Převedeme-li tento výrok do jazyka odborníků na didaktiku  sebevzdělávání  dospělých, což je u nás  od doby doc. Livečky dost zanedbávaná oblast,  pak se podle prezidenta u nás tímto způsobem  vzdělávají  i osoby ve funkcích, které by měly zastávat už jako  hotové, připravené a vyzrálé osobnosti.Samozřejmě že svět se kolem nás, premiéry nevyjímaje,neustále mění a oni také. Harmonizace   způsobu řízení čehokoliv   s realitou  je nezbytná, ale  to už nelze  považovat za učení se. To je součást jejich kvalifikace, včetně té premiérské . Existují funkce a oblasti působení  jejich nositelů, které by měly být dostupné a  přístupné jen pro ty,  kteří jsou pro ně takto připraveni.  Jiná věc ovšem je, zda tomu tak doopravdy je.

Za poslední čtvrtstoletí  takto  připravených premiérů zjevně nepřibylo.   Na vině je nejspíše jejich celkově slabší IQ a hlavně tzv. etický kvocient. Nebyli a nejsou to žádní lumeni. Někteří si proto,  jako  třeba bývalý výpravčí, dodělávali  až v této funkci vysokoškolské  vzdělání.Pokud  si vzpomenete, tak na filiálce plzeňské právnické fakulty v Praze. V Plzni  snad „dělal“ už jen doktorát.

Za výjimku  nelze považovat ani prvního polistopadového premiéra Čalfu,  byť s úspěchem    zvládl složitosti předávání moci těm, kteří střídali normalizační  garnitury, aniž by  přitom v podobě  bývalých soudruhů Tošovského,  Fischera a Rusnoka minulý režim  ztratil na  vedení polistopadových vlád vliv.

Mezi bývalými  premiéry není ale asi  nikdo, kdo by nezvládl  tzv.  za pochodu jemnosti takových procesů jako  umění předvádět se na veřejnosti jako diletant, prodejný  a  neschopný  člověk. O všech - včetně Zemana  -lze zaslechnout  dokonce i horší věci, i když některým z nich  z nich se asi  křivdí.  Třeba Stráskému či Špidlovi. Nikdo, kdo  nepremiéroval,  nemůže mít jistotu, že aspoň tito dva  korespondovali s úřadem, který zastávali.  Ta funkce je totiž vrcholová a dosáhnout na ni by měl jen ten, kdo na vrcholu svých  schopností je.

Je pozoruhodné, jaké podobnosti lze při srovnávání  těchto prominentů zjistit  s využitím  dostupných informací o jejich kvalitách z veřejných internetových zdrojů. Tedy  velmi děravých, těžko ověřitelných a jinak nedostatečných dat.Většinou třeba za sebou majíuž zkušenost z ministrování, rozumí se toho vládního, nikoliv toho, co se praktikuje v katolických kostelích.  U většiny z nich to  bylo ovšem  spíše jejich  neštěstí, protože se učili od špatných mistrů-premiérů.  Čalfa od Adamce, a pak už jeden od druhého.  Jen  Stráský, Tošovský, Zeman, Topolánek  a  Fischer svoje zkušenosti  potřebné pro výkon premiérství   získávali  někde mimo vládu. Buď v parlamentu, Senátu či v institucích mimo vládu. Byli tedy něco jako samouci, pokud bereme ministrování za formu učení se  být premiérem.

Někteří z nich asi byli dokonce i ministranti v tom původním slova smyslu  (z prominentů minulého režimu se k tomu přiznal i Husák). Nejspíše  to byl Nečas, jak  o tom svědčila při výkonu funkce premiéra jeho náboženská horlivost v podobě  hluboké oddanosti myšlence  církevních restitucí, Možná i Sobotka si o tuto přípravku škrtl, jak tomu nasvědčuje jeho neochota  nečasovskou restituční krádež přehodnocovat. Dokonce i za cenu toho, kdyby  to mělo stát ČSSD    prohru  v příštích volách.  Bohuslav asi  ví, co svým patres dluží.   

To, že Sobotka dělá  a bude dělat vážné chyby, to ví kde kdo, včetně toho, že  ČSSD nezadržitelně   směřuje v příštích volbách do parlamentu k porážce. Dokonce  k tak velké porážce,  že už nepůjde o vítězství ve volbách, ale o to, zda tato partaj projde pětiprocentní  bariérou. Nejde přitom  o chyby  typu Sobotkova prohlášení  „nepodporujeme významnější zvyšování vojenské přítomnosti USA v Evropě“ což v tomto kontextu zmiňoval    prezident. Tedy chyby  dost podobné té, kterou kdysi udělal A. Novotný, když vytkl novým vládcům Kremlu po odvolání svého přítele Nikity, že  tohle přehnali.  Myslí si ale Zeman, že  v Milovicích by mohla  být rozmístěna armáda, kterou talibánský zajatec  Bergdahl  označil za armádu lhářů, bláznů a šikanujících  (a protože v ní sloužil, lze mu věřit, že mluvil z vlastní zkušenosti)?  Jestli ne, měl to říci otevřeně a naplno.  Bonmotující prezident  si ale asi nic takového netroufne.  Další prezidentské volby jsou  sice   ještě daleko,  ale ani on  by  neriskoval, že  na něco takového se v Bílém domě  zapomene. V Kremlu to také Tondovi nezapomněli. Brežněv to ovšem   tehdy  přehnal, když v odvetu  za mírnou  kritiku  o pár let později  údajně sdělil protinovotnovsky zaměřeným  soudruhům : Eto Vaše dělo.

