To samo o sobě naznačuje, že o něco šlo. Kdyby nešlo o nic, jen o pouhé ultimátum, spláchne to jedno bouchnutí do stolu.

Dozvědět se, co se stalo během návštěvy amerického ministra zahraničních věcí v Moskvě, je dnes stejně obtížné z New York Times, ústředního orgánu amerických liberálů, jako tomu bylo v 50. letech z Pravdy, ústředního orgánu sovětských komunistů. Dozvíte se jen, co si o tom máte myslet, abyste nenarazili. To už je rozumnější číst Financial Times, ústřední orgán globální finanční oligarchie, kde bylo o poznání víc věcných informací.

FT například informují – na rozdíl od NYT, – že jedním z výsledků úterní a středeční návštěvy amerického ministra zahraničních věcí Rexe Tillersona v Moskvě byla výzva k objektivnímu vyšetření toho, kdo to vlastně použil chemické zbraně u syrského Idlibu. Zpráva o výzvě nebyla nic tajného, dávala to i ČT ve zprávě z moskevské tiskovky na závěr závěrečného dvouhodinového setkání Tillersona s ruským protějškem Sergejem Lavrovem u prezidenta Vladimíra Putina.

Lavrov tam řekl (podle překladu ČT): „Adresovali jsme vládě Sýrie, OSN a Organizaci pro zákaz chemických zbraní oficiální žádost, aby okamžitě vypravily skupinu inspektorů k nezaujatému a objektivnímu prošetření situace.“

Zkoušel jsem najít obsáhlejší záznam z této tiskovky v jakémkoliv dalším důvěryhodném zdroji, ale nakonec mi nezbylo než sáhnout po ruském TASS. Jak je ten svět zvrácený!, zapěl jsem si k tomu s Kecalem z Prodané nevěsty.

Lavrov zhodnotil jednání jako „upřímné a obsáhlé“. To druhé je důležitější, protože před setkáním v americkém tisku převládal názor, že by to mělo zvládnout jednověté ultimátum – s Asádem nebo s námi, vyberte si. A až si vyberete, tak se nedivte.

Nakonec se probrala základní agenda nejen o Sýrii, ale také o Ukrajině a severní Koreji, tedy témata, kde by bylo nerozumné zbytečně rozdmychávat oheň. Odborněji to vyjádřil v ČT ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Kratochvíl, že schůzka měla minimálně zastavit tu negativní spirálu, kterou v americko-ruských vztazích vidíme v posledních měsících. On sám soudí, že v tom schůzka neuspěla. Ví nejspíš víc než já, můj pocit byl, že uspěla.

Je tu samozřejmě otázka, co si dnes můžeme od diplomacie slibovat. Rex Tillerson je manažer, do politiky šel jako důchodce, s pocitem, že to musí umět, protože jako šéf globální ExxonMobile prožil život vyjednáváním s vládami. S Putinem měl dokonce přátelské vztahy, což lze interpretovat tak, že ti dva si docela věřili. Tohle nekoupíte za žádné peníze.

Ovšem v mocenské struktuře dnešního Washingtonu není ministr zahraničních věcí tím „druhým mužem“, který dělá nejdůležitější rozhodnutí, jak to bývalo třeba za časů Henryho Kissingera (a ten to uměl i z předchozí pozice prezidentova poradce pro otázky národní bezpečnosti). Dnes má významnější postavení ministr obrany a bývalý generál James Mattis. Je to zřejmé i z návrhu federálního rozpočtu, který na zamini drasticky škrtá a obraně okázale přidává.

Nelze se však na to dívat moc přímočaře. Prezident Donald Trump šel do Bílého domu s plánem „vysušit washingtonskou bažinu“. Skrývá se za tím záměr vrátit centrální politice její původní smysl, tedy ať sleduje národní zájem Spojených států a jejích občanů, nikoliv temných sil „hlubokého státu“ a globálních podnikatelských skupin. Tím si Trump nadělal kamarády i nepřátele.

Na jeho straně musí být jeho voliči, které si získal hlavně tím, že oslovil jejich „tekutý hněv“. Tekutý, protože obtížně uchopitelný. Pociťují na vlastní kůži, že veškeré výnosy hospodářských a politických aktivit šly téměř výlučně ve prospěch zvyšování bohatství jednoho procenta nejbohatších a nejmocnějších, zatímco ostatní považovali za úspěch, když se jejich situace nezhoršuje. Vysoká míra neúspěchu pak byla tou vlnou, která vyzdvihla Trumpa.

Stejný pocit však měla i část demokratických voličů, kteří chtěli Bernieho Sanderse. Vzniklo tak zvláštní rozdělení společnosti, kdy jedna skupina chce zachovat privilegia a podvodné nastavení všech pák, které to zajišťují, a druhá chce radikální změnu, kterou si však každý představuje jinak. Společným nepřítelem jsou washingtonská centra moci. Jenže ta se umějí úporně bránit.

