Nepřišlo mi to jako dobrý nápad, ale po vykročení máte najednou čas i chuť prohodit pár přátelských slov se strejcovsky působícím policistou, a uvědomit si absurditu situace, že stojíme proti sobě. Raději bych s ním šel na pivo. Pak se ze souseda vlevo vyklube člověk, se kterým máte společný nejen směr pochodu, ale i společné rodiště uprostřed Moravy, i když dnes žijeme každý někde docela jinde. A ač generačně posunuti vidíme svět od Boha po Klause V. velmi podobně. Dá se toho mezi Václavákem a Strakovkou stihnout hodně.

Ano, potřeboval jsem ten pochod stejně jako ten Václavák, kde se sice nedozvíte vcelku nic nového, ale jste tam. TAM v místě setkání a naděje. V místě lidí se vztyčenou hlavou a vzájemnou úctou. Všichni vědí, proč tam jsou, a srovnal-li někdo tento stojící nebo pohybující se dav se stádem, pak jsem pyšný, že k tomuto moudrému stádu patřím. Jednou, pokud to nestihnu sám, budou o mě moci mým vnukům říci, že jsem byl u toho, když se zvedal odpor proti návratu k vládě jednotného názoru a formování elity, která jediná je sama sebou povolána zajistit všem šťastnou chudobu. Nechci se stydět před vnuky ani svým svědomím, že jsem jen čekal, kdy se přidám k pochodu vítězů. Velmi neskromně bych si přál, aby na mě vnuci vzpomínali s úctou, tak jako já vzpomínám na naše legionáře a všechny ty, kteří projevili odpor proti okupacím a potlačování občanských svobod v naší krásné zemi.