Před téměř patnácti sty lety, v roce 536 n.l., zahalila velkou část světa záhadná mlha. Slunce ztratilo jas, léta byla chladná, úroda selhávala a lidstvo čelilo hladu, nemocem a chaosu. Vědci dnes považují toto období za jednu z nejhorších klimatických krizí v zaznamenaných dějinách. Jak by podobná globální katastrofa vypadala v našem moderním, propojeném světě? A jsme na ni vůbec připraveni?
 
Představme si, že by se historie opakovala. Někde na světě — možná v Indonésii, na Aljašce nebo v Jižní Americe — exploduje obrovská sopka. Do atmosféry vyletí miliony tun sopečného prachu a síry. Sluneční světlo po celé planetě zeslábne. Léto je chladné, úroda selhává, ceny potravin rostou. Globální svět je poprvé ve své historii postaven před zkoušku, kterou znali naši předci před téměř 1500 lety.
 
Jak by podobná událost zasáhla dnešní civilizaci?
 
Moderní zemědělství je nesmírně produktivní — ale také velmi citlivé na klima. V případě globálního ochlazení o 1–2 °C na několik let by došlo k:

• masivnímu poklesu produkce pšenice, kukuřice, rýže i sóji,

• zničení úrody v severských a mírných pásmech (USA, Kanada, Evropa, Rusko),

• zkrácení vegetační doby o týdny až měsíce,

• častějším mrazům a extrémnímu počasí.

 
Dnes přitom světová populace závisí na velmi úzkém portfoliu plodin pěstovaných v několika regionech. Pokud by globální exporty potravin selhaly, hrozil by hladomor v desítkách zemí.
 
V moderním světě by se následky šířily ještě rychleji než ve starověku.
 
Kolaps globalizace?
 
V éře globálních dodavatelských řetězců by stačilo několik měsíců, kdy nefungují přístavy, silnice a výroba, a světová ekonomika by se zhroutila.
 

• Nedostatek hnojiv (závislých na zemním plynu).

• Nedostatek léků (většina se vyrábí v Asii).

• Nedostatek pohonných hmot.

• Černý trh s potravinami.

• Vzestup lokální soběstačnosti, ale i protekcionismu.

 
Paradoxně, v některých oblastech by moderní technologie pomáhaly katastrofu zvládnout:

• skleníkové farmy a hydroponie ve městech,

• geneticky upravené plodiny odolné vůči chladu,

• globální potravinové rezervy a humanitární pomoc,

• internet a satelity pro rychlé varování a koordinaci.

 
Ale otázka zní: jak dlouho by technologie vydržely fungovat v prostředí ekonomického a sociálního kolapsu?
 
Jak reálná je taková hrozba?
 
Erupce srovnatelná s rokem 536, rokem 1257 (Samalas) nebo rokem 1815 (Tambora) je otázkou času. Geologové odhadují, že k supererupci dochází jednou za 500–1000 let. Poslední velká erupce podobného typu byla v roce 1815.
 
Dnes máme také seznam „kandidátů":

• Yellowstone (USA)

• Toba (Indonésie)

• Campi Flegrei (Itálie)

• Kolumbo (Egejské moře)

• a další sopky v Indonésii, Papui, Aljašce.

 
Svět je dnes technologicky pokročilejší než kdykoli v minulosti. Ale zároveň je extrémně křehký, závislý na stabilním klimatu, globálních obchodech a komplexní infrastruktuře.
 
Rok 536 nám připomíná, že civilizace nemusí zničit jen válka nebo pád impéria. Stačí, aby se změnila obloha nad našimi hlavami.
 

A otázka, kterou si musíme položit, nezní, jestli k tomu dojde. Ale kdy.
 
Protože až přijde „náš rok 536" — ať už v podobě přírodní katastrofy, klimatické změny, globálního konfliktu nebo kolapsu dodavatelských řetězců — nebude rozhodovat to, kdo má nejnovější technologie nebo nejmodernější aplikace v telefonu. Rozhodovat budou úplně jiné věci.
 
Za prvé, fyzická zdatnost. Bez základní síly, kondice, odolnosti proti chladu, hladu nebo nemoci člověk nepřežije žádnou větší krizi. Kdo není zvyklý hýbat se, nést břemena, pracovat venku, ten bude v nouzové situaci velmi rychle ztrácet sílu i šanci na přežití.
 
Za druhé, mentální odolnost. Umět zvládat stres, nejistotu, diskomfort, frustraci nebo dlouhodobý tlak je dovednost, kterou moderní společnost z velké části potlačila. Přitom právě schopnost zachovat klid, rozvahu a psychickou stabilitu v chaosu je často tím, co rozhoduje o životě a smrti.
 
Za třetí, soběstačnost. Mít praktické dovednosti — umět si vyrobit základní věci, opravit je, vypěstovat jídlo, ulovit zvíře, rozdělat oheň, filtrovat vodu — to všechno jsou schopnosti, které kdysi byly samozřejmé. Dnes jsou vzácné. V době krizeale budou mít cenu zlata.
 
A za čtvrté, krizové dovednosti. První pomoc, orientace v terénu, práce s nástroji, znalost přírody, schopnost komunikace a spolupráce v týmu — to všechno může být v rozhodující chvíli důležitější než jakýkoli technologický vynález.
 
Pokud vlády chtějí své obyvatelstvo skutečně připravit na nečekané krize, měly by podporovat právě tyto oblasti. Ne pouze technologický rozvoj, ale i návrat k základním lidským dovednostem, fyzické zdatnosti a psychické odolnosti. Protože v konečném důsledku přežije ne ten nejmodernější — ale ten nejschopnější a nejodolnější.