Leckdo z těch, kteří se snaží porozumět zákrutám, křižovatkám a jiným nesrozumitelnostem současného domácího politického dění si přitom nevzpomene jen na tuto sentenci, ale i na větu "nihil novi sub sole" alias nic nového pod sluncem, která je s předchozí větou komplementární.

Porozumět přitom skupinovému i individuálnímu myšlení zdejších mocných či zákonodárců není snadné, pokud si nepřipomeneme fakt, že ani jedna, ani druhá věta jim vlastně nic neříkají. Profese spojené s používáním moci jsou různé, ale lze je rozdělit na dva druhy: na ty, které jsou vykonávány kompetentními vládci a na ty druhé. Být kompetentní pro vládnutí vyžaduje ale jedince patřící do kategorie výjimečných lidí, protože vládnout lidem je těžké. Pokud se to má dělat tak, aby to k něčemu dobrému bylo. Tito jedinci patří k těm opravdu mimořádným, nadprůměrným lidem, kteří jsou k takovým profesím přiměřeně připraveni. Těch je však málo, a v našich končinách se již dlouho nevyskytují, anebo jen velmi řídce. Těch "druhých" je naopak nadbytek. Jednou z příčin jejich deficitu je právě stav jejich vzdělanosti, včetně mimořádně rozsáhlých nedostatků v poznávání zvláště té nedávné, tedy poválečné minulosti.

Nemá valný smysl se v této úvaze na téma "oni - tedy ti, co vládnou - a minulost" vracet znovu k restitucím církevního majetku, kde se to projevilo ve zvlášť extrémní podobě. Není na škodu si to ale znovu stručně připomenout. Kdyby s tím spjatá česká politická reprezentace (slovo elita zde příliš nesedí) měla šanci se lépe orientovat v tom, co potkalo českou společnost v důsledku slabého řízení státu po Bílé hoře a podcenění protivníka, nikdy by k ničemu takovému asi nedošlo. Tehdy se podařilo papežencům obsadit - stejně jako v roce 2012 - svojí sice málo početnou, ale vlivnou pátou kolonou důležité mocenské pozice a ranně novověká česká společnost a její reprezentace jim podlehly.

Kdyby současné elity vlivu a občanská veřejnost o tomto způsobu vedení války něco věděly, možná by si to nenechaly líbit. Mobilizovaly by lidi a možná by vyšly do ulic, příp. i na barikády. S nimi by nejspíše do toho šli i uniformovaní policisté a vojáci, takže by arcibiskupský gang se svými požadavky a nároky neměl šanci. O tom však byl už můj dřívější komentář z června t. r. Kdo chce před veřejností obhájit své názory na aktuální politické dění z hlediska vlivu minulých zkušeností na současné procesy, neměl by se opakovat, byť mezitím k jistým změnám v této oblasti stejně došlo. Nemyslím tím jen instalaci Zemanova prezidentství či pád Nečase, ale i předčasný odchod Kalouska a s nimi i jejich kamarily. Nicméně pád již bývalého premiéra do měkkého zapomnění, vystlaného nejen odpustky předem danými církví za cizoložství, za jiné hříchy, ale nejspíše i finančním sponzoringem od církve, nebyl a nebude tvrdý. Nedělal bych si starosti s tím, jak tento zkrachovalý politik ufinancuje své vysoké alimenty či kde najde uplatnění spojené se stopadesátitisícovou mzdou za výkony, které s výjimkou prelátů-chlebodárců nikdo neocení. Církev, pro níž Nečas už tolik udělal, jistě projeví svoji vděčnost tím, že jej zaměstná anebo se někde za něj zaručí, stejně jako za J. Nagyovou, až mu bude schopna opět vést nějaký sekretariát. Kdyby mu platila každý měsíc milión, bylo by to málo, pouhý ždibíček ve srovnání s tím, kolik jí Nečas, Kalousek a spol. přihodili z našeho společného majetku.
    
