Můžeme  ale diskutovat, zda se to má vztahovat i na funkce, do kterých  nikdo nikoho nenutil, aby je zastával. Zvlášť pokud   dotyčný zastával již předtím  funkci  statutárního zástupce a problematiku  svého dalšího působení  dobře znal. Pokud byl takový "nový" ředitel  např. zvolen  i na základě  obhájení jím předložených  (což neznamená nutně jeho vlastních) představ o budoucnosti ústavu   většinou členů  Rady tohoto ústavu, pak je otázkou, zda  doba delší než čtvrt roku není přece jen dost dlouhá doba  na to, aby za ním už zůstala v řízení nějaká viditelná stopa.  To je případ i ředitele Hazdry  z ÚSTR ČR.     

Dojem chronické nečinnosti, bezradnosti  a jiných  podobných projevů  u  pracovníků  a hlavně u vedení ÚSTR posiluje názor, že zde vzniklo vhodné prostředí pro  sebenaplnění proroctví v podobě scénáře budoucnosti ÚSTR, který  autor tohoto komentáře nedávno formuloval ve svém  příspěvku na tomto webu. Byl  tehdy věnován situaci v   tomto ústavu po volbě nového ředitele   tohoto "špičkového" pracoviště pro výzkum nedávné minulosti, jak by asi řekl jízlivý ironik  či   loajální senátor, který považuje tento ústav nadále za  produktivní a přínosný.

Jasný trend k posilování nevýkonnosti lze nicméně   identifikovat i z půldenního "koloquia"   věnovaného vztahům KSČ k nekomunistickým stranám v době normalizace. Konalo se na konci června 2014 na  půdě ÚSTR  (údajně   na akci spolupracoval blíže nespecifikovaným způsobem i Ústav pro soudobé dějiny AV ČR) a mělo pojednávat o stranách sdružených v někdejší NF sloužícím minulému režimu. S výjimkou  dr. Kalouse, který ji moderoval, nebylo snadné mezi vystupujícími najít někoho, kdo by patřil ke kmenovým pracovníkům ústavu a přitom by byl schopen mluvit k věci. 

Představa, že ÚSTR nebude schopen po zhruba 6letém trvání podstatnou část takové akce  (kterou nota bene sám iniciuje) pokrýt vlastními silami, je asi trochu podivná. Oba základní příspěvky  koloqia, ve skutečnosti spíše nevelké pracovní dílny či workshopu, jak se dnes říká diskusím na dané  téma, byly  kvůli nepřítomnosti referujících zrušeny.  To se stát může. V daném případ - chybí-li kvalifikovaný náhradník - to mohl být dobrý důvod k odložení akce, ale  to se nestalo.  Možná bylo vhodné už předtím přejmenovat akci  na diskusi či v lepším případě na "dílnu"  alias workshop.   Rozdíl mezi dílnou, resp. workshopem  a koloqiuem či konferencí je - kromě toho, že  druhý název pro podobné akce zní honosněji  a jakoby produktivněji,  nejen v tom, že  jsou na ně uvolněny prostředky na pohoštění pro účastníky,  aby se  nemuselo jejich jednání  příliš přerušovat, ale že  v  koloqiu  jde  řeč  ne-li o výsledcích bádání, tak aspoň  o výzkumných přístupech k danému tématu apod.. Takhle to bylo  téměř o ničem.

Z  hlediska kvality pohoštění  by bylo možné červnovou  akci  ÚSTR  hodnotit jako nadstandardní.  Většina příspěvků se vlastního tématu   nejen  netýkala, což lze vysvětlit nejspíše již zmíněnou  neúčastí původně plánovaných referentů, ale doslova se s ním i míjela. Náhradníci  i  jiní přizvaní referenti totiž buď suplovali  obsahem  svých příspěvků  základní téma  sešlosti  trochu odlišným  obsahem, anebo  (viz dr. Šebek) absencí kritického přístupu k danému tématu Ostatně slabá úroveň účasti  jak domácího, tak externího publika na koloquiu  naznačovala, že se s něčím takovým  už v zainteresovaných kruzích počítalo.

Průběh zmíněné akce pak už jen potvrdil  něco, co lze nejspíš považovat  za jistou  předzvěst budoucnosti ÚSTR v  podobě  hledání a možná již i nalézání  jiného  hodnocení nedávné minulosti.   Tím se zde rozumí  i   podstatně tolerantnější hodnocení  někdejších aktivit  politických subjektů  spolupracujících  v minulém režimu s KSČ v rámci Národní fronty i mimo ni. 

