Jen několika politikům přešla trpělivost s fiktivními dárci velkých peněz ODS a praštili tehdy se svými místy s vládou Václava Klause, tehdy ještě hlavy ODS a premiéra. "Sarajevský atentát" byl poněkud newspeakový termín, který pro odchod lidí, kteří se vcelku evidentně zkorumpovanými kolegy nechtěli mít co společného, razil především Václav Klaus. Hrál si tehdy s emocemi, které mu nikoli jako spoluviníkovi nečistých finančních machinací, ale nevinné oběti „atentátu“ umožnily návrat zpět do politiky.

Pokud bylo v označení „sarajevský atentát“ něco víc, pak to byla zřejmě touha být obětí, která padá pro blaho české suverenity, spojenectví se zeměmi ležícími směrem do Číny, či přinejmenším svobody všech, kteří nevidí rozdíl mezi čistými a špinavými penězi. Spojení s posledními nositeli dědičného titulu krále země české, byť jen prostřednictvím zcizeného názvu atentátu na habsburského arcivévody Rakouského, dávalo padlému premiérovi duchovní spojení s dědičnými vladaři Česka. Atentát sám byl ovšem pouze virtuální.

U druhého již výstřely padly. Pravda, jen z pomatencovy airsoftové pistole a ani prezidentova ochranka nepůsobila dojmem, že by si jich všimla, ale jak správně podotkl poslanec Šťastný: „Nemohli ani tušit, že ty střely nebyly třeba opatřené narkotikem nebo jedem. O prezidenta jsem měl strach, stál při něm Svatý Václav.“ Co by se stalo, kdybychom v těchto těžkých dobách konce demokracie a zániku národního státu přišli o prezidenta, raději nechtějme domýšlet. Benešův útěk eroplánem byl následován protektorátem. Havlova rezignace rozpadem Československa. Otrávený nebo zdrogovaný Klaus, k tomu v den výročí bratrovraždy, by snadno mohl znamenat příslovečné rozpuštění české kostky cukru v evropské bryndě.

Sedm kulí v Chrastavě by ovšem přes to nemuselo být bráno příliš vážně, zejména pak v prostředí pracovníků prezidentské kanceláře. Informace o incidentu pocházejí z médií, ale jak se před časem nechal slyšet hradní vicekancléř Petr Hájek: „Média prostě lžou a lžou a lžou. Ďábel lže a lže a lže.“ A od téhož autora víme, že naletět jim mohou jen nevěřící: „Věřící člověk má převahu nad mediální virtuální realitou, neboť může obsáhnout mnohem širší svět, než pro něho vymýšlejí televize a rádia.“

Ani to, že jsme mohli vidět „chrastavský atentát“ na záběrech v televizi, nemusí znamenat nic. Na přebalu Hájkovy knihy „Smrt ve středu“ se čtenáři mohou dočíst: „Je současný svět opravdu takový, jak se nám jeví, protože jsme již vzali za svůj obraz, který nám o něm - a o nás - předkládají média? Odehrál se například útok z 11. září 2001 tak, jak jsme ho viděli v televizi, nebo jsme se stali předmětem cílené mystifikace? A pokud ano, proč?" Vždyť stačí zaměnit v tomto výroku „útok z 11. září" za „atentát v Chrastavě". A kdo ví, možná je i Václav Klaus jako prezident stejná mediální fikce, jakou byl podle Petra Hájka třeba Usáma bin Ládin, a žijeme již dlouho bez prezidenta bez ohledu na to, že Chrastava se obešla bez lidských obětí.

Spolehlivou konstantou je jen ochrana černých peněz

Ještěže bez ohledu na to, zda se atentáty odehrály nebo neodehrály, zůstává spolehlivou konstantou našeho existujícího světa ochota špiček ODS brát v ochranu černé peníze. Ve středu Brna za ODS obhajuje své senátorské křeslo bývalý brněnský primátor Richard Svoboda, se kterým se pojí mimo jiné velmi podezřelé okolnosti související se společností Lord, budovou Nové Semilasso a senátorovou vazbou na vlastnictví bytů v této budově nebo přímo vlastnictví podílů ve společnosti bez průhledné vlastnické struktury (doporučuji odkaz zde , a není nezajímavé, že i na fotografii z blogu zde  vykukuje za premiérem Nečasem v souvislosti s kauzou, která rovněž hodně smrdí). Bagatelizace podivných kšeftů, se kterou v této Svobodově kauze přišla předsedkyně Poslanecké sněmovny Němcová sice nedosahuje Hájkovy razance, svým smyslem však o tom, na co média upozorňují voliče, říká totéž: „My jsme se o tom samozřejmě bavili a podle vysvětlení pana bývalého primátora ta kauza neodpovídá skutečnostem. " Václav Klaus už je z Parlamentu pryč a v jeho patře politiky se při atentátech střílí airsoftovými kuličkami. Předseda senátorského klubu ODS Richard Svoboda je brán v ochranu, když by měl před volbami dokládat velmi špinavé majetkové souvislosti, podobně jako to dělali Klausovi lidé svému tehdejšímu předsedovi v době „sarajevského atentátu".

Na tomto přístupu špiček ODS se v mezidobí dvou „atentátů" na Václava Klause nic nezměnilo, tato konstanta nám ve světě jako realita zůstává.

P.S.: Hodně se kritizuje pomalá reakce prezidentovy ochranky. Shodou okolností jsem relevantní zkušenost udělal v roce 2000, tehdy jako rektor Masarykovy univerzity po slavnostním předávání Velké zlaté medaile Masarykovy univerzity tehdejší americké ministryni zahraničí Albrightové. Americká ochranka tehdy na rozdíl od dnešních českých bodyguardů vystartovala, ale v tehdejších televizních záběrech bylo vidět, že jsem i jako zcela necvičený člověk, navíc v taláru, nevystartoval pomaleji (dobové video jsem už na internetu nenašel, na tehdejší incident vzpomíná jeden ze svědků od nadpisem Jesus, not Caesar  v článku v Santa Clara Magazine ).