U jednotlivce je romantismus sváteční rys charakteru. Vystupuje navenek pouze za zvláštních okolností, například když občan napíše článek do novin, ve kterém brojí proti nepořádkům na tramvaji. Tehdy oplývá patetičností, která charakterizuje romantismus. Avšak psychologie masy, shluku, shromáždění, je veskrze romantická.

Kdyby nebylo vrozeného davového romantismu, byla by také práce politických úvodníkářů velmi obtížnou záležitostí, neboť stranické úvodníky psány pod tíhou skepse byly by obsáhlé jako disertační práce; pohled na ně by připomínal filozofické pojednání z první polovice devatenáctého století, jistě by oplývaly množstvím glos pod čarou a okrajových poznámek. K lidu prý má se mluviti pravda. Pravda je jednoduchá; avšak jak spletitá je formulace pravdy! Tak komplikovaná jako moderní život. Romantismus je ostatně rys dnešní doby: Americký film, který ovládá život jako málokterý projev umění, jest v podstatě zmodernizovaný román pro služky. Dokonalé vítězství pronásledované ctnosti nad zchytralou špatností nesnese podrobné kritiky denního života, který dokazuje, že ctnost vyskytuje se v přírodě pouze ve sloučeninách, ježto na vzduchu života podléhá snadno zkáze.

Pozoruji, že jsem si obral téma příliš široké, a přece jsem chtěl psáti pouze o romantismu opilství. Nuže:
Vrozený lidský romantismus je potlačován za bdělého stavu, v osamocenosti a ve shonu denního života. Ale vítězí nad člověkem ve snu a v opilství. V transu opilství, kdy skepse je potlačena, zkvétá romantismus a vyráží květy ctností křesťanského rytířstva. V opilství stává se sám sobě člověk bohatýrskou postavou. Jednou večer jsem viděl v ulici šedivého starce, jenž vrávoral pod tíží materielního nadšení. Pozoroval jsem, že se občas zastavil; zvedl hůl a zavelel: „Pochodem pó-chod!“ Ušel několik kroků a rozmlouval při chůzi: „Je to marný. Lidi, všecko je marný. Proč jsi mě opustila? Takovou už nikdy nedostanu. Ba ne. Jsem sirotek opuštěný.“ Během těch několika kroků prodělal stařec několik romantických nálad. Předně viděl se býti velitelem vojenského oddílu. Nato seznal, že jej žena opustila a zmařila mu mládí květ. Konečně došel k tomu poznání, že je sirotek, dítě bezbranné, které každý šidí.

Život civilní, takzvaný život všední, je pln kompromisů. Je dvojí život, jako je dvojí politika. Jedna je romantická, táborová, sváteční, pro lid. V této politice není kompromisu. Není socialistického politika, který by na táboru lidu hlásal, že nejhoroucnějším přáním jeho klubu je dohodovati se s klerikály. Ale není jistě politika, který by v meziklubových poradách prohlásil: „Nepodám nikdy ruku nepříteli. Buď zvítězím, nebo padnu.“ Tato romantika nebyla by na místě, dejme tomu, v jednání o agrární cla. Neboť romantika je vyhrazena pouze pro sváteční chvíle člověkovy. K těmto svátečním chvílím dlužno počítati opilství; ne nadarmo slaví se památné dny a svátky v životě lidském okázalým pijáctvím. Poněvadž jsme se již rozhodli vidět i v opilství čistý romantismus, nemůžeme se uzavříti poznání, že nic není vzdálenější povaze opilcově než smysl pro kompromis. Tvrdošíjnost opilcova vylučuje jakýkoli synkretismus. Opilec vytkne si určitý cíl na své vratké dráze, například svítilnu. A k tomuto cíli směřuje přes všecky fyzické překážky, vytrvale a neústupně, podoben jsa potulnému rytíři z romantické pověsti, jemuž je podstoupiti neskonalé útrapy a strázně jen za tím účelem, aby přinesl hroudu ze Svaté země. S touto tvrdošíjností snaží se též dopověděti načatou větu, přestože údělem opilcovým bývá, že ho nikdo neposlouchá, neboť opilci jsou tak ponořeni do sebe, že poslouchají pouze sebe.

Při zatýkání opilcově zjevuje se nezřídka i jiná stránka romantismu z opilství. Je pozoruhodno, že opilec, jenž byl přemožen strážníkem, projevuje ony city vlastenecké, jež charakterizují náladu národovců z doby táborů. Byli jsme několikráte svědky, kterak opilec, jehož odváděli strážníci, apeloval na vlastenecké cítění pozdních chodců: „Kamarádi! Vy mne necháte? To jste Pražáci? To jste Češi? To jste Slované?“ Slovanství hraje u opilých větší roli, než se obecně připouští; každým způsobem je idea jakéhosi neurčitého slovanství mezi opilci více rozšířena než mezi střízlivými. Avšak jak by zaplesalo srdce pana Chestertona, kdyby měl příležitost obcovati s našimi opilci; a kterak by je chválil pro jejich nadšený a fanatický regionalismus! Je pravda, že bytost i střízlivého Žižkovana je naplněná pocitem plného a hrdého žižkovanství. Avšak v opilství byl by Žižkovan ochoten bojovati v žižkovském kroji, pod žižkovskou korouhví proti Karlínským, kteří se vyznačují jinou vírou, jinými barvami; a jsou zkrátka nevěřícími psy.