Faktem však je, že  prezidentova slova o tom, že premiér se zatím učí být premiérem,  stojí za zamyšlení. Koho vlastně  on sám jmenoval premiérem, a koho potvrdili poslanci  opírající se o hlasy voličů v tak důležité funkci? Nehotového, nepřipraveného ňoumu?  Není snad už na čase   zapracovat  do ústavy  věkový limit, který by stanovil, že lidé mladší 30 let  by neměli  kandidovat  do parlamentu, a lidé mladší 45 či 50 let by zase neměli zastávat funkci premiéra, protože nejsou pro ni vlastně v nižším věku připravitelní?   A také vybavení (přece jen v tomto období  jsou schopni se otáčet  i za sukněmi a u některých s prodlouženou pubertou - jako u Nečase -  dokonce i po čtyřicítce) a hlavně zařizují hnízdo  (což byl problém např. Grosse). 

Stačilo by, kdyby  si občan tohoto státu  mohl  přečíst na internetu nikoliv  jen lustrační list potvrzující , že si  uchazeč o funkci  nezadal s StB (což může být poměrně brzy – obsadí-li tuto pozici hnutí ANO  - velmi zajímavé a aktuální!!), ale i  jeho kompletní životopis, včetně výčtu jeho skutečných zásluh o stát a  společnost  tak,  aby to šlo ověřit.   Třeba i o tom, v jakých jazycích kromě češtiny a slovenštiny se nový premiér dokáže  plynně domluvit.  A také koho považuje z místní galerky (i té právnické) za své kamarády. 

Je neudržitelné (do budoucnosti), aby  se o svých premiérech dozvídal občan ex post, do jakých  korupčních  afér  byli už dříve zataženi,   jaké  lobbistické  kamarádšofty se jich týkají. Docela by bylo zajímavé a asi i poučné vědět nejen to, jakou školu kdy Bohouš vystudoval, ale i jakou diplomku dělal (a měla by být na internetu dostupná, aby si našinec udělal o její kvalitě a rozsahu případného  opisování představu). 

Nemáme  snad jako voliči a plátci daní  právo na to, abychom o těchto lidech věděli vše, coby mohlo v budoucnu  ovlivňovat výkon jejich vládní funkce?  Tedy i to, co by mohlo být obsahem případných kompromateriálů? Vždyť v tomto státě   jsou už  dlouho kompromateriály připravované nejspíše na všechny, kdo  o takové funkce projeví zájem. Jedině tím, že se s tím spojené prohřešky zveřejní včas,  lze  jejich účinnost  minimalizovat. 

Ať  tedy  prezident  řekne jasně  proč, v čem a jak  se  premiér podle něj má ještě učit, protože  tak jak to řekl, to  Sobotku  silně dehonestuje.  I kdyby měl za sebou  něco zvlášť nepříjemného,  lze  se tomu bránit. V nejhorším, pokud to opravdu  není  nic pěkného, lze provést  i  jisté pokání a zbavit se tím této zátěže. My,  kteří jsme po jejich jmenování do funkce  vystaveni důsledkům způsobu jeho vládnutí, bychom  to možná pochopili a  možná i odpustili  (ve stylu “kdo je nevinný, ať hodí kamenem“). Přirozeně  včetně toho, kdyby řekl, jaký byl jeho podíl na  prodeji OKD Bakalovi či na jiných kausách, do kterých byl jako ministr financí v letech 2003-2006  zatažen. Možná by se dusná atmosféra v této společnosti začala trochu rozvolňovat, zvlášť kdyby  se to stalo příkladem i pro ministry a další činovníky státní správy, justice a jiných struktur.

Člověk  může dělat chyby – jak říká  i Zeman -  ale neměl by je dělat proto, že ho přesahují, protože  je blbý, či proto že je nečestný. Může dělat chyby jen určitého druhu – tzv. chyby na úrovni.  Chyby, které nevyplývají z nedostatečnosti  jeho přípravy na řešení problémů, které zde  již byly, ale z toho, že jsou zcela nové a že se s nimi ještě nikdo  nesetkal.   Člověk by se neměl za  lidi v nejvyšších funkcích stydět  tak, jak se  v posledních letech musí  stydět Češi za své představitele.  Zkuste na to, prezidente Zemane,  dát národu užitečnou a hlavně použitelnou radu.  Na bonmoty a jiné pitomosti se můžete  pro jednou vykašlat.

Vladimír Čermák