Především jejich útok proti Bagdádu a Damašku (mimochodem kdysi to byla hlavní centra „arabské říše“ - historických chalífátů) dále rozbíjejí zbytky státních útvarů, které vznikaly v této oblasti po první a druhé světové válce a v letech války studené si udržely „omezenou suverenitu“ protože přátelsky spolupracovaly  s jednou, někdy s oběma světovými mocnostmi, které dávaly rozměry „novému světovému řádu“.

Už tehdy byly přímými i nepřímými aktéry zde vedených válek – o Suez a proti Izraeli v roce 1956, o strategické oblasti na Sinaji a Golanských výšinách (1967, 1973), v dlouholeté  íránsko-irácké válce s miliony mrtvých (1980-1988) a v řade vnitrostátních konfliktů či revolucí, které dále oslabovaly jakoukoli lokální ústřední moc. Vyhlášení kurdského samostatného státu  je také vždy po ruce a dá se do celého dění vtáhnout i Turecko  a místa, která jsou blízká  jižní hranici Ruské federace.

Komu to posloužilo a komu slouží je otázkou k snadnému zodpovězení. Zařízení čerpající nerostné bohatství je snadné ohlídat malými skupinami ozbrojenců a pokud se některá z vlád suverénního státu rozhodne zasáhnout třeba jen ve prospěch vyšších podílů na zisku z odtékajícího národního bohatství,  přijedou tanky, vzniknou bezletové zóny nebo se bombarduje, a je-li třeba, hlavy státu jsou za potlesku „mezinárodního společenství“ utraceny.

Pokus o vyhlášení „chalifátu“ vypadá jako prohlubování rozpadu arabských států, ztráty jejich suverenity a odkazy  na „diktátorské režimy“, „politický islamismus“,  „islámský terorismus“, a bude-li nejhůř, na  „ohrožování našich zájmů a zdrojů“ či dokonce na „střet civilizací“  jsou rétorické figury, které mají jen utajit podstatu  toho oč jde.

Co si máme představit pod pojmem islámský chalifát? Jakými právy se chalifát řídí?

Historický chalifát zaznamenal od roku 633 n.l.pozoruhodný teritoriální rozmach (prvním chalifou byl zvolen, Abú Bakr). Postupně byly dobyty, obsazeny a připojeny Palestina, Sýrie, Írán, Arménie, Gruzie a „arabská“ vojska útočila na Střední Asii (po řeku Syrdarju), pronikla do západní Indie (dnešního Pákistánu), rychle dobyla celé severní pobřeží Afriky,  u Džabal al-Táriku (dnešního Gibraltaru) vstoupila na Pyrenejský poloostrov a na začátku 8.stol. n.l. už byla za Pyrenejemi.

Případná  historická paralela je ovšem zavádějící. Arabskou říši ještě čekala staletí krize a obnovy. Ale politická mytologie ráda pracuje s příběhy, zejména fundamentalistickými, které nám připomínají, jak nějaký politický pořádek vznikl.

Pod nadužívaným slovem islám dnes rozumíme “náboženství“ (religio cultus  islám  est) a zapomněli jsme, že hlava chalifátu měla vedle povinností kultovních také významné moci soudní a správní a o jejich naplnění se po staletí a na různých místech bojovalo. Konflikty mezi „Araby“, později „Turky“ a ostatními, kteří přijali islám nejen jako víru, ale také jako společenské uspořádání, jsou staleté a ti, kteří si myslí, že islám je ideologií války proti křesťanství nebo „židovství“ se osudově mýlí. Ale vysvětlit se jim to nedá.

Spor o islámské právo a jeho moderní interpretace je v Evropě a v USA obvykle prezentován jako pokus změkčovat různá tabu a zákazy, ale účelově se vždy dochází k názoru, že šaría není slučitelná s euro-americkým pojetím lidských práv a s demokracií. Není a nebyla, ale hrůzy dvou světových válek nezavinila.

To že nový chalifa Abú Bakr Bagdádí pracuje   s verbálními odkazy na dědictví arabského chalifátu je sice kulturně a politicky pozoruhodné, ale teprve čas ukáže, kdo ho odporuje nebo bude podporovat, a kdo z toho bude mít prospěch.