Vraťme se tedy k meritu problému. Tedy k vlivu neznalosti vlastní společné minulosti na jednání a chování jak současných elit (nepravých), tak občanstva. Podstata problému tkví v možnostech, kterou nevědění o nedávné minulosti poskytuje vládnoucím strukturám v podobě BALAMUCENÍ veřejnosti i sebe samých. Také se tomu někdy říká manipulování, ale mě se více líbí to první slovo, protože lépe a šťavnatěji vyjadřuje podstatu věci. Pocítíme to ostatně znovu naplno, až nám v předvolebním klání budou zdejší politici slibovat jak co změní, aniž by dali vědět, jak chtějí (možná spíše nechtějí) vládnout, navíc bez sebemenší záruky, že něco ze svých proklamací a slibů dodrží. Nevěřím dnes již ani jednomu z nich, že je čestným, zároveň schopným, samostatně myslícím a také vlastenecky orientovaným člověkem či člověčicí. Možná že některé z těchto vlastností má, ale nemá je všechny najednou, což prudce snižuje hodnotu každého z nich. Dokonce to vede k vytváření těchto hodnot jako záporných. Stačí vzpomenout, co se v politice děje, když se chytrý, vlastenecký, ale nečestný politik dostane k moci. U politiků s takovými "výpadky" se to projevuje v mezerách a nedostatcích toho, jak jsou schopni užívat a používat moc, aniž bychom k tomu nutně přidávali další kvality, které by kandidáti vládnutí měli rovněž mít, a na jejichž výčet zde není dostatečný prostor. Zádrhel vzniká v důsledku jejich špatného porozumění minulosti své vlastní společnosti (což mj. ale předpokládá i porozumění minulosti jiných společností, včetně těch sousedních). Nedokáží se pak orientovat v tom, co by měli ani v tom, co by neměli nikdy dělat, aby se společnost pod jejich vedením mohla rozvíjet. Jádro pudla - jak se obratu "meritum problému" také říká - spočívá totiž v neopakování stejných chyb dvakrát a už vůbec ne vícekrát. Chyby - jak je dobře známo - páchá každý, ale neměly by se dělat opakovaně. To se vztahuje jak na vlastní, tak ty kolektivně páchané chyby související s minulostí této společnosti. Dá se tomu zabránit jen tím, že pokaždé, když se jich někdo dopustí, by je měl jako chyby vyhodnotit. To se v současné i v dřívější politické praxi děje jen vzácně.
   
Konkrétně lze ve vztahu k blížícím se volbám uvést dva základní typy chyb, které jsou pro dnešní politiky charakteristické, a které budou zamlčovány před voliči:

a) vlastní chyby týkající se opakovaného osobního (tedy jen toho kterého jedince) jednání dnešních politiků, alias příslušníků dnešních mocenských struktur, konkrétněji:
   
- absence jakéhokoliv (srozumitelného a kvalifikovaného) programu umožňujícího voličům rozlišit, čím se jejich názory a pojetí dalšího vývoje odlišují od názoru jejich protivníků
   
- neschopnost pokání v podobě jak schopnosti sebekritiky za to co se již stalo v důsledku jejich nečinnosti, tak za to, co se teprve může stát (včetně garancí, že když opustí svoji volební platformu, tak resignuje na moc, resp. na pozici, kterou zaujímá)
   
- potřeby obklopování se ještě neschopnějšími podřízenými bez snahy podporovat ve svých řadách ty nejschopnější v jejich vzestupu (také se tomu říká "stále stejné tváře"), což je jen jeden z mimikrů, jak zakrýt svoji nezpůsobilost zacházet s mocí

a) chyby spojené s kolektivně generovanou sociální tupostí či nepoučitelností z následků chyb, které byly již v minulosti identifikované v dané společnosti jako něco, co by se znovu nemělo stát. Všechny s tím spojené chyby se v minulosti v některé významné události dějin české společnosti projevily jako chyby a zároveň jako příčiny určité deformace národní identity. Konkrétněji to znamená nebýt:
   
- neobjektivní, tedy sám k sobě a o sobě být schopný si něco nalhávat (vytvářet si křivý obraz sama sebe)
   
- nadutý jako ti, kteří si o sobě hodně myslí, aniž je k tomu důvod (sklon k mýtům)
   
- nerozhodný
   
- zbabělý tváří v tvář nepříteli, který je někdy jen zdánlivě silnější (na množství nehleďte)
   
- chamtivý (neupřednostňovat vlastní zájmy nad zájmy celku) a tedy ochotný nechat se zkorumpovat, etc.

