Při návštěvě prezidenta Zelenského se vynořily vzpomínky na soudružská objetí a polibky G. Husáka s L. Brežněvem, novinářské běsnění našich normalizačních médií, a jásající davy od letadla až na Hrad. Jednání pak probíhala v srdečném ovzduší a vzájemné shodě. Asi to máme v sobě. Babičky a dědečkové milovali SSSR a jejich vnuci milují Ukrajinu. Mnohým prarodičům trvalo několik let, než se po zklamání z 68. roku smířili s realitou jednoty socialistického tábora. Zato láska k Ukrajině explodovala přes noc. Dnes nejásají davy nad úsilím politiků zachránit mír. Dnes jásají nad příjezdem politika, který projíždí Evropu, aby zachránil válku. A znovu u nás nalezl bezvýhradnou podporu.

Ať už dnes národ miluje Petra nebo Pavla, výsledkem bude – pokud se nic nezmění - válka, protože je zatím větší vůle ji vést, než jí zabránit. Eskalace stávajícího konfliktu nebezpečně zvyšuje možnost náhodného rozpoutání jaderné války. Je možné touhu po válce pochopit? Proč je u nás po ní většinová vůle? A je většinová? Znáte odpovědi? Vinu za ni poneseme všichni, stejně jako následky. Zvažme, zda důvody pro podporu války stojí za životy naše a také našich rodin, protože mír tak jako si ho představuje prezident Zelenský, naše vláda, a celá  smečka našich válku podporujících médií, je možný pouze v případě vyhlazení lidí. Vlastně si pak takový mír neužijí ani zvířata, která ač bez viny, zahynou spolu s nejhloupějším tvorem planety, který vyhubí sám sebe i je.

TĚCH ZVÍŘAT JE MI OPRAVDU LÍTO.