Publicisté a diskutéři se brání označení za antisemity tak, že zdůrazňují svůj oblíbený protimluv „Milujeme Židy (židy), ale nenávidíme sionisty“. Tato fráze a její varianty se stávají stále častějším alibistickou floskulí milovníků spiknutí, levicových aktivistů i neonacistů a svou frekvencí pomáhají fixovat novou formu nenávisti proti Židům. Protože, přiznejme si to, sionisté nejsou nějací zelení mimozemšťané, ale jsou to... ano, je to trapné, ale jsou to Židé.

Antisemité z různých zdrojů současného módního antisionismu se nikterak neliší od regulérních antisemitů z řad KSČ, kteří v 50. letech slovem sionisté označovali své oběti zejména z řad umělců, spisovatelů a vůbec lidí vzdělaných. Po válce se jaksi nehodilo nadávat na Židy a hnát je do lágrů, nadávalo se tedy na sionisty a popravovali se sionisté. Ovšemže nikoliv mimozemského původu. Ano, oběti bolševické šikany a zvůle včetně justičních vražd byli Židé, a občas také nežidé, kteří se s Židy přátelili a pomáhali jim.

Sionista bylo za komunistické vlády prakticky totéž co intelektuál, byla to prostě nadávka. Přitom se mlčky předpokládalo, že sionistou je potencionálně každý Žid, bylo tedy možné za označení sionista skrýt tradiční vulgární antisemitismus. Také dnes se tímto myšlenkovým postupem řídí ti demagogové, kteří se distancují od nejhloupějších projevů antisemitismu, neboť ten je již značně zdiskreditovaný. Je praktičtější vydávat své paranoické bludy a touhu zničit židovskou vlast za solidní politický postoj a nebýt považován za rasistu. Tak se stává, že kritika sionismu je salonhäfig, zatímco nadávání na židáky by prošlo jen stěží a znamenalo by společenskou sebevraždu.    Alespoň zatím, než se společnost patřičně „odváže“ a přestane potřebovat kódovanou mluvu. To už se také postupně stává.

Jak tedy vnímat pojem sionismus? Ten, kdo zná dějiny, ví, že jde o název hnutí, jehož kořeny tkví již ve středověku a v touze židovstva po návratu do Erec Jisrael. Judaismus zahrnuje mimo jiné neustálou připomínku ztracené vlasti a mesiášskou naději na návrat. Politický sionismus je však novodobého data a pomineme-li několik marných pokusů s politickými ambicemi, které souvisely s mesiášskými nadějemi raného novověku, jakou byla například kampaň tajemného dobrodruha Davida Reubeniho v 16. století,  jde o jedno z mnoha národních, většinou sekulárních, kulturních a a politických hnutí 19. a 20. století. Podobným hnutím bylo i české národní obrození.

Po mnoha marných pokusech vzdělaných evropských Židů vplynout do kultury, hospodářství a politiky evropských zemí a obohatit je vlastní prací i schopnostmi, se ukázalo, že antisemitismus není mrtvý a úporně se vynořuje vždy, kdy už to ani nikdo nečeká, a znovu opakovaně zamořuje společenskou atmosféru. Po optimistických výhledech a zrodu ideálů francouzské revoluce a po nástupu moderní industriální společnosti, po opakovaných proklamacích o rovnosti všech občanů a po umožnění společenské mobility, v době všeobecného vzdělání a přístupu k informacím, po vznešených prohlášeních humanity – se koncem 19. století, století pokroku, vynořila Dreyfusova aféra, absurdní výron nenávisti, iracionality, nevzdělanosti, lhostejnosti a zloby.

V našich zemích se ve stejné době vyvalila špína hilsneriády, která odhalila ubohost tehdejší české společnosti a skutečnou malost mnohých na sebe hrdých „vlastenců“. V době vzývání modernity a rozumu znamenaly takové a mnohé podobné antisemitské kampaně pracující se zmanipulovanými soudními procesy, se středověkými argumenty a vymyšlenými pověstmi o rituálních vraždách velkou ránu ideji pokroku a humanity. Není divu, že se mnozí lidé, kteří neztratili zdravý rozum a smysl pro spravedlnost, otřásli odporem. Pro Emila Zolu nebo pro Tomáše G. Masaryka musely tyto aféry znamenat opravdový hnus.

Není divu, že tyto skandály alarmovaly také evropské židovstvo a dodaly argumenty národnímu hnutí. Řada pogromů v carském Rusku, procesy na Západě, štvavé kampaně v tisku, omílání urážlivých nesmyslů dokonce i ve „vědeckých“ kruzích, to vše muselo obrátit k sionismu leckterého vyznavače asimilace, jakým byl zpočátku i Theodor Herzl, jeden z „otců“ moderního sionismu. Idea svobody, bezpečnosti, autonomního národa, vlastního živého jazyka, vlastní kultury, politické autonomie, to jsou stavební kameny novodobého sionismu. Jsou to stejné stavební kameny, z nichž byl postupně budován národ český, slovenský, irský a mnohý další z těch, které prošly podobným vývojem: ocitly se na pokraji asimilace a vzepřely se zapomnění. Nikdo však nezpochybňuje české národní obrození, i když i zde by jistě bylo možné vznášet mnohé námitky proti jeho snahám. Sionismus je však stále znovu skandalizován. Zejména se různým krasoduchům zdá ohavné, že si moderní Židé svůj těžce vytrpěný stát o velikosti Moravy chtějí bránit a účinně brání před zničením.

Věra Tydlitátová