Jednou z nevýhod jednočlenných delegací složených z kapacitních i ekonomických důvodů pouze ze zástupce dané země v MMF – tedy v případě České republiky mě – je, že se řady z nich nemůže zúčastnit, neb musí být "celá" přítomná na oficiálních akcích MMF. Přesto se mi povedlo dostat se alespoň na jednu z nich, tedy na konferenci o blížícím se návratu měnových politik centrálních bank do "normálnějších" módů – "Monetary Policy in the New Normal" – pořádané 13. dubna univerzitou George Washingtona. Úvodní panel konference, jehož předsedajícím byl J. Caruana, šéf Banky pro mezinárodní platby, vystupujícími J. Taylor, profesor Stanfordské univerzity, autor pravidla cílování inflace a jeden ze žhavých kandidátů na budoucí Nobelovy ceny, T. Ito, další kapacita měnové politiky z Tokijské univerzity, a Ch. Calomiris z Columbijské univerzity, reflektoval některé obecnější úvahy na téma centrálního bankovnictví dneška, pro které lze nalézt paralely v odbornější debatě u nás. Pokusím se tedy s nimi čtenáře seznámit.

V prvé řadě je zajímavé, že kontext, v jakém je dnes na této úrovni vedena většina debat o využívání méně standardních nebo nestandardních nástrojů měnové politiky v ekonomikách s nízkou či zápornou inflací na hranici nulových sazeb, je už v podstatě zcela prostý úvah nejen na téma toho, zda je skutečně třeba zabraňovat deflaci (to má většinový proud ekonomické teorie vyřešené už hodně přes půlstoletí), ale i toho, zda jsou centrální banky schopny takové nástroje užívat, aniž by hrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí inflačního přestřelení způsobené využitím těchto nástrojů (nehrozí).

O to více se debatovalo o využití těchto nástrojů i o rozšiřování pravomocí a odpovědností centrálních bank v kontextu jejich nezávislosti. Jestliže se totiž účastníci debat vcelku shodovali v tom, že centrální banky jsou dnes technicky schopny případný budoucí návrat inflačních tlaků kontrolovat, někteří z účastníků panelu a debatujících si kladli otázku, zda budou ochotny tak činit. Rozšiřování jejich pravomocí je totiž více vtahuje do politických diskuzí, komunikace měnové politiky zase nabývá forem, které jsou sice účinné, ale naprosto opouštějí obvyklou technokratickou "message" inflačního cílování a hodnocení efektů měnové politiky pomocí makroekonomických agregátů. Jen pro příklad, Fed při vysvětlování svých cílů v oblasti nezaměstnanosti přivedl nedávno na tiskovou konferenci konkrétní nezaměstnané a předvedl synopsi jejich životních příběhů... Lze si snadno představit, co toto znamená pro komunikaci utahování měnových politik nevyhnutelně vedoucího ke ztrátě pracovních míst, ke kterému v delším budoucnu, až se zase americká ekonomika dostane do fáze přehřívání, musí dojít. Stejně tak volba nákupu konkrétních aktiv v rámci tzv. kvalitativního uvolňování už představuje proces, který může v budoucnu vést k požadavkům, aby centrální banka podporovala ten či onen segment ekonomiky podobnými transakcemi. Podobně většina účastníků debaty působících v akademické sféře vyjadřovala obavy z předávání dohledových aktivit do centrálních bank i při vědomí potřebnosti jejich koncentrace v jedné instituci, neboť například odebírání licencí větším institucím má evidentní politickou dimenzi.

Na druhé straně bylo z debaty zjevné, že praktickým způsobem, jak většině rizik předcházet, je komunikovaná i praktikovaná věrnost inflačnímu cíli. Pokud jde o předávání dohledových pravomocí centrálním bankám, většina debatujících z praxe se naopak shodovala, že ve finanční krizi centrální banky stejně bez ohledu na to, zda jsou jim svěřeny, dohledové otázky řeší, je tedy lépe, aby o nich něco věděly...

Posledním rysem konference (výborně obsazeny byly samozřejmě i další panely) byla až nápadná shoda na tom, že centrální banky menších otevřených ekonomik mohou a musí využívat měnových intervencí i kapitálových kontrol už jen proto, aby mohly bránit mj. nežádoucím důsledkům zvratů v tocích kapitálu, ale i kontrolovat důsledky změn měnových politik centrálních bank velkých ekonomik.

Problémy stávajících nízkoinflačních ekonomik vyspělých i méně vyspělých států se prostě dramaticky odlišují od problémů včerejška a kyvadlo názorů na měnovou politiku se nepřekvapivě pohybuje opačným směrem. I střední proud měnové politiky se vyvíjí v cyklech. Nová normalita bude nejspíš dosti nová. Evidentně nám však zůstanou, byť možná s jiným detailem jejich realizace, jak inflační cíle, tak požadavky nezávislosti centrálních bank...

Miroslav Singer