Z diskuse k vystoupení jednoho z referentů   bylo  možné se od jednoho z nich dovědět, že členství v nekomunistických stranách Národní fronty v 80. letech lze zpětně hodnotit jako projev občanské odvahy a statečnosti.  Nebylo  jasné, co bylo v pozadí této úvahy. Zda vlezlost vůči pohrobkům lidovců, kteří se v posledních volbách jako KDH-LS znovu - stejně jako po celou dobu vlády komunistů - dostali do vlády a parlamentu, anebo že by snad šlo o nějaké výsledky bádání?  I politici jako Paroubek, Kalousek, Vyvadil   či další by nad tímto výrokem jistě projevili   nadšený souhlas. Dost se to ale odlišuje od mínění většiny  pamětníků dob minulých. Konkrétně od hodnocení těchto subjektů někdejší  Národní fronty, včetně Lidové  či Čsl. socialistické strany, jako silně kolaborujících subjektů zajišťující jejich ambiciózním straníkům  jistá privilegia, včetně možnosti zaujmout sice druhořadé, ale přesto výnosné  prebendy v tehdejším systému vládnutí. Výměnou za loajalitu  projevovanou ke KSČ a k její politice  mohli  jejich funkcionáři i členové zaujmout   i určité množství koryt v podobě křesel v tehdejším národním shromáždění, méně významných ministerských postů či  možností  dostat se do pozice vedoucích  takových organizací jako RaJ na Praze 1, ředitelů menších regionálních muzeí apod.   Kdo očekával na tomto koloqiu, že se o této problematice   bude  také hovořit, byl proto zklamán.

Možná později,  v dalším období činnosti ÚSTR  lze očekávat, že dojde k pokusům i o uznání     členství v normalizační  KSČ  v případě aktivní propřestavbové činnosti některých jejich členů a představitelů,  jako něčeho pozitivního.  Tak  daleko přece jen vývoj  v hodnocení  tehdejší NF ze strany dnešních mladých  a mladších historiků z   institucí jako ÚSTR ale ještě nedošel. Sledujeme-li  však  postoje některých referujících, může k tomu ale  dojít  příště.  Možná se  takové kolegium se bude jmenovat " Přestavbová Národní fronta jako ´jako předvoj Listopadu" a bude vycházet ź názoru, že   členství v nekomunistických partajích  v normalizační NF předpokládalo nejen  občanskou odvahu stát se lidovcem či socialistou  v řadách LS či ČSS, ale í ochotu podílet se na záchraně celé české společnosti před anarchií a jinými chaotickými defekty pookupačního období.  Slovo "normalizace" se stane synonymem  takto angažovaného přístupu k politickému dění, zatímco neochota  nestraníků podílet  se na normalizačním angažmá bude podrobena zdrcující kritice  od historiků ÚSTR a jiných odborníků. Právě výše zmíněnou tezí spojenou s tvrzením  o sebeobětování se mnozí normalizátoři z řad KSČ obhajují  ještě dnes  své tehdejší aktivity. Jestli ÚSTR je tímto směrem orientován, pomáhej nám všem Senát ČR. Ten totiž jediný má kompetenci takový ústav jako ÚSTR zřizovat, ale i rozpouštět.

Před pár dny bylo mj. možné se z informací  ČTK zveřejněných v Právu (4. 7. 2014 na str. 5) dovědět něco málo i o výsledcích  nedávné kontroly výsledků digitalizace  materiálů Archivu  bezpečnostních složek. Tedy aktivity  deklarované  něco jako vlajková činnost ÚSTR na poli odhalování nezákonnosti  komunistického režimu. Poznatky byly ale  tristní. Aktivity ÚSTR v této oblasti jsou plné chyb.  Zbývalo už jen dodat, že celá akce s digitalizací  postrádá  nejen koncepční základ, ale i smysl. Chybí jim totiž to základní: k čemu budou výsledky  digitalizace sloužit, když kvalitní příprava  mladších odborníků pro výzkum nedávné minulosti (včetně digitalizačních produktů) je v nedohlednu. Kdo asi bude s materiály zpřístupněnými jednou na internetu  asi chtít pracovat? Jinými  slovy, bude k dispozici možná (ale  je to vzhledem k časové i jiné náročnosti digitalizace  dost nepravděpodobné, že by se to stihlo v první polovině XXI. století) tzv. hardware, možná bude i software, ale nebudou  zde tvořiví  muži a ženy připravení a ochotní v této oblasti bádat. Nikoho to už ani nebude zajímat, protože zde budou jiné, aktuálnější problémy, které bude třeba řešit. 

