Vážení přátelé, dámy a pánové, sešli jsme se, abychom oslavili státní svátek 106. výročí vzniku samostatné Československé republiky. Republika vznikla jako jeden z nástupnických států rakouské monarchie. Chtěla se zbavit všeho, co bylo za vlády Habsburků prohnilé, a chtěla vstoupit do světa moderních národů.

Přitom vznikla jako stát více etnik, v němž ovšem Češi a Slováci společně tvořili zhruba 2/3 občanů nového státu. Zejména německá menšina zpočátku jen těžko přijímala své zapojení do státu, který nepovažovala za svůj. Byl to sice stát opírající se o Čechy a Slováky, ale byl to také stát, který se opíral o občanský princip fungování společnosti. Od počátku republiky až do jejího konce o dvacet let později, byla republika důsledně demokratickým státem. Ano, na počátku její existence se snažila o převrat v zemi radikální levice, čemuž zabránila vláda s významnou účastí socialistických stran a také prezident republiky Masaryka.

Od převzetí moci nacisty v Německu se loajalita německé menšiny žijící zejména v pohraničních oblastech českých zemí i v některých ucelených oblastech na Slovensku rozplývala. Je pravdou, že republiku po roce 1929 zasáhla hospodářská krize a nejhůře zasáhla náš stát v pohraničních oblastech českých zemí, ve kterých byl soustředěn spotřební průmysl. Dopady krize totiž řešily všechny státy de facto vytvářením celních bariér, aby ochránily svůj trh a tedy i před kvalitním čs. zbožím. Mimochodem republika se z úderů krize nevzpamatovala vlastně až do svého konce v roce 1938. Ani v roce 1937 nebylo dosaženo v Československu národního produktu na předkrizové úrovni roku 1929.

Republika se v roce 1938 musela potýkat s nacistickým Německem, které otevřeně hrozilo válkou, pokud by mu nebyly vydány kraje s německým obyvatelstvem. Západní velmoci, Francie, coby přímý spojenec Česka a Velká Británie, na Mnichovské konferenci v závěru září 1938, vyměnily mír za české pohraniční kraje, jež byly jeho součástí od počátku vzniku českého státu v 10. století. Pohraniční oblasti českých zemí byly předány ihned po ukončení konference během několika dní Hitlerovi. Republika bez svých pohraničních krajů byla prakticky neschopná samostatné hospodářské existence. A její hranice přestaly být bránitelné. 15.března 1939 ukončili nacisté existenci torza ČSR šestiletou okupací. Ta byla charakteristická terorem, 360 tisíci zavražděných čs. občanů, zplundrováním našeho národního hospodářství....

Edvard Beneš ihned po Mnichovské konferenci skončil jako prezident republiky v úřadě abdikací a v očekávání světového konfliktu odjel do exilu v Londýně. Díky jeho zahraniční akci za 2. světové války se podařilo, aniž bych chtěl zlehčovat podíl ostatních aktérů jak na Západě, tak na Východě, obnovit území republiky v roce 1945 v podstatě v předválečném rozsahu. Ovšem bez Podkarpatské Rusi. Většina čs. státu byla osvobozena Sovětskou armádou a kombinace tohoto faktoru a také doznívání důsledků Mnichovské dohody a zrady západních spojenců, vedla významnou část obyvatel v prvních poválečných svobodných volbách v roce 1946 k neuvěřitelné vysoké podpoře komunistické strany, která získala dvě pětiny hlasů voličů.

Svět se v té době už ovšem rozestupoval na dva nesmiřitelné bloky. Ten sovětský a ten americký. A bohužel pro koncepci prezidenta Beneše, který prosazoval myšlenku republiky jako mostu mezi Západem a Východem, nebylo místo. Nebyl to jen důsledek politiky Stalina, ale také neschopnost československých komunistů pochopit skutečné zájmy našich občanů. Prostě, českoslovenští komunističtí předáci nešli stejnou cestou, jako Tito v Jugoslávii. Zase na druhé straně komunistický režim neskončil v Československu takovým debaklem, jako třeba v Rumunsku či jiných zemích.

Dnes žijeme již 35 let v demokracii, která má ovšem své vady a limity. Přiznám se, že když jsem cinkal klíči před 35ti lety na Václavském náměstí, měl jsem představu, že republika bude suverénním státem. Že si bude o svých věcech rozhodovat sama, respektive že bude o svých věcech rozhodovat lid naší země. Posuďme všichni, jak se to podařilo. Myslím, že všichni vidíme, že naše demokracie je velmi nedokonalá. Že současná česká vláda nedokáže hájit důsledně český národní zájem. Je to podobné, jako s komunisty po únoru 1948. Jen na místo servility vůči Moskvě jsou vládní představitelé servilní vůči Washingtonu a Bruselu.

Český státní rozpočet je militarizován mírou nevídanou. Ještě před 7 až 8 lety byl rozpočet státu na obranu pod hranicí 50 miliard Kč ročně. V příštím roce to má být již 160 miliard Kč. Evropu a tedy i naší zemi ovinul dech studené války. To, s čím jsme si mysleli, že jsme v listopadu 1989 skončili, se objevilo v jiné podobě. A opět jsou nálepkováni lidé, kteří mají jiné názory, nežli jsou ty správné. Do veřejnoprávních médií jsou pouštěni přednostně představitelé vládních stran. Pokud se podíváte na přehled komentátorů, kteří formují veřejné mínění prostřednictvím České televize, tak jsou to stále titíž. A lidé s jinými názory prostě nemají šanci vyjádřit své kritické názory. Je to omezená demokracie, kde lidé i díky militarizaci státu a zbytečné válce na Ukrajině, musí utahovat své opasky.

V letech 2022 – 2023, tedy za pouhé dva roky, vzrostla inflace v souhrnu o 30%. Jinak řečeno, klesla výrazně životní úroveň dvou třetin českých obyvatel. Ti mají větší či menší hmotné starosti, a to je určitě něco, co si zakladatelé našeho státu Masaryk, Beneš, Štefánik, nepředstavovali. Naopak si mysleli, že bude jedním z předních států světa. Svou ekonomickou úrovní, životní úrovní, úrovní vzdělanosti, kulturní úrovní. Posuďme to my všichni, jak se to za více než sto let podařilo naplnit. Bohužel, bude to spíš práce pro příští generaci politiků a českých lidí, kteří budou mít interes, schopnost a odvahu, zajistit rozvoj suverénního českého státu ochránit zájmy jeho občanů.