České finance tak bude spravovat člověk, který nedokázal hospodařit ani se svými vlastními finančními prostředky na prezidentskou kampaň, člověk zadlužený až po uši, kterému nechtěl jeho dluhy nikdo pomoci splatit, což se ale rapidně změnilo ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že má Fischer šanci stát se ministrem financí. Člověk, který ačkoli měl tyto nesplacené dluhy za kampaň, které podle svých slov nemohl uhradit, přesto v té samé době nákladně rekonstruoval vlastní byt. Tomuto ministrovi bychom měli věřit, že jeho štědrým dárcům-zachráncům nepůjde na ruku?

Rusnokova vláda mne - na rozdíl od mnoha mých novinářských kolegů, kteří propadali davové hysterii nad údajnou putinizací země - nijak nepohoršuje. Až na Fischera. Ten člověk je tak nedůvěryhodný, že nad ním dnes ohrnují nos i žurnalisté, kteří mu ještě včera v prezidentské kampani podkuřovali. Stal se pro ně vítanou záminkou, jak útočit proti nové a nechtěné vládě.

Navíc se trochu neskromně domnívám, že státní kasu (tedy peníze českých daňových poplatníků) byl měl spravovat etnický Čech a ne představitel menšiny, a už vůbec ne menšiny, která je svým nezdravým vztahem k penězům smutně proslulá.

Ale ani o tom jsem nechtěl psát. Oficiální odchod vlády Petra Nečase mne přivedl k zamyšlení nad tím, jak se za uběhlé tři roky podařilo totálně promarnit jedinečnou většinu 118 hlasů, kterými koalice po volbách disponovala a jak tato vláda, opírající se o nejsilnější mandát v novodové historii země, skončila takřka ostudně, kdy je dokonce její předseda - jakkoli jde v jeho případě o jednoznačnou mediální manipulaci - vyšetřován policií.

Před třemi lety jsem v jednom svém textu napsal: "To, že ODS nakonec přesto (že nevyhrála volby, pozn. ABB) sestavuje vládu, je jakýmsi paradoxem - i když si osobně nejsem vůbec jist, zda to je pro tuto stranu dobře, protože očista většinou přichází jen v opozici. Totální prohra pravice se tak vlastně jenom o pár let odkládá (...) Osobně se domnívám, že do dvou let bude současné vlády konec (...) Navíc bude současná vláda zklamáním i po morální stránce, protože Petr Nečas - ač její lídr - je jedním z mála slušných a neúplatných členů svého kabinetu. Přehlídka některých nechvalně proslulých starých tváří, stejně jako podivných a nečitelných nováčků dává tušit, že osobní obohacování bude ještě okatější, než tomu bylo za vlád minulých." Takové pocity ve mně vzbuzovala Nečasova vláda v létě 2010.

Nakonec vydržela o rok déle, než jsem předpokládal, ale v čem jsem měl pravdu (byť to tehdy byl spíše jen neurčitý pocit), byla skutečnost, že se pravice tímto tříletým obdobím nadmíru zdiskreditovala. Aféra střídala aféru a nejenže se za tu dobu ve vládě vyměnilo 13 ministrů, ale nakonec jí neušel ani premiér (byť šlo, jak jsem už řekl, o uměle vytvořenou kauzu s cílem premiéra odstranit) a s jeho demisí rezignovala i celá vláda. Tohle snad nečekal nikdo a něco takového ještě česká politika nepamatuje. Premiéři sice odstupovali (Gross apod.), ale ne za tak dramatických okolností a efektních policejních manévrů.

Do jisté míry si za své selhání vláda (a jako bývalý straník mám na mysli především ODS) mohla sama - byla nepřesvědčivá, necitlivá k občanům a především popírala, co ve volbách i v programovém prohlášení voličům slibovala. Pravicové voliče od sebe dokonce přímo odháněla, když zvyšovala daně, které slíbila nezvyšovat a dokonce v míře a rychlosti zvyšování daní trumfla i některé levicové vlády.

V řadě věcí - a to chci zdůraznit - byla ale nevinně. Některé kauzy, které stály politický život leckterého ministra, můžeme směle označit nejen za mediálně uplácané, ale možná i rovnou zpravodajsky řízené. Vzpomeňme jen, za jak podivných okolností se musel poroučet ministr životního prostředí Pavel Drobil - s kauzou údajné korupce vyrukoval jeho podřízený, kterého později v senátorské kampani platil Karel Janeček se svým protikorupčním fondem. Drobil byl první, kdo byl touto zpravodajsko-mediální mafií nuceně odejit (ač byl později soudně očištěn) a nebudu přehánět, když řeknu, že úspěch této (sorošovské či kýho čerta) lobby jen povzbudil její chuť na další ministry a ostatně i na celou vládu.