V případě digitalizace estébáckých materiálů totiž již nejspíše nejde o nic více, než o variantu hry "škatule hejbejte se". Navíc při tom "hejbání se" vznikají problémy Odhadem až polovina z již  zpracovaných reprodukcí  je špatně čitelná. Chybějí v nich celé části ( např. naskenované  fotografie) a mají i četné další nedostatky  (nemluvě o riziku poškozování  původních archivních materiálů). Jeden by řekl: zbytečná práce. O něčem se však zpráva, kterou  projednala Rada tohoto ústavu, zdá se  ani nezmínila. Jedná se totiž o  celkově špatně připravený  (nechce se říci  naprosto nepřipravený, protože takový vhled do procesů, které zahájení digitalizace předcházely, zatím lidé mimo ÚSTR nemají) experiment. Celá  jeho koncepce byla od samého počátku vadná. Pokud ovšem vůbec o nějakou koncepci šlo. Původní designéři této akce totiž  nevycházeli z žádné,  v okolním světě již ověřené metodiky digitalizace  podobných materiálů, resp. z toho, k čemu má být tento jejich způsob digitalizace  použit. A také k čemu má v konečných efektech vést, včetně třeba rekonstrukce chybějících  dokumentů (zničených při skartování).

Před tím, než se početná skupina digitalizátorů dala do své práce, která každý rok jen na jejich mzdách přijde na slušné peníze  (v devítimístných částkách!), původní iniciační tým  pro digitalizaci vycházel z předpokladu, že něco podobného se děje i v někdejším Gauckově úřadu, kde rekonstruovali pytle ústřižků z dokumentů STASI anebo v polském Institutu paměti. K jejich údivu  se ukázalo, že  tam i tam šli na věc  jinak a jinudy. Jenže akce již byla rozjetá a nejspíše zde byly i nějaké další  představy, čeho lze digitalizací stávajících  dokumentů dosáhnout.  Dosáhnout toho  však nelze. Problém spočíval v  tom, že  vlastně nikdy nikomu  z těchto "projektantů" nešlo o rozkrytí mocenského systému vlády komunistů. Ani nemohlo jít.

Způsob, jakým komunisté vládli této společnosti, nezahrnoval archivování  postupů, které k tomu byly použity. Dokumenty  StB samy měly jen jeden významný účel: ukázat, že zde byla vytvořena celá mašinérie zaměřená na obranu systému směrem zevnitř. Tedy nejen na nevelké množství disidentů, ale i na tzv. šedou zónu, o disi-strukturách  uvnitř KSČ a v jiných  strukturách NF ani nemluvě.  Něco to tedy stálo a bylo  v zájmu StB dokázat, že   stojí za to  ji financovat, aby   zabránila změně režimu, které  by v důsledku absence  činností estébáků   na úseku boje s vnitřním nepřítelem mohly nastat  O nic víc v těch dokumentech nešlo.

Za léta totality  byla česká společnost natolik atomizována, že ani nějaké struktury disentu (malé, v podstatě okrajové a fakticky bezkoncepční ve věci přípravy nějaké  výraznější  změny) či v tzv. šedé zóně anebo dokonce uvnitř Strany samé nemohly nastat. Až vznik perestrojky přinesl impulsy, které ke zhroucení totalitního mocenského systému mohly vést, což ukázal zvláště vývoj v letech 1989 - 1991. "Digitalizátoři" tak vlastně svojí činností pouze poodhalují některé, ne zcela podstatné krycí aktivity  tehdejšího represivního systému. Tedy aktivity, které  pro poznání  systému totalitní moci nemají až takový význam, že by jejich event. dekódování otvíralo dveře k lepšímu porozumění našich nedávných dějin.  

