Makroekonomické prognózy padají pod stůl, válka a inflace všechno mění, a byl by to oříšek pro virtuózy, natož pro české amatéry. Nejlíp je to vidět na chaotických vládních přípravách daně z mimořádných zisků, kde rozpočtáři nemají čeho se chytit.

Státní rozpočet pro rok 2023 překročí dva biliony korun, ale vybere se na to o tři stovky miliard korun méně. Pokud se dá těm číslům věřit. Ale na základě čeho? Pokusy opozice vypáčit z vlády nějaká pravidla, podle kterých by se to dalo spočítat, naprosto neuspěly, přestože sněmovna tématu rozpočtového rámce na rok 2023 věnovala prakticky celou středu 26. října.

Třepení pysku až do úpadu nic nemohlo změnit na dvou podstatných okolnostech. Vláda má ve sněmovně jasnou většinu, takže si prohlasuje, co ji napadne. A co se stane, když nápad chybí, což byl případ mlhavých představ o dočasném zdroji velkých příjmů od těch, kdo zázračně vydělávají na pádivé inflaci hnané válečnou cenou energetických surovin? Tak si to prohlasuje také.

Hlavní spor se teď vedl nejen o to, kolik vybírat od těch, komu válka a inflace automaticky přifukují zisky, ale také kdy to vybrat. Původní dohoda šéfů stran pětikoalice byla vybírat tuhle daň už za letošek, kdy peníze z největších energetik a bank jen stříkají. Avšak ODS se pak z nějakých důvodů vzpříčila a chce vybírat až ze zisků za rok 2023. Pozor, pokud jde o firemní zálohy na tuto daň, které se budou vybírat napřesrok, tak ty by se vybíraly na základě odhadu letošního vývoje. To je prý podle ministra financí Zbyňka Stanjury (ODS) běžná praxe. Pokladnímu plnění státního rozpočtu v příštím roce by to pomohlo, ale zaťalo by to sekeru o rok později, kdyby firmy roku 2023 vydělaly mnohem méně než letos a finanční úřady musely přeplatky na zálohách vracet.

To je velice pravděpodobný scénář. Letos máme vysokou inflaci s dobíhajícím hospodářským růstem. Příští rok inflace nejspíš vydrží, ale spousta podniků to neustojí. V lepším případě se řítíme do stagflace, kdy drahota pokračuje a ekonomika žije z ruky do huby. O tom horším případě neradno mluvit, to už by na daních vůbec nezáleželo. Divil bych se, kdyby vládě utekla ta drobnost, že záloha jsou jedna věc a reálné vyúčtování věcí jinou. Spíš jen uvažuje v hodně krátkém časovém horizontu a chce si usnadnit situaci, dokud tu ještě je.

Takže daň, o které tu mluvíme, sice už figuruje v příjmech rozpočtu, ale bez reálného zákonného oprávnění. Nevíme jak, nevíme kdy, ale obereme je. Jen tyto nejhrubší obrysy má teoretický základ přístupu fialové pětikoalice k dani z mimořádných, nečekaných či windfall zisků energetiky a bank, které by měly vynést do státního rozpočtu 85 miliard korun. Toto číslo vláda sděluje naprosto přesně. Jak k tomu dospěje, na tom se musí teprve dohodnout.

„Pan ministr počítá s 85 miliardami jen pro příští rok, celkem, údajně, podle těchto propočtů, ale znovu opakuji, nejsou k tomu žádné relevantní propočty, které bychom si mohli prostudovat a nějak třeba nad nimi debatovat, nejsou k tomu žádné propočty, přestože celkově na ty tři roky 2023, 2024, 2025 se počítá až se 150 miliardami z této daně z mimořádných zisků,“ konstatovala při projednávání tohoto bodu sněmovní vůdkyně opoziční ANO Alena Schillerová.

Bývalá ministryně financí kolísala ve svém hodnocení situace mezi racionálním manažerským přístupem a komedií, které chybí jen kamera a režisér s pokynem: Všechno točit! Oba pohledy mě zaujaly. Napřed ten manažerský přístup. V tomhle jsme až po uši:

„Takže my tu máme především energetickou krizi, která primárně souvisí s nárůstem cen pohonných hmot. V neposlední řadě i skokovému a zcela nebývalému růstu cen energií, kdy meziročně vývozní cena elektřiny v srpnu 2022 rostla téměř o 300 %, dovozní ceny plynu bezmála o 440 %. Do toho se přidává jedna z nejvyšších inflací ze zemí Evropské unie, která dramaticky snižuje reálné příjmy českých domácností. Až třetina domácností uvádí, že má problém vyjít se svými finančními prostředky. Ale také stále zřejmějšímu problému v oblasti českého průmyslu, kdy hrozí České republice jako jedné z nejprůmyslovějších zemí v Evropské unii obrovský dominový efekt bankrotu.“

A teď, co s tím:

„Standardní proces veřejné volby se skládá z vymezení problémů, následné analýzy rámcových problémů, diskuzí o možných způsobech řešení, definování cílů hospodářské politiky, stanovení možných variant řešení problémů, určení kritérií k hodnocení variant a jejich následnému hodnocení. No a pak následuje výběr té nejvhodnější varianty. Pak má dojít k zásadnímu momentu a to je realizace vybrané varianty. Ex post se dělá ještě kontrola výsledků. Tolik teorie. Omlouvám se, nemohla jsem si ji odpustit, protože na ní budu chtít stavět svoje další slova.