Otázkou je, zda a co se s tím dá vůbec dělat. Učitelé ani nikdo jiný, třeba rodiče, nesdělovali dnešním politikům v době jejich politické předpuberty, jaké chyby či omyly jejich předkové a předchůdci ve sféře vládnutí dělali. Jednoduše proto, že ani jim to nikdy nikdo nevysvětlil. V českých učebnicích dějepisu, zvláště toho novějšího, se o tom vůbec nemluví. To, proč k některým tragickým chybám došlo, to se zamlčuje, resp. nikdo to nikdy nezkoumal. Jakoby naši předkové nedělali chyby a omyly dané kategorie. Okolnosti, za nichž došlo k porážce radikálních husitů u Lipan, k nástupu Habsburků na český trůn, k porážce v bitvě na Bílé hoře, natož pak k Mnichovu, Únoru, Srpnu nebo za nichž se do čela dostávali lidé jako Beneš (dvojí selhání!), Havel (těžká sebestřednost) či Klaus (extrémní arogance moci), Nečas (totální ignorance) nebo za nichž došlo k rozpadu transformace, restitucím církevních majetků, které restitucemi nejsou ani k mnoha jiným, někdy tragickým, někdy jen smutným a těžko srozumitelným procesům a jevům jakoby domácí politici ani jiní veřejní činitelé ani nechtěli znát.

Občas to předvedou veřejně politici jako Paroubek (když v r. 2006 mluvil o Únoru) nebo Nečas (když v bavarienstagu se pokusil vyložit spřízněnost českých a bavorských i církevních dějin) nemluvě o diletantských exkursích do nedávné minulosti u Grebeníčka, Havla, Klause či jiných "odborníků".
   
Za této situace jedním ze způsobů, jak takové díry ve znalostech minulosti ("mezery" a "prázdna") zaplnit, by snad bylo doporučit těm, kteří organizují ve svých partajích kursy pro nastávající politiky, aby do jejich osnov zařadili vedle rétoriky či mediální problematiky (jak jednat s médii) také něco o této problematice. Nemyslím si , že "znalců" odvrácených stran českých dějin by bylo méně než znalců umění jak mluvit na veřejnosti a jak ji obalamutit. Možná by to našim historikům, zvláště pak těm, kteří se zabývají soudobými dějinami, prospělo, kdyby vznikla taková poptávka. Díky tomu by se aspoň někteří z nich snad zbavili strachu z toho mít jiné názory na to či ono kataklysma českých dějin. Možná by je to přivedlo k rozumnějším postojům k jejich profesi. Museli by se ovšem naučit nejen nebýt zbabělí, ale i přiznat si zmíněné mezery a prázdna ve svých znalostech. Je toho ale některý z potenciálních lektorů uchazečů o řízení české společnosti schopen?
   
Existuje však i jiná varianta, jak se opakování starých chyb s existujícími politiky a s jejich politickou nekulturou vyhnout. Znamenalo by to však dát šanci novým uchazečům o politickou činnost být zvolen a stát se aktivním politikem. Zkušenost s takovou změnou je nevalná. Významná část politické garnitury z přelomu 80. a 90. let ostatně patří právě k této kategorii. Nemyslím si, že by to tehdy dopadlo dobře, ale bylo snad tenkrát zbytí? A máme jinou šanci teď, před novými volbami? Neměli bychom zkusit udělat repete? To je ta otázka, o kterou tu teď jde!

Vladimír Čermák