez čtení vyhazovali do koše. Měli bychom snad nyní na Internetu brát vážně odstavečky od anonymních autorů a měli bychom s nimi polemizovat?

Anonymní prostředí dává prostor něčemu, co se podobá davové psychóze. Internetový ‚brouzdal‘ se připojí i k myšlenkám, ke kterým by se jinak veřejně nikdy nepřiznal. Čím více se jich přidává, tím více přibývá dalších. Takové síly mohou demokratický systém zcela zlikvidovat. Samostatné nezávislé uvažování je stejně vzácné, jako bylo před sto lety, jenom je zaplaveno mnohem větším objemem bezobsažných informací. Proto se navzdory stále dokonalejším vyhledávačům samostatné myšlení tak těžko hledá. Objevují se pokusy s přiměřenou věrohodností identifikovat jednotlivého člověka na Internetu, pokud chce. Zatím nemáme ve zvyku automaticky mazat anonymní příspěvky, ale je možné, že se časem oddělí anonymní výkřiky od hlasu těch, kdo se nebojí podepsat.

Hlásím se k tomu, že by svoboda elektronické komunikace měla být ústavně chráněna jako základní lidské právo. Musí být chráněna především před dotěrností státu, který nejvíce ohrožuje lidská práva. Zatímco žádnou právní regulaci svobodného projevu na Internetu nepotřebujeme, naléhavě potřebujeme zvykové morální zásady slušného chování v počítačových sítích, které by slušné lidi chránily proti hulvátům.
 

Jiří Payne