Máme fungující demokratický systém, do něhož ovšem proniká zcela legálně řada totalitních institucí, které mají nepatřičně velkou pravomoc.

Jednou z takových institucí je, dle mého občanského názoru, i Akreditační komise. Činnost této instituce mi byla donedávna prakticky neznámá. V roce 2012 jsem ji zaznamenala v souvislosti s aférou na plzeňských právech. Masírovaná mediální kampaní jsem stejně, jako velká část veřejnosti, nabyla dojmu, že činnost Akreditační komise je bohulibá, protože dohlíží na korektnost vysokoškolského vzdělávání a domnívala jsem se, že na plzeňských právech jsou skutečně tak závažná pochybení, že osud připravovaný Akreditační komisí je nevyhnutelný. Zprávy o vystudování doktorátu za dva měsíce, kupování vysokoškolských diplomů a prapodivných rychlokurzech jsem brala víceméně vážně.

Kladla jsem si otázku, proč by Akreditační komise, tvořená intelektuální elitou našeho národa, měla jakékoliv osobní ambice likvidovat fungující vysokou školu a zasahovat tak fatálně do života jejich studentů, pokud by nebyla v právu.

Píše se rok 2014 a já se snažím vyhovět zákonu 563/2004 Sb. a doplňuji si potřebnou kvalifikaci, abych mohla i nadále vykonávat svou milovanou profesi. Po prostudování nabídky všech veřejných vysokých škol zjišťuji, že nikde není realizován příslušný pedagogický obor (speciální pedagogika – učitelství pro 1. stupeň) v kombinované formě studia.

Jistou nabídku zaznamenávám na UP v Olomouci nebo na MU v Brně, avšak po dotazech mířených na příslušná studijní oddělení zjišťuji, že studium je ve skutečnosti realizováno nemalou částí ve všedních dnech. Tento program je realizován jen na Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze. Jako matka dvou malých dětí, o které se starám sama, beru své jediné finanční úspory a s dávkou značné skepse začínám studovat na UJAK v Praze. Odchována tvrzením veřejných VŠ (jejichž jsem absolventem) a mediálními zprávami, jsem velmi rychle mile překvapena úrovní studia na UJAK. Kupodivu přednášející mluví k věci, jsou erudovaní a navíc, přistupují ke studentům rovnocenně a kolegiálně. Dokonce se mi ani jednou za celou dobu studia nestalo to, co s železnou pravidelností na veřejné vysoké škole, aby se pedagog nedostavil, nebo bez vysvětlení zrušil termín výuky či zkoušky.

Co je dáno také skutečně platí. Zkoušky svou náročností odpovídají vysokoškolskému studiu a nejsou o nic méně náročné než na VŠ veřejných. Po dobu tří semestrů posazuji své milované dcery před televizi častěji, než je mi milé, abych mohla psát několika stránkové seminární práce, sháním pro ně hlídání, abych se mohla učit a po nocích s litry černé kávy pracuji na diplomové práci. S obavami sleduji blížící se termín státních zkoušek a zároveň se jich nemohu dočkat. Už abych konečně po dvou letech měla i jen malinkou chvilku pro sebe a mohla se věnovat svým dětem a pracovním povinnostem naplno.

A přichází rána v podobě rozhodnutí Akreditační komise o neprodloužení příslušné akreditace, a dokonce i těžko uvěřitelné návrhy o samotném zrušení UJAK. Nejprve mám pocit, že se jedná jen o špatnou interpretaci informací, jistý mediální šum…

Po obeznámení se se stanoviskem Akreditační komise a s jejími závěry se nestačím divit. Proč tvrdí tak očividné nepravdy? Proč zpochybňuje odbornou erudici akademických pracovníků, když jsou to vážení odborníci ve svých oborech, navíc z nemalé části též akademici, kteří působí na veřejných VŠ?

Čím více se o celou záležitost zajímám, tím více se dostávám ke spekulacím o politickém, ekonomickém, či snad dokonce osobním pozadí celé záležitosti. Pídím se po fungování Akreditační komise a dostávám se k těžko uvěřitelným faktům. Veřejně nevolený a navíc pouze poradní orgán má díky naprosto nepochopitelnému znění vysokoškolského zákona téměř neomezené pravomoce.

Nechci uvěřit tomu, že je v demokratickém zřízení někdo neodvolatelný, že může manipulovat, překrucovat fakta, beztrestně vykonávat příkoří a nikdo, včetně příslušného ministra tomu nemůže zamezit. Z jednání Prof. PhDr.V. Dvořákové, CSc. cítím obrovské sebevědomí, despekt a nadřazenost.

Čtu její urážlivá tvrzení, očerňování studentů i akademiků a říkám si, jak je toto možné v demokracii 21. století? Proč se to děje? Jsme my – obyčejní studenti jen figurkami ve hře, kterou nemůžeme ovlivňovat a která je značně proti smyslu fair play? Jaké jsou reálné pohnutky jednání Akreditační komise v čele s Prof. PhDr. V. Dvořákovou, CSc.? Kdo má zájem na zrušení největší soukromé VŠ v ČR? A jaká opatření dosud učinila MŠMT, aby prověřila, zda jsou závěry Akreditační komise pravdivé? A chce vůbec nějaké učinit?

Jsme my studenti pouhými rukojmími ve vysoké hře patriotů? Zajímá někoho reálná situace studentů? Chce se někdo zabývat pravdou, nebo jen přihlížet despotismu a bezpráví?

A nejsou tyto aktivity Akreditační komise nemálo podobné těm, které zakoušeli nepohodlní lidé a instituce před rokem 1989? Opravdu ještě můžeme věřit v demokracii?