Komentáře ekonomů však zdůrazňují, že řecký požadavek několika měsíců oddechového času - než se něco vymyslí - je rozumný. A že partneři Řecka používají ekonomické nástroje hlavně pro politické cíle, proto trvají na něčem, co je z ekonomického hlediska nesmyslné.

Zakladatel prestižního serveru Eurointelligence a komentátor Financial Times Wolfgang Münchau má jasno: Řecko by mělo trvat na svém. Je to první demokraticky zvolená vláda, která má příležitost čelit naprosto nefunkčnímu přístupu, který potvrdil svou ekonomickou negramotnost a politickou neudržitelnost.

Samozřejmě, že je to riskantní, uznává Münchau. Neúspěch může skončit finančním kolapsem a nuceným odchodem z eurozóny. Ale to, co Athény požadují, není těžké pochopit. Potřebují krátkou půjčku, která jim umožní překlenout několik nejbližších měsíců. A uznání faktu, že stávající program prostě selhal. Je šílené požadovat po zemi, která se topí v nezaměstnanosti, aby měla tříprocentní primární rozpočtový přebytek (bez obsluhy dluhu), a ten celý použila na splátky místo na investice.

Ale vyžaduje to i plán B, tedy jak odmítnout podmínky trojky, a přitom se udržet v eurozóně. Nástrojem může být druhá měna, užívaná souběžně s eurem, která může být vládou využita pro určité účely. Mohlo by být emitována prostřednictvím zvláštních dluhopis, které jsou kryty příštími daňovými výnosy, jak jsou známy třeba z USA na úrovni jednotlivých států Unie. Sloužily by hlavně směně.

A co by se stalo, kdyby pak Řecko skončilo v defaultu? Z eurozóny nelze jentak vyhodit, je přesvědčen Münchau, právní rámec pro to chybí. A země může s doplňkovou měnou dále fungovat.

Dokonce i samo Řecko by se mělo vyvarovat vyhrožování odchodem z eurozóny. Eurozónu by to ohrozilo více než Řecko, protože to může strhnout další nespokojené členy, zejména kdyby se ukázalo, že to nevede k hospodářskému konci světa.

Ale to nejhorší, co může řecká vláda udělat, je naznačit odpor, a pak přijmout porážku, varuje Münchau. Nejlepší by podle něj bylo, kdyby eurozóna uznala, že dosavadní postup, který posledních pět let prosazuje, je prostě chybný, a hledala jiný. Jestli to nejde, ať tedy Řecko částečně odejde a začne používat paralelní měnu a ať vyhlásí default jen vůči poskytovatelům oficiální pomoci.

Na článek okamžitě přišly polemické reakce. Jeden ze čtenářů varuje, že navrhovanou paralelní měnu čeká prudká devalvace, domácí banky zkrachují a země bude muset zavést kapitálové kontroly. Nelze dosáhnout ani částečného defaultu „jen vůči věřitelům z pomoci“ (official creditors), protože budou uplatněny doložky, kdy default vůči jednomu je považován za default vůči všem.

Jistě, něco takového nastat může, ale nemusí. Jestli tomu dobře rozumím, paralelní měnu by činily peníze vydávané vládou (ministerstvem financí), nikoliv centrální bankou. Kdybychom hledali něco podobného ve světě, můžeme sáhnout po pokladničních poukázkách ministerstva financí USA, které jsou součástí měnového systému Spojených států. V evropských zemích to ústavy nedovolují, ale to neznamená, že to nejde. Ve státě Severní Dakota jsou takové peníze navíc užívány systematicky i prostřednictvím Bank of North Dakota pro nejrůznější veřejné účely, zejména investice. A byl to jediný stát Unie, který neměl v době finanční krize problémy. (Jako další čtení doporučuji: Ellen Brown - Public Bank Solution.)

Průběh vyjednávání s Řeckem ukazuje, že skutečně jde hlavně o politiku. První nabídka eurokomisaře Moskovici (tedy nevoleného funkcionáře) Řecku, byla později zatlačena mnohem tvrdšími požadavky ministrů financí eurozóny (tedy zástupci vlád). Vlády mají samozřejmě doma spoustu starostí a představa dalších výdajů na záchranu někoho cizího je z volebního hlediska jednoznačně děsivá. Je tu však zřejmé i soupeření, kdo má mít v EU hlavní slovo.

Po nástupu finanční krize roku 2008 Evropská komise reagovala bezradně a Evropský parlament téměř nezúčastněně, takže hlavní iniciativu převzaly vlády a jejich šéfové na vrcholných schůzkách. Zdá se, že toto postavení nehodlají ztratit, přestože komise je nová a ráda by se ukázala. Zejména předseda EK Juncker by rád převzal strategické vedení, což vyjádřil jak svým rozsáhlým investičním plánem, tak nejnověji i (zatím nepublikovaným) návrhem rychlejší integrace eurozóny, která má zahrnovat i podstatně větší vlastní daňové zdroje. Jenže nejaktivnějším hybatelem Unie je teď Evropská centrální banka a její plán kvantitativního uvolňování v eurozóně.

Řekové zřejmě mají přihlížet tomu, kdo ukáže větší svaly.