Za mě problémem současné vládní pětikoalice je, že mají zásadní problém v rámci procesu výběru konkrétní varianty a realizace vybrané varianty… Já sice mohu chápat složitou mezinárodně politicko-ekonomickou situaci, ale současná pětikoalice ji pro české občany a firmy neřeší dostatečně rychle, dostatečně razantně a naopak ji zbytečně mnohokrát eskaluje.“

Když to shrnu, třetina českých domácností se v tom už topí a to ještě ekonomika ze setrvačnosti běží. Je tu riziko vlny bankrotů, ale vláda to neřeší, neví jak na to a jenom eskaluje válku, ze které to vzniklo. Koaliční postup tak připomíná spíše grotesku:

„Samotná pětikoalice se zatím nedokázala shodnout … Dokonce někteří poslanci vládní pětikoalice sami nejsou schopni dojít k nějakému stanovisku, které budou hájit, a tedy v podstatě ob den mění základní kritéria, nebavíme se o žádných nuancích, základní politická kritéria nově vznikající daně v podobě svých poslaneckých návrhů. Už jenom to, že daň za 85 miliard je načtena formou pozměňovacího návrhu ve druhém čtení opravdu nemá obdoby. Ono by to bylo vtipné, kdyby to bylo součástí nějaké dobré české komedie. Bohužel tomu tak není. Tady skutečně nevzniká žádný nový díl trilogie Slunce, seno s ministrem financí, poslancem Michálkem, paní místopředsedkyní Richterovou, panem ministrem Jurečkou a místopředsedou TOP 09 a předsedou poslaneckého klubu TOP 09 panem Jakobem.

Vzpomeňme si, co se tady včera dělo kolem pozměňovacího návrhu pana poslance Michálka - a teď tady prosím všechny o pozornost, protože mluvím o tom druhém pozměňovacím návrhu poslance Michálka k pozměňovacímu návrhu poslance Stanjury. Je to úplně jednoduché, že, nemluvím o prvním pozměňovacím návrhu poslance Michálka k pozměňovacímu návrhu poslance Stanjury. Všichni jsme to pochopili. Tento návrh, a to ani ten první, ani ten druhý, není založen na drobných úpravách, jde o úpravy zcela zásadní. Pan poslanec Michálek původně požadoval retroaktivitu, dramatické snížení daňové sazby, snížení limitu určujícího subjekt daně. Dnes již pan poslanec, snad tentokrát po důkladné úvaze, požaduje jenom snížení limitu určujícího pro subjekt daně v případě bank. Pro jistotu však ve svém druhém návrhu tento limit má odlišný než v prvním návrhu. Chaos a parodie v přímém přenosu.“

Sranda k popukání, ale pozor, už se na tom pracuje, aby vás smích přešel. Upozornila na to Klára Dostálová (ANO):

„Na jedné straně hovoříme o šetření a na druhé straně nám tady vznikají nové ústřední orgány státní správy, jejichž funkci by klidně mohlo vykonávat ministerstvo, a to konkrétně Ministerstvo vnitra, mluvím o DIA, to znamená o Digitální a informační agentuře, a ještě větší paradox je, že i proti této agentuře a takovémuto vzniku nového ústředního orgánu bojují sami státní zaměstnanci, kteří oslovují poslance, že skutečně toto není cesta správným směrem.“

Tohle by nemělo zapadnout ve stínu nepodstatných rozpočtových problémů. Nový cenzurní orgán v podobě Digitální a informační agentury, už dostává jasnou podobu, statut ústředního orgánu a přidělený balík státních peněz. Je to taková nedemokratická zhůvěřilost, že se proti tomu bouří i úředníci, které to může stát kariéru. Podobné potlačovací orgány vznikají ze strachu, že lidé toho začínají mít dost a mohlo by dojít na divočinu v ulicích.

Represe je alternativou rozumných řešení, na kterých se vláda nedokáže dohodnout a které si v důsledku své ideologické zaslepenosti nedokáže ani představit. Sněmovna, ve které není šance na rozumnou debatu, tak vypadává ze hry. Jak tedy konflikty řešit, když politika nefunguje? Čekáme, až dojde na facky?