Tak to aspoň podle některých zpráv prosazuje německá kancléřka Angela Merkelová. Potvrdilo by to úvahu, že probíhající krize slouží jako katalyzátor větší nezávislosti a akceschopnosti skupiny zemí se společnou měnou.

S Řeckem jde do tuhého. Je sice schopno zaplatit nejbližší splátku 300 milionů euro Mezinárodnímu měnovému fondu, ale nikoliv už tu další, která má přijít o týden později. Během dvou týdnů by mělo dát dohromady 1,2 miliardy euro (asi 30 miliard korun), ale přijde i podzim, a není z čeho brát. Stále se vyjednává o uvolnění balíku 7,2 miliardy euro, který už byl dohodnut za účasti Mezinárodního měnového fondu – avšak za podmínek, které dnešní řecká vláda považuje za nepřijatelné. Tvrdí, že pomoc je nutná, ale ne taková, která zemi ještě víc potopí.

Co s těmi vzpurnými Řeky teď? Horký brambor si přehazovali vrcholní představitelé institucí, které monitorují plnění programu pomoci na noční naléhavé schůzce v Berlíně. Skončila až v úterý v poledne a zdá se, že dnešní podoba tohoto programu spadne pod stůl.

Schůzka byla tajná, informace jsou kusé. Nicméně něco se ven dostalo. Mezinárodní měnový fond trval na dodržování dohodnutých podmínek, které přijala vláda před Syrizou. Argumentoval tím, že těžko by obstál vůči jiným dlužníkům, kteří už teď označují postup vůči Řecku za příliš měkký. Jenže ekonomický smysl oněch podmínek uniká. Loni sice Řecko vytvořilo pod kuratelou „trojky“ nepatrnou schopnost splácet – „primární přebytek“ státního rozpočtu na úrovni jednoho procenta HDP – avšak za cenu prudkého hospodářského poklesu a zdvojnásobení dluhového břemene v poměru k roční produkci země. Jedno nepatrné číslíčko tak bylo zaplaceno hroucením v ostatních směrech, včetně katastrofální nezaměstnanosti.

Německá kancléřka Angela Merkelová se proto podle všeho ujímá iniciativy. Schůzka možná nebyla její nápad, prý ji zorganizoval šéf Evropské centrální banky Mario Draghi. Tíha pomoci Řecku ležela v posledních týdnech jen na něm, a tak začal mít obavy o pověst ECB, která by mohla vypadat jako příliš aktivistická. Přijela také šéfka MMF Christine Lagarde spolu s předsedou Evropské komise Jean-Claudem Junckerem. Sešli se tedy všichni vrcholní zástupci monitorující „trojky“ (byť se jí tak už na Tsiprasovu žádost nesmí říkat). Avšak jednání se účastnil spolu s Merkelovou také francouzský prezident Francois Hollande, aby prezentoval nastupující supervelmoc – spolupracující vlády eurozóny.

Eurozóna si řeckou katastrofu nepřeje, protože na chlácholivé předpovědi nejrůznějších analytiků, že Řecko nebude v eurozóně nikomu chybět, nelze dát. Napřed by se musel přežít samotný řecký odchod, tak jako před vstupem do ráje je napřed třeba umřít. Když si to nakreslíte a skládáte kroky jeden za druhým, najednou se vám do toho nechce.

Pokud Řecko nedostane rychlou pomoc a ocitne se v platební neschopnosti vůči MMF, spustí to řetězec požadavků na okamžité splacení dalších dluhů. A byl to případ Lehman Brothers, který názorně ukázal, že když chybí velké peníze někomu, chybí všem.

Řecký premiér Alexis Tsipras se pochopitelně brání oběma variantám. Na důstojný průchod bankrotem vláda není připravena, nejsou to takoví géniové, a kdoví, jak by dopadli, i kdyby byli. Pokud však přistoupí na požadavky MMF a sníží penze nebo podporu v nezaměstnanosti, lidé vběhnou do ulic a vládu svrhnou.

To by se možná řadě věřitelů líbilo, neboť levicovou vládu v Athénách mají rádi asi jako osinu v zažívacím finišeru. Vidíme však rozdíly v přístupu jednotlivých subjektů. Zatímco německý ministr financí Wolfgang Schäuble podporuje postoj MMF, kancléřka Merkelová údajně pracuje se svými poradci a utváří si názor samostatně.

Řecká vláda předložila v pondělí další návrh dohody, ve kterém klíčová položka – primární rozpočtový přebytek, tedy peníze na obsluhu dluhu – činí tak jako loni 1 procento. Za absurdní považuje požadavek, aby to bylo 4,5 procenta, jak bylo původně dohodnuto. Vyčerpaná země je ve skutečnosti aktuálně ve schodku, ale to se teď ponechává stranou. Z berlínské schůzky údajně vzešla nabídka se sníženým požadavkem primárního přebytku v příštích letech ze 4,5 na 3 procenta.

Reakci Řecka zatím neznáme, postoj MMF ano. Výkonná ředitelka MMF Christine Lagarde požaduje, aby vlády eurozóny převzaly odpovědnost, pokud řecké splácení nebude stačit. A s tím zřejmě počítá Merkelová, která údajně chce aktivovat Evropský stabilizační mechanismus, vytvořený v říjnu 2012. Není unijní institucí, jen mezivládní dohodou, reprezentantem snahy zemí eurozóny doplnit chybějící instituce, které brání plnému využití výhod společné měny. Místo společného rozpočtu (peníze máme), nabízíme záruku, že je dáme ve chvíli potřeby.

Pokud se jednou budou měnit evropské smlouvy, například v důsledku tlaku Britů, ESM bude první na řadě, aby nebyl kličkou kolem zákazu pomoci, ale naopak kotvou, že pomoc je jistá. To si zároveň vynutí tlak na rychlejší vyrovnávání rozdílů mezi jednotlivými zeměmi, aby dlužnické krize pokud možno žádné nebyly.

V návrhu dohody s Řeckem se prý také upouští od konfrontačního tónu, i proto, že s rozčilenými Řeky nelze jednat. Dostanou návrh – tajný – na kterém se pak bude společně pracovat. Prý by to mohlo být hotovo do příštího úterý. Logika Merkelové je jasná – z krizí, před kterými Evropa stojí – taky Ukrajina, Blízký východ – je Řecko tou nejsnazší. A řešitelné krize představují dar z nebes, jak řešit chronické problémy, které – jako každou chorobu – je třeba před léčbou nejprve probudit do akutní podoby.

Historici tvrdí, že nedokonalé euro vzniklo jako politický projekt, který ne všichni v úplnosti chápali, a tak mu bylo dáno do vínku, že jeho další potřeby se budou ohlašovat samy, v konfliktech, které bez zamýšlených institucí nutně vzniknou. Šlo to možná pomaleji a určitě bolestivěji, než si kdo dokázal přestavit, ale léta učňovská snad končí. Kdyby se to podařilo, bylo by to na pomník.