Pondělní ráno na asijských trzích znovu navázalo na propady ze zahajovacího týdne, které spustily zprávy o dalším poklesu čínské průmyslové produkce. Pár hodin na to navázala Evropa. Ceny ropy se zřítily pod úroveň roku 2003, když největší jedlík ztrácí chuť. Velká vlna valí světem a cítíme to i v Praze. V titulcích ekonomického tisku se objevily atraktivní obraty typu “rudý masakr“.

Stačila zpráva z prvních lednových dnů, že v listopadu čínský průmysl znovu oslabil, a otevřel se jícen pekla. Ceny asijských akcií spadly na nejnižší úroveň od roku 2011, kdy se začaly zmátořovat po finanční krizi. Kdybychom to brali rozumně, nelze se divit, když si uvědomíme, že pokud jde o samotnou čínskou průmyslovou produkci, její ceny už souvisle klesají 46 měsíců. Jenže trhy mívají často rozum stáda, a tak to ještě zhoršily pokusy brzdit panický pokles tím, že se šanghajská burza po sedmi procentech poklesu prostě vypne. Jen se okénko otevřelo, spustily prodeje, dokud to ještě jde.

Je to třetí vlna čínských prodejů během půl roku od loňského srpna, ale i na propíchnuté bublině se stále dalo vydělat, šanghajský kompozitní index SHCOMP 500 loni skončil o polovinu výše než byl v půli roku 2014. Jinou věcí je, že v půli roku 2015 byl skoro dvakrát výše než dnes a rok skončil jen s 8 procentním ziskem. Nyní už se probíjí pod tuto hladinu loňských zisků, od začátku roku je o 15 procent níže. Pro srovnání, pražská burza byla na dvojnásobku dnešní hodnoty roku 2007, ale od té doby nezadržitelně klesá a nyní je pod 1000 body, to je pod hladinou, kde začínala roku 1994. Je tedy radost mít čínské starosti!

V pohybu je však i čínská měna. Čínská centrální banka ji začala zachraňovat intervenčními nákupy na zahraničních trzích, kam se počítá i Hongkong. Úroková sazba na půjčky přes noc vyskočila na rekordních 13,4 procenta, píší Financial Times.

Jsme na prahu další velké globální krize? Americký ekonom Joseph Stiglitz varuje před takovými úvahami, podobně jeho kolega Paul Krugman. Čínská ekonomika prochází strategickým manévrem, kdy je třeba napravit nepoměr mezi mírou investic a úspor na jedné straně a na straně druhé domácí spotřebou, o kterou si říkají rostoucí mzdy.

Pokud jde o čínský yüan, jeho hodnota bývala častým předmětem sporů. Když si vzpomeneme na loňský srpnový propad Šanghajské burzy, na začátku bylo mírné uvolnění kurzu čínské měny. Přesněji, rozšířilo se povolené pásmo, o které se mohl kurz vychýlit působením trhu. Vypadalo to jako výsledek pravidelných školení, se kterými létali do Pekingu američtí ministři financí a obchodu, aby čínské vedení poučili o škodlivosti uměle udržovaného kurzu měny. Yüan je prý příliš slabý, pusťe je, ať posílí! Tak jej pustili, ale on, mrška, oslabil…

Nedivil bych se, kdyby v tom byl tento záměr. Využila se vhodná chvilka, a jedna starost je z krku. Tržní doporučení vlády USA máme chvíli dále od těla. Také pro spekulanty může být rozkolísaný čínský akciový trh s eratickými regulatorními zásahy docela užitečnou lekcí, že to není vhodné prostředí pro hladové rentiéry.

Nemělo by také zapadnout, že čínská měna poprvé dostala větší volnost pár týdnů předtím, než se očekávalo první zvýšení úrokových sazeb USA od finanční krize. Rozvojové země, jejichž mluvčím se Čína snaží být, se toho obávaly. Vyšší sazby nabízejí lepší zhodnocení, a to by mohlo odsát vklady z jiných zemí. Rozvojovky jsou nejzranitelnější. Když začnou peníze prchat, kurz měny prudce klesá a najednou vzniká problém, jak splácet dluhy v cizích měnách. Ovšem Čína hraje v takové partii jinou roli, protože jde o významného obchodního konkurenta Spojených států.

Srpnové preventivní oslabení yüanu zafungovalo a americký Fed ustoupil od plánů zvednout sazby už v září. V prosinci však sazby o první fous zvedl. Je lednový pohyb na čínském trhu reakcí, která má zastavit aspoň ty další kroky Fedu?

Ale jen takhle jednoduché to asi není. Úrokové sazby a kurzy měn nejsou všechno.

