Gilles Whittel ve středečních Timesech to vyjádřil přesně: je to počátek nové války v Evropě, jejímž výsledkem bude rozdělení země. Lze jen doufat, že to rozdělení proběhne stejně mírově, jako svého času rozdělení Československa, dodává Whittel. Když posloucháte vyjádření čelných našich i evropských politiků, jde z drtivé většiny o přehlídku arogantních apodiktických rad a pokynů na ukrajinskou adresu, plynoucích ze zřejmého přesvědčení, že my ostatní ne-Ukrajinci máme nějaké vyšší právo do toho Ukrajincům mluvit a dokonce jejich problém za ně rozhodnout. Jinak si nelze vysvětlit ani vyhrožování sankcemi ze strany evropských institucí. Hezky nám ho předvedla Catherine Ashtonová, která o sobě říká, že je evropskou ministryní zahraničí. Na minulotýdenní tiskovce se jí zeptal jeden ruský novinář, jak to tedy je se sankcemi vůči Ukrajině, chystanými v Bruselu. Jaký je, říkal, rozdíl mezi pouličním násilím v Sarajevu - a v Kyjevě? Proč Evropská unie nevyhlašuje sankce vůči Bosně, ale vůči Ukrajině ano? Odpověď se nabízí: Je to proto, že Kyjev a Ukrajina představují geopolitický zájem - vyrvat chlup Rusku, kdežto Bosna je chudinká země na stálém pokraji kolapsu, jen hory a vyprahlé pláně, Bosna nikoho nezajímá. Ať se tam klidně navzájem vymlátí. To ovšem Ashtonová neřekla. Ona totiž neřekla vlastně nic. Jen vynadala tomu novináři, proč jí klade tak dlouhou otázku. Neodpověděla ani půl slova k meritu věci, jen velice arogantně a zpupně odsekla a utekla. Trochu mi to připomnělo, jak před časem tehdejší francouzský president Chirac prohlásil na naši (míněno českou) adresu: právě jste propásli poslední příležitost, kdy jste mohli držet hudbu. Přesně tak to řekl. A naši povolní eurohujeři s parlamentní nebo vládní legitimací tomu ještě tleskali.

V tom je myslím, jádro mnoha obdobných problémů: kde bereme přesvědčení, že právě my jsme oprávněni rozhodovat za druhé, určovat, co je pro ně dobré a vhodné, a co naopak je jim třeba zakázat a znemožnit? Určovat, co je a není prostorem pro jejich svobodné rozhodování?

Svoboda je v přímém rozporu s vnějšími zásahy, vrchnostenským rozhodováním. Přičemž svoboda není nutně totéž, co bohatství nebo materiální dostatek. V 80. letech většina z nás žádným skutečným materiálním nedostatkem netrpěla, a přesto svobodný nebyl nikdo, ani ovládaní, ani vládnoucí (ti jen měli jiný typ nesvobody a strachu). Systém, kdy se nějaká administrativní struktura obdaří mocí určovat pravidla (a meze) všem ostatním, vede z principu k nespravedlnosti a postupně i k rozpadu a bídě - i konec 80. let a náš listopad nebyl jen výslednicí nějakých nadpozemských geopolitických dohod mezi USA a SSSR v Reykjavíku a na Maltě, ale především důsledkem ubývající schopnosti obou bloků (především však východního) pokračovat v ekonomicky vyčerpávající studené válce. Jeden druhého neuzbrojil, a proto bylo nutné se dohodnout na novém dělení světa. Socialismus byl ekonomicky v koncích a raději se vzdal bez boje, než aby prohrál v boji. Dohody mocností tedy nebyly příčinou, ale důsledkem.

V Bruselu ale dnes chtějí předjímat vývoj, vstupovat do něj, stát se příčinou, ale důsledky nedomýšlejí. A přitom mohou být katastrofální, a zdaleka ne jen pro Ukrajinu a Ukrajince. Rozpad té země nikoho netěší, ale je zřejmě jedinou šanci. Demarkační čára mezi Ruskem a Evropou se neposune, jen upřesní. Povede územím mezi Krymem a Lvovem. Jde teď opravdu jen o to, jak napsal Whittel, aby to proběhlo pokud možno bez dalších obětí. To jediné by mělo zajímat i Brusel, a proto by měl dát od Ukrajiny své nenechavé ruce pryč.

Petr Žantovský