Dnes se radostná nálada a tvůrčí zápal počátku 90. let jeví jako naivní iluze, ne-li tragická chyba v úsudku.

Komunisté se svými ruskými (tehdy se říkalo sovětskými) protektory za zády totiž v roce 1989 neztratili moc, pouze změnili taktiku. Takzvaná pravicová rétorika jim posloužila jako ideální maskování. Začalo se mluvit o neviditelné ruce trhu a o kapitalismu, ale ti, kdo tyto bezobsažné fráze cynicky hlásali, dále uvažovali komunistickými mozky. Dobře věděli, že pravicově znějící klišé jsou užitečná pouze k tomu, aby zakrývala jejich vlastní ryze soukromé i stranické zájmy. Ano, kapitalistická rétorika maskovala zájmy vládnoucí komunistické strany, která na skutečném tržním hospodářství neměla pražádný zájem. Bývalí straničtí šéfové začali hromadit bohatství a upevňovat své pozice, rozvrtávali právní prostředí a čekali, až se idealističtí demokraté unaví. Staré nomenklaturní kádry trpělivě vskrytu doufali, že opět nastane čas bolševické nadřazenosti, jen co se vzpamatuje jejich mocný ruský protektor. A zatímco se lidé prodírali kocovinou z obtíží nezvyklé svobody a naráželi na obstrukce produkované bolševickými klany, shledávali, že jsou okrádáni bývalým panstvem a těžce se prodírali uměle udržovaným právním chaosem, Brežněvův duch se zatím pomalu přeměňoval z obrazu zločince a útrpné karikatury stařičkého Leonida v postmoderní obraz nestárnoucího supermana na atomovém koni. Strnulá postava s huňatým obočím připomínající vetchou mumii se nám před očima přetavila ve výkonného chlapáka, který se věnuje vědě, umění, sportu, sexu i náboženství s nepřekonatelným elánem a nadlidskými schopnostmi.

Ani dávní carové nedokázali probudit takovou míru uhranutí u svých poddaných jako báťuška Putin. A čeští Putinovi poddaní, ta zakuklená komunistická nomenklatura, dobrovolně, ba s nadšením hlásají nový kult osobnosti i obnovenou Brežněvovu doktrínu. Jejich car je úžasný, bezchybný, potentní, neomylný a všemocný a jeho právo pokořovat a ovládat cizí státy je nezpochybnitelné. Brežněvova doktrína ospravedlňovala srpnovou invazi do Československa tezí, že podrobené státy mají jen omezenou suverenitu a že Sovětský svaz má právo vpadnout do kterékoliv země ve své sféře vlivu. Mnozí současní obhájci Putinových eskapád tento postoj sdílejí a nadšeně obhajují a na původního tragikomického autora tohoto nápadu už nevzpomínají. Stalin i Brežněv jsou dva ochranitelské stíny, temní duchové za rameny zbožnělého operetního gosudara.

Zcela odpovídá stylu dávných brežněvovských manipulací, že nám je jako největší nepřítel představován svět západu, svět, který tradičně garantuje svobodu a demokracii, o značné hospodářské prosperitě nemluvě, že se opět blábolí o zlých Spojených státech a navíc se křičí proti nepřátelské Evropě. Je vcelku pochopitelné, když tyto výlevy čteme v ruském tisku, ostatně Rusko se obává vyspělých států jakožto konkurence, má z nich komplexy méněcennosti a rádo by získalo alespoň zlomek jejich bohatství. Méně pochopitelné je, proč tuto ideologii hlásá tolik českých občanů. Dříve se takové jednání označovalo jako vlastizrada a bývalo tvrdě trestáno. Dnes si s vlastizradou nevíme rady, neumíme ji stíhat a divíme se, že se jí dopouštějí zrovna ti, kdo se sami halasně označují za české vlastence, nacionalisty a ochránce tradice. Vše je zřejmější, zjistíme-li, že tito noví konzervativci, kapitalisté, nacionalisté a zbohatlíci jsou buď oni sami bývalí estébáci a bolševici, nebo hrdí potomci tehdejších bolševických kádrů. Ostatně časté spekulace o adresném přílivu rublů, které jak známo nesmrdí, naznačují, že ta motivace nových rusofilů nebude futrovaná pouze panslávskými ideály.

K brežněvovské rétorice patří i zneužívání pojmů nacismus a fašismus a mediální podvrhy dokazující, že Putinovi odpůrci jsou vrazi a Hitlerovi obdivovatelé. V médiích kolují stovky falšovaných snímků, které mají dokázat zvěrstva páchaná Ukrajinci na Rusech. Jednou je to montáž Hitlerovy podobizny do obrázku ukrajinské radnice, jindy naaranžovaný snímek údajně zavražděné těhotné ženy, nebo záběr na krvavou autohavárii na brazilské silnici s popiskem, že jde o následek pogromu na bezbranné Rusy. Skutečnost je ovšem taková, že Putinovy odpůrce nazývají nacisty a fašisty titíž lidé, kteří na domácí půdě zhusta vlastní fašismus pěstují a rozvíjejí. Ruský fašismus je rovněž doložitelným faktem. Jestli ono to není spíš tak, že nacisté se rojí téměř ve všech státech, v těch s nespokojenými lidmi poněkud více. Z toho nelze vyvozovat, že Rusové, Češi, nebo Ukrajinci jsou fašisté.

Je směšné, když obavy z ukrajinského antisemitismu vyjadřují politici, kteří chodí popíjet na ruskou ambasádu s předními českými antisemity. Ale takový cynismus a výsměch zdravému rozumu patří k ruským tradicím stejně jako alkoholismus, tajná policie, cenzura, úplatky a jiné slasti pozdního samoděržaví. Tím vším nechci vůbec nic říci proti slušným Rusům. Ti jsou první obětí tohoto marasmu, další obětí jsou příslušníci okupovaných a vyvražďovaných národů a tou třetí můžeme být podle reinkarnované Brežněvovy doktríny opět my.

Návštěvy na cizích velvyslanectvích jsou běžnou společenskou a politickou záležitostí. Jsou však doby, kdy takové návštěvy znamenají symbolickou poklonu teroristickému a nepřátelskému režimu. Parta, která se naposledy sešla na ruské ambasádě při oslavě konce války, sestává z podivných individuí. Nalezneme zde hrdé komunisty, ale i ty, kteří se v devadesátých letech oháněli tržním hospodářstvím a liberálním kapitalismem. Sešli se zde také čeští neofašisté, antisemité a samozřejmě mnoho agentů StB napříč politickými stranami, mohli jsme mezi nimi potkat i bývalého prezidenta. Tato návštěva byla symbolickým klaněním Brežněvovu odkazu a nikdo ani nepředstíral, že je něčím jiným. Padá na nás opět Brežněvův stín.

Věra Tydlitátová