Digitalizace je tím pádem k ničemu, pokud jde o lepší poznání jiných funkcí  tohoto systému moci. Možná by bylo  účelné vyhlásit bankrot tohoto projektu-neprojektu, zbavit se nefunkčních digitalizátorů a zastavit další čerpání  prostředků na zbytečné aktivity tohoto typu. I z jiných důvodů než z výše zmíněných a také metodologických je totiž projekt digitalizace passé. Samozřejmě lze  tímto způsobem leccos vytěžit pro identifikaci toho, jak se ten či onen subjekt   choval ve vztahu k moci. To však ztratilo  smysl   za situace, kdy ti, kteří se nakonec nedostali k reálné, tedy i k ekonomické moci, všichni ti bývalí členové strany (měli jsme přece jen  5 ministerských předsedů alias premiérů po Listopadu, kteří nějakou dobu předtím vlastnili rudou knížku),  spolupracovníci  rozvědky a jiných součástí StB  (nemluvě o sovětské agenturní síti), kteří se stali ministry, předsedy různých stran a hnutí apod..  

Tato alternativní  komunistická garnitura se  již brzy po Listopadu dostala  (ostatně jako v mnoha jiných postkomunistických společnostech)  opět k moci ve stylu, připomínajícím bájného koně před branami Tróje. Pokud se tak již stalo, tak to znamená, že studium  podobných  procesů nemá  smysl.  "Rudí alternativci" se dostali do vlivných pozic  hned poté, co proběhla na emoce  nepřátelské k minulému režimu  bohatá, ale krátká  fáze Velké listopadové sametové revoluce v roce 1989. Zvlášť citelný byl a je jejich nástup   po krachu tzv. transformace, kdy nával někdejších partajníků  do pozic  dosáhl  takové úrovně, že je  docela problém  najít mezi nimi skutečného, tzv. kádrového nestraníka.

Na vysvětlenou: za kádrové straníky z řad především mladších soudruhů byli svého času  považováni  jen ti, jejichž rodiče či prarodiče byli rovněž členy strany a oni sami byli dělníci. U kovaných soudruhů se zase   rozlišovalo, kdo byl členem KSČ před  válkou, po květnu 1945, před Únorem a nebo až po něm, či  zda se stal členem KSČ až v důsledku sloučení s ČSSD apod.  Identifikovat u dnešních vlivných politiků, poslanců, senátorů, soudců i oligarchů  identitu  dnešních "demokratů" podle podobného kritéria je dnes krajně obtížné.  V duchu  jednoho z klíčových hesel Listopadu "Nejsme jako  oni" je považováno za neslušné, aby u někoho z  příslušníků dnešních vlivových struktur  bylo  hledáno  vysvětlení jejich zájmu o to či ono (resp. o kariéru v politice) v tom, zda patří mezi kádrové či jiné nestraníky, pokud už  oni sami nepatřili k pilířům minulému režimu.  Natož pak zjišťovat, čí otec či matka, bratr či strýc apod. byli pracovníky některé ze složek StB či některé jiné domácí či zahraniční agentury.       Něčím takovým se přirozeně neodváží zabývat se ani ÚSTR ani ÚSD AV,   jejichž priority jsou odlišné. Místo takových, podle mého názoru zajímavých  projektů jsou řešeny jiné, které  sic nepostrádají vždy  zajímavost, ale mají jeden zásadní nedostatek:  jejich výsledky neumožňují lépe porozumět tomu, co se v české společnosti dělo a  děje, včetně už zmíněné digitalizace.

Z těchto okolností je logické, že hlasy zpochybňující účelnost tak nákladného pracoviště jako je ÚSTR, získávají na váze. V těch dnech, kdy  končí  tzv. doba 100 dní  hájení nového ředitele ÚSTR ČR  dr. Hazdry,  není  co hájit  v podobě výsledků jeho činnosti.  Nic co by stálo za zmínku,  neprodukuje. Nový ředitel se vůči veřejnosti  nijak neprojevil.  Jeho  výklady v Senátu na téma ÚSTR a my či podobně  nebyly zpřístupněny ani na stránkách ÚSTR. Těžko bylo ostatně možné očekávat, že  by  začínající specialista na přínosy  domácí aristokracie k českým dějinám byl něco  schopen sám iniciovat, co by v dobrém překvapilo ty, kteří  od pracoviště jako ÚSTR očekávají  lepší porozumění nedávné minulosti.  Na to prostě neměl a nemá.  Je těžké také něco očekávat od Rady tohoto ústavu, která si jej zvolila do čela ÚSTR.  I tato Rada je k ničemu, když si sama v tomto směru neuměla poradit.   A je tedy i těžké očekávat od Senátu, který  členy této Rady zvolil, že přizná svoji impotenci ve věci nápravy vztahu k vlastní minulosti této společnosti.