Jistěže čerpají, a zařídili si to politici, kteří tyto předpisy vytvořili, aby lidem konkurenci jaderek co nejúčinněji zhnusili, chtělo se mi křičet. Navíc do toho hnusu sami radostně investovali. Kdyby se někdy podařilo zvolit trochu jiný parlament, mohl by se pustit do vyšetřování, kolik na tom který politik vydělal. Jenže jaderky nás od těchto závazků neosvobodí. Jedny přehnané dotace přemění na jiné, a tentokrát zbytečné. Další dotace na další mnohá desetiletí. Jenže jaderná energetika ztrácí v delším výhledu jakýkoliv smysl. Ani ČEZ není ochoten zahájit stavbu nových bloků bez státní pomoci.
Poklud jde o „dostavbu“ Temelína a Dukovan (fakticky novou výstavbu), v ČR se uvažuje o ekvivalentu britského řešení v podobě vládou zajištěné výkupní ceny elektřiny. Třicet let by nesměla být nižší, než je dnešní dvoj až trojnásobek ceny na trhu. A kdo to zaplatí? Bude odběr elektřiny z jaderek povinný? To asi nejde, kdekdo už bude mít svojí elektřinu, takže se to zaplatí z daní. Buď se zvedne daňové zatížení, nebo to bude podnět k osekání a privatizaci veřejných služeb, aby se na podporu drahé elektřiny ušetřilo.
Ministryně pobavila, když jedním dechem řekla, že nikdo neví, jaké budou ceny elektřiny za dvacet let, takže šermujeme pouhými odhady, a zároveň označila zastaralou Státní energetickou koncepci, postavenou na dávno překonané argumentaci, za jediný strategický dokument, který máme a kterým se můžeme řídit. Takže nevíme nic, uděláme cimrmanovský krok stranou, a rázem víme všechno.
Konkrétní příští cenu elektřiny skutečně neznáme, tak jako neznáme ocenění spousty věcí, které přemelou burzovní trhy. Většinou jde o hru velkých peněz, kdy ceny klopýtají za nějakými skrytými zájmy. Avšak jednou věcí jsou okamžité výkyvy cen a druhou zřetelné dlouhodobé trendy. Výstavba jadrných zařízení se prodražuje a prodlužuje, zatímco nástup obnovitelných zdrojů zrychluje a cena elektřiny z těchto zdrojů klesá.
Pokud jde o jadernou energetiku, v úvodu letošní Zprávy o stavu jaderné energetiky ve světě, kterou pravidelně sestavuje v Paříži nezávislý konzultant Mycle Schneider, se dozvídáme, že produkce jaderné energetiky klesá – s výjimkou Číny – už třetí rok po sobě. Když započteme i Čínu, stagnuje. Japonsku trvalo sedmi let, než obnovilo provoz elektráren, které byly odstaveny po havárii ve Fukušimě, ale stále jich 26 stojí.
Z pěti zahájených staveb nových elektráren jsou tři v Číně, ale Čína stejného roku investovala rekordních 126 miliard dolarů do obnovitelných zdrojů. Devět z 31 jaderných zemí produkuje víc elektřiny z obnovitelných zdrojů než z jaderných elektráren. Jen naše Státní energetická koncepce předpokládá, že někdy roku 2050 bude dvakrát víc elektřiny z jádra než z OZE.
Příští stavebníky mohou víc zajímat následující informace. Z 50 jednotek jaderných elektráren, které jsou ve světě ve výstavbě, 33 zaostává za harmonogramem, často o několik let. Čína není výjimkou, zdržení postihlo polovinu z rozestavěných 16 jednotek. Aby toho nebylo dost, u poloviny z oněch 33 zpožděných staveb zdržení stále narůstá. Jen čtvrtina z 16 jednotek, které měly být letos zapojeny do sítě, skutečně dodává elektřinu. Podobným tempem roste cena stavby, často překročí tu nasmlouvanou dvoj nebo trojnásobně.
Dotace do obnovitelných zdrojů byly v Česku přehnané, ale šlo o zmrzačení dobrého principu, kterým je snaha o rychlé rozšíření trhu v novém oboru. Efekt už je vidět. V budoucnu by měla být podpora jen pro ty nejefektivnější obnovitelné zdroje, které nabídnou nejnižší cenu v aukcích. Kam tyto ceny míří? Z loňského roku máme 20 USD za megawatthodinu elektřiny z pevninského větru a 25 USD za solární elektřinu. Větrníky na moři zatím produkují dvakrát draže. Jistě, jsou to extrémy, ale naznačují směr. A co nejmodernější plánovaná britská jaderka, která je českým vzorem? Elektrárna Hinkley Point C má dostávat vládou garantovaných (v přepočtu) 120 USD za MWh.