Čína stojí na rozcestí. Mluví se o něm už déle, ale teprve nyní je patrné v plné naléhavosti jako globální problém. Všichni si zvykli na to, že cokoliv se vyrábí, dělá se v Číně. Součástí rovnice byl koeficient, který automaticky předpokládal, že příští rok se toho vyrobí zhruba o desetinu víc. Jenže spotřeba už tím tempem růst nedokáže. Čínský problém má jméno nadvýroba, za kterou zaostává poptávka. Čínské výrobní kapacity přerostly možnosti současné světové poptávky, sdělují analytici hlavního proudu ekonomie.

Jinak to vidí představitelé odbojné „nové ekonomiky“, která do problému zatahuje i omezené možnosti planety. Svět není nafukovací. Je neudržitelný samotný společenský cíl, který spočívá ve stále se zrychlujícím hromadění materiálních statků. Ani nabídka nemůže být bezedná. Je to příležitost k úvahám o ekonomice „ustáleného stavu“ (steady state economy, o které píše Herman Daly třeba na http://steadystate.org/herman-daly/). Je čas osvojit si pojem „degrowth“, překládaný u nás jako nerůst, ale spíše jde o odchod od představy, že prosperitu lze spojovat jen s hospodářským růstem.

Nejde o plané snílkovství. Britská vláda zadala už před více než pěti lety studii, kterou pak předložil předseda komise pro udržitelný rozvoj profesor Tim Jenkins s názvem Prosperita bez růstu (Prosperity Without Growth, Economics for a Finite Planet, 2009 - http://www.sd-commission.org.uk/publications.php?id=914). V knižním vydání na Earthscan je vybavena vstřícnou předmluvou prince Charlese.

V čínském vnitřním kroužku nejvyššího vedení jsou tyto ideje nepochybně známy. Dokládá to rozhodnutí, že problému nadvýroby se musí nechat volný průchod prostřednictvím trhu. Další nafukování investiční poptávky státními intervencemi už není možné.

„Rozhodující roli svěříme hře trhu. Necháme podniky, ať si vzájemně konkurují a ty nejslabší musí zaniknout,“ řekl teď podle oficiálních Beijing News, citovaných agenturou Reuters, nečekaně tvrdě čínský premiér Li Ke- čchiang během návštěvy provincie Šan-si. „A ve stejné době začneme dávat přednost novým formám ekonomického rozvoje.“

Jednou z cest je méně lepšího. Premiér Li připomněl, že dokonce v čase loňského zahlcení světového trhu čínskou ocelí musela Čína část vysoce kvalitní produkce dovážet, třeba na hroty kuličkových per. Poukázal zároveň na potřebu zastropovat čínskou produkci oceli a uhlí a důsledně to kontrolovat nástroji dálkového průzkumu.

Také Li Wei, předseda vládního Výzkumného centra pro rozvoj, vypočetl tři hlavní problémy, se kterými se teď Čína musí vyrovnat. Na straně poptávky je to zpomalení světové ekonomiky, na nabídkové straně jsou to rostoucí náklady práce v Číně, a pak tu jsou stále naléhavější problémy životního prostředí a nutnost brzdit obsazování orné půdy průmyslovými projekty.

Jak poznamenal na investiční konferenci, o které informuje ekonomický list China Securities Journal, plánovaný růst o 6,5 procenta ročně se může zdát málo ve srovnání s předchozími třemi dekádami, kdy byl průměrný růst kolem 10 procent. Ve skutečnosti bude těžké toto tempo dodržet.

Uvedená laťka 6,5 procenta ročního hospodářského růstu je však nastavena jako nový průměr pro celou probíhající pětiletku. Pod tuto úroveň nesmí podle čínského prezidenta Li Ťin-pchinga tempo hospodářského růstu klesnout, pokud má být splněn cíl dalšího zdvojnásobení čínské ekonomiky do roku 2020. Avšak i on to vnímá jako kombinovaný problém, kdy je třeba současně omezit přebytečné kapacity a ořezat náklady.

Je tu také podobná příležitost jako v Indii. V obou zemích existují rozvojová centra se špičkovou technologickou úrovní, ale obklopuje je venkov, kterého se uplynulá desetiletí příliš nedotkla. A v obou zemích vyrostla generace kvalitních inženýrů, která je na úkol takového technologického přelivu připravena. Něco spotřebuje přezbrojování energetiky, která zapojuje rekordní objemy obnovitelných zdrojů. Pak je tu úkol snižování energetické a materiálové náročnosti. A budování infrastruktury do všech koutů země.

Možná, že to, co vnímáme jako zpomalení tempa, je rozběh na další velký skok, který se však neprojeví v milionech tun, ale v zásadní změně života stamilionů lidí. A nemusí to být tak drahé, protože to nemusí stát na samoúčelné spotřebě typu, ať je to, co je to, hlavně když je toho hodně. To by byla nová ekonomika v praxi.