Trump se tak ocitl v situaci hybridní asymetrické války s establishmentem Washingtonu. Přímá střetnutí dopadnou špatně, jak ukázal pokus o reformu zdravotního pojištění. Tam zákonitě narazil hlavně proto, že jeho předchůdce Barack Obama – v situaci podobného obklíčení – svou Obamacare zatížil kompromisní dohodou s farmaceutickým průmyslem a pojišťovnami, že na tom budou vydělávat ještě víc než předtím.


Nejmocnější muž planety je teď nejpronásledovanějším subjektem ve Washingtonu, proto tvrdí co chvíli něco jiného. Má za to, že zajatec musí říkat to, co mu momentálně pomůže, a až si uvolní ruce, tak se uvidí.

Lže? Prosím vás, kdo teď v Americe nelže? Je to festival „spin doktorů“, píáristů, mediálních tlučhubů, manipulátorů a alternátorů. Nejde o to veřejnost poučit, ale omámit a přetáhnout na svoji stranu. Velká média pokračují v podpoře absurdních kongresových vyšetřovacích komisí, která zjišťují, zda se prezidentovi muži nedopustili vlastizrady, když v přípravách na vysokou vládní funkci dělali pokusy o diplomacii. Ve velkých médiích je Trump bez šancí, proto komunikuje napřímo prostřednictvím twitteru a závodí, kdo dá větší řachu. Jde o to, udržet pozornost.

Skladba Trumpova týmu bývá často zesměšňována jako parta bohatých politických amatérů, miliardářů z Wall Street a nejmocnějších generálů. Ano, tak to je, ale není to doklad toho, že prezident byl trochu mimo, když to dával dohromady. České úsloví „kozel zahradníkem“ je věci blíže. Nemůžete bojovat s „hlubokým státem“, když jste neprožil život vysokého generála a nemáte spojence v jeho strukturách. Nemůžete organizovat kruhovou obranu proti nejmocnějším zájmům, když neznáte triky velkých peněz z předchozí životní praxe v globální investiční bance Goldman Sachs a podobných institucích.

Cesta minovým polem nemůže být nekonečná, ale padlí budou, s tím Trump musel počítat. Proto postavil do prvních linií osoby, které přitahují pozornost, a lze je nahradit. Strategický poradce Steve Bannon na sebe dlouho vázal palbu, až byl vystrnaděn z Rady národní bezpečnosti. Teď kulometné střílny zalehávají Trumpův zeť Kushner a dcera Ivanka, prezentované jako osoby, které mohou ovlivnit tak zásadní rozhodnutí, jako byl raketový útok na syrskou základnu u Idlibu. Tillerson je víc vzadu, mohl by mít delší životnost. A může si dovolit opatrnější vyjádření.

Kdybych se vrátil k „negativní spirále“, která se rozjížděla mezi Spojenými státy a Ruskem, cílem Tillersonovy návštěvy nebylo dojednat, co bude, ale co nebude. Nedostatek podrobného zpravodajství ze schůzky naznačuje, že to nemuselo být bez úspěchu. Hrozilo přerušení komunikačních kanálů mezi veleními obou sil na syrském bojišti, kde Rusové operují společně se syrskou armádou proti ISIS a Američané příležitostně podpoří protivládní opozici. Obě velmoci se vzájemně informovaly o startech svých vzdušných sil, protože jakmile by došlo na vzdušné souboje, konflikt nemusí být zastavitelný.

Společné prohlášení, že obě strany mají prvořadý zájem na zničení ISIS, naznačuje, že i nadále bude mít přednost něco jiného, než ničit jeden druhého. Útok amerických tomahawků na syrskou leteckou základnu se tak jeví jako jednorázová demonstrace síly, která měla odrazit obvinění, že se nedělá nic.

Trumpovy názory na zahraniční politiku jsou proměnlivé taky z toho důvodu, že ho nejspíš tyhle věci moc nezajímají. Do voleb šel s odhodláním snížit zahraniční angažovanost Spojených států, které se zaslepeně pustily do nákladné role světového četníka a přestaly si hlídat svou vlastní košili pod tímto kabátem. Teď pro realizaci své politiky moc příležitostí nemá, ale to neznamená, že ji opustil. Uhánět ho pak nějakými dřívějšími prohlášeními nemá moc velký smysl.

Nadále platí heslo Napřed Amerika!, které lze tlumočit i tak, že zlepšení musí pocítit vlastní občané, včetně těch, kteří byli zvyklí na dobré platy v automobilovém a dalším průmyslu. Rozšířené heslo by znělo: Napřed vyráběj v Americe! Tohle má být hlavní lákadlo pro americké voliče. Až se do toho Trump opravdu pustí, tak si je získá.

Slyšíme samozřejmě i spoustu hlasů, které říkají, že v tom neuspěje. Že globalizaci nelze zastavit. Možná, zvlášť když se o to nikdo nepokusí. Nejde taky o to, globalizaci zastavit, ale zkrotit, aby přestala diktovat a vrátila se k doplňující roli. Kdyby se to Trumpovi povedlo, nepřátel v nejmocnějších zájmových skupinách nejspíš neubyde, ale přátel mezi voliči přibyde. A to je asi smysl celé hry.