Podstatnou náležitostí demokratického právního státu je pravomoc parlamentu měnit veškeré zákony. Ke změně některých zákonů stačí prostá většina, pro jiné změny se vyžaduje ústavní kvorum. Neexistuje možnost, aby parlament jednoho volebního období omezil zákonodárnou pravomoc v budoucích volebních obdobích jinak, než zákonem či ústavním zákonem. A každý příští parlament má jedinou možnost, jak minulé závazky změnit – může novelizovat zákon.

Chce-li nějaká vládní koalice jakoukoli politickou otázku řešit s perspektivou delší, než je její volební období, musí jednat s opozicí. Platí to ve všech demokratických zemích. V zájmu občanů by se tak mělo dít co nejčastěji, stabilita je jak pro občany, tak pro podnikatele zásadní. Má-li fungovat „volná soutěž politických stran respektujících základní demokratické principy“ (Ústava čl. 5), nesmí existovat možnost, aby jedna vládní koalice jakýmkoli způsobem omezovala zákonodárné působení nějaké budoucí parlamentní většiny. 

Vláda ve spolupráci s koaliční většinou, navzdory tomu, že i koaliční poslanci mají hájit zájmy veřejnosti proti vládě, se však pokusila při vyrovnání s církvemi vytvořit právní stav, který by příští vlády a parlamenty již nemohly ovlivnit. O ustanovení, které je v zákoně, byly v pátek 22. ledna uzavřeny smlouvy, které mají být nevypověditelné. Za tím účelem jsou suspendována pravidla, která jinak platí o vypověditelnosti jakékoli svobodně uzavřené smlouvy. Každý cítí, že smlouva, kterou nelze vypovědět, je nemravnost. Baptisté jediní velmi prozíravě smlouvu nepodepsali. Vládní koalice úmysl omezit svobodné rozhodování příštích generací ani nezastírala. Rychlost podepsání smluv vládu usvědčuje, že si uvědomuje, jak je tato konstrukce sporná.

Ústava v článku 9 konstatuje: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ Ústavní soud by měl zrušit část zákona, který zmocňuje vládu k podpisu ‚restitučních smluv‘. Jsou pokusem zasahovat do podstatných náležitostí demokratického právního státu. Podle Ústavy je takové jednání nepřípustné.

Neučiní-li tak Ústavní soud, zpochybní tím svou vlastní ‚koncepci materiálního jádra Ústavy‘, a musí revokovat stanovisko k Lisabonské smlouvě a prohlásit ji za protiústavní.

Jsem opravdu zvědavý, zdali je v demokratickém státě možné, aby jeden privilegovaný restituent dostal odškodnění ve stoprocentní výši, zatímco tisíce jiných dostali přibližně desetinu tržní hodnoty nevráceného majetku. To je opravdu otázkou, která nám ukáže, jaký smysl pro spravedlnost soudci mají. 

Jiří Payne