Víc nechce, prý by to bylo drahé. Evropská komise požadovala aspoň 23 procenta, čeští zástupci obnovitelných zdrojů, ekologické organizace a obce nabízeli 24,4 procenta.

Zdá se, že český přístup ke klimatické hrozbě připomíná české výběrové řízení – může to být blbé a k ničemu, hlavně, když je to levné. Svaz průmyslu a dopravy tomu tleská. „Plnění cílů nesmí zatížit cenu energie tak, že se kvůli ní stane český průmysl nekonkurenceschopným,“ píše ve svém komentáři.

A kde je ta konkurenceschopnost? Že se nezúčastníme přesunu do nízkouhlíkové a decentralizované ekonomiky? Že to nebudeme umět? Že se zakopeme v minulosti?

A kde je ta láce? Že postavíme jaderné elektrárny, které bude vlastnit stát, takže cenu elektřiny na spotřebitelském účtu doplníme ještě neviditelnou platbou za státního rozpočtu? Z daní? Děkuju pěkně za takovou slevu.

Na webu je k dispozici rok starý záznam debaty po konferenci Svazu moderní energetiky, kde ředitel strategie Energon holding Fady Al-Kheir (má bezvadnou češtinu) konstatuje:

„Obnovitelné zdroje ve světě exponenciálně rostou. To, že Česká republika – z ideologických a jiných důvodů – jejich růst blokuje, to nemá globálně žádný vliv. To jen Česká republika snižuje svoji konkurenceschopnost a konkurenceschopnost své ekonomiky, a to je mi líto.“

Máme to ostatně hned u nosu. Nedávná zpráva ČT českým divákům sdělila, že emise skleníkových plynů v Německu loni klesly o sedm procent, což je výrazně více, než se čekalo. Podle analýzy Agora Energiewende loni u sousedů poprvé získávali více energie z obnovitelných zdrojů než z uhelných a jaderných elektráren dohromady.

Komora obnovitelných zdrojů energie v ČR vidí podobný potenciál i u nás. Podle zprávy, kterou mi v pondělí poslal její mluvčí Martin Mikeska, by bylo Česko schopno už v roce 2030 nahradit čtyři pětiny elektřiny dosud vyráběné z uhlí.

Vláda to vidí jinak. Obnovitelné zdroje jsou drahé, za soláry dáme bilion korun, zaznívá pravidelně z úst příliš mnoha politiků.

Ano, ty staré jsou drahé, byl to bezvadný tunel, který bude odsávat zdroje od spotřebitelů i z rozpočtu ještě dobrých patnáct let. Ty nové už však drahé nejsou.

Světová cena fotovoltaických panelů klesla za deset let od nástupu „solárních baronů“ na desetinu, zhruba ze dvou dolarů na dvacet centů za watt. Je to důsledek prudkého růstu výrobních kapacit, tedy ekonomie množství.

Podle stejného zdroje vzrostly roční globální solární instalace z 16 GW v roce 2010 na 105 GW v roce 2019, tedy více než šestkrát.

U nás nevzrostly obnovitelné zdroje prakticky vůbec. Bavíme se jen o jaderných elektrárnách. Premiér Andrej Babiš tvrdí, že se mu podařilo, aby byly zahrnuty mezi podporované čisté zdroje, ale nic tomu nenasvědčuje. Zatím převažují zprávy, že jaderné zdroje budou vyloučeny z evropské podpory. Podívejme se tedy, do čeho jdeme.

Podle mého oblíbeného zdroje, kterým je Schneiderova každoroční zpráva o stavu jaderné energetiky, v současné době staví 16 zemí 46 jaderných reaktorů. Průměrná doba výstavby je zatím 6,7 roku a mnohé se budou stavět ještě řadu dalších let.

U tří z pěti budovaných reaktorů (celkem 27) nastala zdržení, většinou několikaletá. Z toho v 11 případech jde o další zdržení, nechytl se ani nový harmonogram. Rekordmanem jsou Mochovce (abychom nechodili moc daleko), kde se očekává dostavba po 35 letech. Ale i finský Olkiluoto-3 se staví už víc než deset let, a nepomohly ani soudy s dodavatelem. Průměrná doba výstavby 63 jaderných bloků, která začala po roce 2009, je 9,8 roku. Každý osmý projekt z let 1970 až 2019 skočil do ztracena a byl opuštěn v různé fázi výstavby.

Vedle rizika výstavby je tam i riziko cenové. Srovnatelná cena energie LCOE podle americké metodiky (od kolébky ke hrobu - od výroby a výstavby zařízení, přes provozní náklady a odpady k likvidaci) ukazuje, že celkové náklady obnovitelných zdrojů tam jsou nižší než u uhlí nebo plynové kogenerace elektřiny a tepla. Mezi lety 2009 a 2018 výroba solární elektřiny v průmyslovém měřítku zlevnila o 88 procent a větrné o 69 procent, zatímco náklady nových jaderných zdrojů stouply o 23 procent. (Dodejme, že oba trendy pokračují.)

Proč to nevidíme i u nás? Z ekonomického hlediska tu není rovné hřiště. Centrální rozvodná síť byla vybudována ze státního rozpočtu ještě za socíku, elektrárny většinou také, nemají důvod něco měnit. Jejich hospodaření je založeno na co největším prodeji energie, zatímco společenský zájem by měl být na úsporách. To jsou protisměrné cíle. Proto by měl být ten společenský zájem podpořen.

Jenže vláda obnovitelné zdroje aktivně brzdí. V každém předpisu najdete dostatek pojistek, aby to nešlo. Vadí i akumulace energie. Všechno to, co by vylepšilo možnosti obnovitelných zdrojů a decentralizace pochopitelně užírá z centrálního trhu, kde potřebujeme odbyt drahé elektřiny a případně i drahého tepla.

Deka, kterou přes českou ekonomiku hodila kuponovka, přes kterou byly ovládnuty i velké energetické firmy, nás prostě dusí dodnes. Jde o to, že ti, kdo přišli k hotovému, získali fakticky obrovsky subvencovaný zdroj a systém budovaný ze státního rozpočtu, do kterého vložili jen minimální investice ve srovnání se zahraniční konkurencí. Proto si zvykli na výhodné postavení na exportních trzích a vytvořili finanční zázemí, které v zemi umožňuje diktovat pohodlné podmínky s potlačenou konkurencí.

Sledování klimatických cílů bude to drahé... A to, co pouštíme do vzduchu, je levné?

Austrálie hoří, v Česku je zima snad o pět stupňů teplejší než dřív, takže uvidíme, co všechno předčasně vykvete, aby to mohlo zákonitě zmrznout. Ale to jsou drobné. Celý jižní Vietnam a spousta pobřežních nížin a měst po celém světě může za třicet let zmizet při vyšším přílivu pod hladinou.

Všechny nové předpovědi jsou horší než ty předtím, a přitom je znovu a znovu překonává to, co se děje už dnes. Kolik to bude stát? Kolik zaplatíme za záchranu v poslední chvíli? Pomůže to ještě?

V Česku se na tyto otázky odpovídá obzvlášť špatně, protože ekonomickým dopadům devastace životního prostředí se věnují jen jednotlivci, kteří jsou snadno překřičeni. Ohrožují konkurenceschopnost? Naše ekonomika patří k nejnáročnějším na světě z hlediska použití energie a materiálů. Když na to sáhneme, ohrozí to naši konkurenceschopnost?