V jiných textech jsem už připomínal, že to byl Karel Randák, který měl už v roce 2012 spadeno na premiéra Nečase a přes média mu vzkázal, že "po něm půjde". Na tomto serveru jsme také informovali o tom, že to byl Randák, kdo se pohyboval kolem primátora Prahy Bohuslava Svobody a pomáhal mu upevnit vnitrostranickou pozici na úkor Petra Nečase, za čímž účelem měl vytipovány ke spolupráci některé "nestabilní" osoby z Úřadu vlády. A že už tehdy si vyhlédnul Janu Nagyovou jako jistou slabinu Petra Nečase a radil útočit na toto Nečasovo slabé místo. Byl to také Randák, kdo této skupině kolem Svobody (na radu Karla Janečka) pomáhal diskreditující informace dostat do médií (jak vyplynulo ze zmíněného dokumentu primátorových poradců, o kterém jsem psal), takže se brzy poté objevil dehonestační článek v Reflexu, utahující si ze vztahu Nečase a Carevny (jak se Nagyové mezi lidmi od Randáka říkalo), následován další pastvou pro média - zveřejněnou výší odměn Jany Nagyové. Právě za krádež výplatnic stojí nyní Randák před soudem, ale soudě i podle toho, jak suverénně vystupuje v médiích a jak v jeho prospěch vyznívají televizní reportáže, soud asi ustojí a zřejmě potrestán nebude, protože na jeho potrestání není z jistých kruhů zájem. Můžeme se tedy oprávněně ptát, zda současná "akce Nagyová", která Nečasovu tajemnici přivedla až do policejní vazby, nebyla dokončením Randákovy rozdělané práce. Motiv by měl a práce nese podobné rysy jako všechny randákoviny z minulosti.

Randák je vůbec destabilizační faktor, který by měl být rázně eliminován, protože to není poprvé, co se snaží rozvrátit politickou scénu za pomoci špionážních metod na hraně zákona. Už zveřejněním výplatnic se snažil vyvolat tlak na Nečasovu vládu, ale problémy s ním měl už i Nečasův předchůdce Mirek Topolánek. Byl to opět Randák, kdo médiím poskytl  fotografie ze sledování politiků v Toskánsku (byť znám člověka, který tvrdí, že autorem byl on a pouze je vhodil Randákovi do poštovní schránky), byl to zase Randák, kdo se podílel na manipulaci prezidentskou volbou v roce 2008 (a jeho kolega za to byl pravomocně odsouzen) a komu tehdejší premiér Topolánek nemohl přijít na jméno, protože si jeho neblahého vlivu na politiku byl dobře vědom.

Nečasova vláda si tak za své trable mohla jen z poloviny - z druhé poloviny byla pod neustálým tlakem ze zpravodajsko-špionážních míst a předmětem všemožných účelově vyráběných kauz, takže je tak trochu s podivem, že vůbec vydržela i ony tři roky. Nakonec jim podlehla.

A třebaže byla řada občanů s Nečasovou vládou nespokojena a je nyní ráda, že je jí konec, musím vyjádřit politování nad způsobem, jakým se to odehrálo a jak se stalo v posledních letech neblahým zvykem vlády / premiéry odstřelovat s pomocí účelových mediálních provokací. Nesouhlasil jsem ani s tím, jak musel potupně odejít Mirek Topolánek, byť to byl on, kdo k současnému marasmu v ODS a v politice obecně položil základy a mohl bych mu proto jeho osud do jisté míry přát, ale v jiném svém textu jsem po jeho tehdejším pádu napsal, že tento způsob ukončení jeho kariéry nebyl férový. Premiér by měl odcházet pro prohraném politickém boji nebo po dokázaném selhání, ale ne na základě politicky korektního tlaku (podnětem k Topolánkově odchodu byla jeho poznámka na adresu Židů a homosexuálů - ta se mimochodem týkala právě Jana Fischera, který podle něj "pod tlakem uhne" - pamatujme si ta slova, až budeme pozorovat nového ministra financí, zda neuhýbá tlaku různých lobbistických skupin). Vždy jsem jako novinář vystupoval proti Topolánkovi, protože byl podle mne symbolem pravdoláskařského vytunelování ODS, ale tento jeho zinscenovaný pád se mi nelíbil a nemohl jsem mu tleskat (a opět znám člověka, tentokrát jiného, který se mi chlubil, že celou aféru s homosexuálním časopisem jako jakousi léčku na Topolánka vymyslel a zařídil, i když nevím, zda si jen nevymýšlel).

Podobně Petru Nečasovi jsem zprvu fandil a věřil v jeho proklamovaný konzervatismus, a jako celá řada jiných pravicových voličů jsem byl posléze zklamán z jeho slabého vystupování. Jako politik mi nijak chybět nebude - opět ale nesouhlasím s tím, aby se politici popravovali na základě smyšlených konstrukcí, které si vymyslí státní zástupci a elitní detektivové na zadání odkudsi ze Spojených států.

Jistě, vlády padají, stejně jako ministři i premiérové, a často jsou důvodem jejich pádu kauzy, to-dá-rozum že sdělovacími prostředky notně přiživované. Jenže ještě nikdy předtím nebyl tak okatý podíl zpravodajských složek na těchto kauzách, podíl policistů, elitních policistů, bývalých policistů, agentů, špionů a soukromých oček, stejně jako ambiciozních státních zástupců a jiných složek justice, kteří - zdá se - vedou proti politice poslední roky jednoznačnou válku a nesmiřitelný boj.

Příští pravicová strana, která se bude ucházet o hlasy voličů, by měla proto podobným aktivitám a lá Randák učinit přítrž, protože jednak omezují svobodu jednotlivce a společensky ničí konkrétní lidské životy, ale podkopávají a destabilizují navíc celý politický systém země a hraničí tak s vlastizradou. Dříve byla podobná protistátní spiknutí trestná a myslím, že by nebylo od věci je trestat opět.