Je také potřeba zdůraznit, že „Rusové“ nejsou žádnou homogenní komunitou, ani sociálně, ani kulturně, ani geneticky. Ale velkou většinou sdílejí společné zájmy.

V ruské společnosti nejméně od devatenáctého století žilo mnoho lidí s kavkazkým původem (z oblasti se složitým konglomerátem národů a kultur), ze Sibiře, početná a vlivná židovská komunita. Ugrofinské národy s „ruským“ splynuly už před mnoha staletími (měly svůj jazyk, ale ne písmo). Potkal jsem v Rusku mnoho Rusů, kteří připustili, že jsou vlastně Ukrajinci, ale cítí se být Rusy a většinou si o tom nechtěli povídat. Ukrajina je krajně nehomogenní podobně jako Rusko. Západoukrajinský nacionalismus je živený cizí potřebou konfrontace mezi Ukrajinou a Ruskem. Konečně Rusko přitahovalo mnoho zástupců evropských národů. Přijížděli jako řemeslníci, umělci, učitelé a profesoři, vojenští experti a odborníci v technických, přírodovědných i humanitních oborech. Sami Rusové z „vyšší společnosti“ kopírovali životní styl francouzský či anglický a učili se z německých učebnic.

Střední a východní Evropa (a zejména Rusko) zaostávaly za západní Evropou v důsledku vyřazení z čilé obchodní výměny v období rychlého rozvoje námořní dopravy. Izolace přinášela zaostávání technického, a tím i společenského a kulturního vývoje. Vždy byl a stále je obrovský rozdíl mezi Moskvou a venkovem. Bohatí „Rusové“, kteří jezdili do Evropy, tak měli v menším či větším opovržení „naród“ – lid, masově negramotný a bez perspektiv a tím i motivace k překonání vlastního postavení. Rozdíly ve společenském postavení „vyšších“ a „nižších“ přetrvávaly i za „socialismu“ a přetrvávají dosud. Navenek se projevovaly a stále projevují v povýšeném nebo poníženém chování lidí. Zažil jsem to mnohokrát od pracovníků ve výzkumu zocelených v boji s materiálním nedostatkem a s někdejší nedostupností západní odborné literatury. Zažil jsem v Sovětském svazu despekt Židů a třeba Arménů k Rusům. Když se „Rusové“ nemohli dostat k západnímu hardware a software, vyrobili si ho sami. S malým zpožděním a někdy i nápaditější. Proto je sankce nezlomí, jenom zdrží a učiní nezávislejšími.

„Nado učiťsja!“, říkali, když mě poučovali a při tom cítili, že jsou na tom hůře než my. Velkorysou nabídku docenta, že si můžeme tykat v soukromí, ale ne na veřejnosti, bych asi v jiné zemi nedostal.

Velikost a centralizace Ruska vedly také k despektu ke „guberniím“, které v Rusku přetrvávají v míře, v jaké je v Západní Evropě dávno neznáme. Přesto je tato společnost schopna semknutí v ohrožení. A je třeba si uvědomit, že ruská společnost žije v permanentním ohrožení celá staletí, protože obrovské území, které obývá, je trvalým předmětem zájmu okolních národů a expanzivních říší. Rusko je v permanentní defenzivě. Nebylo to Rusko, kdo napadl Mongoly, Tatary, Švédy, napoleonskou Francii, Německo… Nebude to Rusko, kdo napadne Spojené státy (jako první). Byl to Sovětský svaz („Rusko“), kdo obsadil východní Evropu. Bylo to předpolí k obraně ruských zájmů (zbylou část Evropy obsadily a stále drží Spojené státy). Rusko má dost starostí s udržením a obranou vlastního území a jeho bohatství. Nestojí o „vlastnění“ přelidněných zemí s vytěženými ložisky. Lidé zejména v západní Evropě obvykle nemají osobní zkušenost s ruskou intelektuální elitou (ale mohli by postřehnout plody její práce). Díky své intelektuální elitě dokáže Rusko stále držet krok (místy je o krok pozadu, místy o krok napřed) se západními technologiemi které jsou pro něj nejdůležitější- s vojenskými. Pracovat ve vojenském výzkumu je stále nedosažitelným snem pro velkou část ruských studentů.

I dnes hraje Rusko o přežití. Agresí nemůže nic získat, jen vyprovokovat agresi. Bránit se musí. K obraně patří i nižší tolerance ke všemu, co „Rusko“ nahlodává zevnitř. „Občanská společnost“ placená dolary je způsobilá zplodit společnost otroků placených kopjejkami.