Ministryně Nováková argumentovala vysokým podílem průmyslu, když hájila potřebu nového obrovitého zdroje, ale jak jsme se dozvěděli v dalším vystoupení od Pavla Zámyslického z ministerstva životního prostředí, ČR nesplní své závazky v oblasti zvyšování energetické účinnosti. Nemluvě o tom, že čtvrtinu elektřiny vyvážíme. Ministerstvo průmyslu má o čem uvažovat.
Jenže ministryni moc nelákají ani elektrická auta, nemáme síť nabíjecích stanic a přenosová síť není přizpůsobena pro „nekontrolovatelné nabíjení“. Pokusila se taky nalákat občany představou, že bohaté státy se začnou klasických aut zbavovat a budou je k nám cpát za babku.
Snažíme se osedlat mrtvé koně, varoval Luděk Pitra z Happy Battery a ilustroval to snímkem známé sochy Davida Černého (to pro pobavení) a k tomu populární dvojicí fotografií z Páté avenue v New Yorku (to pro poučení). Roku 1900 byla tato reprezentativní třída plná koňských povozů, ale roku 1913 už tam jezdila jen auta. Převratná změna může proběhnout téměř bleskově.
Zmíněná dvojice fotek z Páté avenue je tak populární, že po ní stejného dne sáhl Justin Rowlatt z BBC News v článku s titulkem Proč jste si koupili (pravděpodobně) poslední auto. Uvádí tam, že přibývá analytiků, kteří tvrdí, že auta přestaneme vlastnit dříve než za dvacet let.
Vychází z logiky, kterou odstartoval Uber a změnil auto na dostupnou dopravní službu. Další krok ke snížení jízdného je samořiditelné auto, protože auto bez řidiče jede o polovinu levnější. Pokud jde o pohonné hmoty, elektrická auta vyjdou třicetkrát výhodněji. Budou levnější i v autosalónu, protože mají mnohem jednodušší konstrukci. A když se tohle všechno sečte a usadí na platformě sdílení, neuteče ani dekáda, a nebudete vlastní auto potřebovat. V takovém případě se jich bude vyrábět desetkrát méně než dnes.
Tento týden jsem absolvoval dvě konference na dané téma, podobné argumenty zaznívají všude. Další snížení energetické a dopravní náročnosti přinese ekonomika na krátkou vzdálenost, nemluvě o nejrůznějších inteligentních řešeních. Svět se opravdu radikálně mění, a diktují to ekonomické zákonitosti, nezávisle na naší strategické kotvě v podobě zastaralé SEK. Proč tedy slyším od ministryně průmyslu tolik nesmyslů? Možná právě proto.
Působí dojmem, že byla pověřena „mission impossible“, prosadit stavbu nových jaderných bloků co nejrychleji, protože za rok za dva už to nebude možné. Nikdo se na to neodváží kývnout, až se ještě víc se rozevřou nůžky nákladů a bezpečnosti a ještě dál pokročí povědomí veřejnosti o těchto rozdílech. Není na co čekat, může být jen hůř. Je třeba začít stavět, pak se uvidí.
Co se uvidí? Mám pocit, že nás zase někdo tlačí do rozhodnutí, ze kterého kouká pěkná renta. Až se veřejnost vzbouří, zvolí vládu, která to zastaví, a pak bude čelit nejrůznějším arbitrážím a požadavkům na odškodné pro investora. Někde na obzoru jsou další velké prachy zadarmo.
Konferenci Obnovitelné zdroje energie uspořádali v pražském hotelu President moji někdejší kolegové z Mafry (dá-li se to tak říci, v Mladé frontě jsem končil před 25 lety) a její záznam má být vyvěšen na https://events.mafra.cz/.
Mediální skupina Mafra je členem koncernu Agrofert, ale podíl Andreje Babiše je spravován svěřeneckým fondem. Téma bylo obslouženo skvěle, jediný, kdo neladil, byla paní ministryně, ale tu si také vybral Babiš. Pokud je to trefa, tak jen v tom smyslu, že uhodil hlavičkou do hřebíčku. Nebo – a to by bylo obzvlášť nepříjemné – vedle příliš autonomního ministerstva zahraničí, ze kterého je Poche k nevyhození, máme i příliš autonomní ministerstvo průmyslu. Přestože vláda rozhoduje ve sboru.