Když však pomineme Zemanovu provokaci s přesunutím ambasády, byla to spíše taková obyčejná cesta. Tedy pokud nepadly sliby a nebyly uzavřeny dohody o tom, co by veřejnost neměla vědět.

Zůstalo u obyčejných frází a kýčovitých slov, kterým snad už nikdo ani nevěří, protože jsme je slyšeli už stokrát a pokud nám někdy mohly připadat odvážné a politicky nekorektní, mohlo to být nanejvýše někdy před 12 lety v době těsně po 11. září, kdy údajný boj proti terorismu byl kvůli mediálně vyšponovanému zájmu populární.

Jenže kdyby chtěl být Miloš Zeman opravdu politicky nekorektní, mluvil by dnes jinak. Odvážné by naopak bylo říkat názory, které sionisty tolik dráždí. Zeman ale odvážný není.

Zemanovo uvedení se v Izraeli začalo už pár dní před oficiální návštěvou, když se téměř v její předvečer na slavnostním zahájení tzv. Dnů pro Izrael v Hradci Králové nechal slyšet, že by mu přesunutí české ambasády v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma nejenže nebylo proti mysli, ale dokonce by se za příznivé vládní konstelace pro tento záměr pokusil získat ministra zahraničních věcí. Tím spustil vlnu negativních reakcí Ligou arabských států počínaje, přes Organizaci za osvobození Palestiny až po Hamás.

Připomeňme, že v Jeruzalémě nemá dnes velvyslanectví až na výjimky žádná země, že pouze USA a Itálie zde mají konzulát a kdesi na předměstí Jeruzaléma mají ambasádu Bolívie a Paraguay. Dříve přitom země své zastoupení v Jeruzalémě měly, jejich přesunutí do Tel Avivu nastalo až v 80. letech v důsledku přijetí jedné z rezolucí OSN.

Přesunutí ambasády by tak bylo návratem před rok 1980 a tedy pouze obnovením původního stavu, tedy vpodstatě nic revolučně nového, nicméně takový krok by byl z mezinárodního hlediska vnímán jako kontroverzní a těžko představitelný, protože narušuje současný status quo, který trvá už zhruba třicet let a žádná země ho dosud neměla odvahu porušit. Dokonce i Spojené státy, které přesunutí své ambasády zpět do Jeruzaléma schválily speciálním zákonem z roku 1995, dosud tento krok nerealizovaly a naplnění zákona se stále odkládá.

Jak později uvedlo i samotné ministerstvo zahraničí, Česká republika nic takového nepřipravuje, vláda takový návrh neprojednávala a projednávat nebude.

V jistém smyslu šlo tedy o dovednou Zemanovu provokaci, kterou se možná chtěl před návštěvou blýsknout a říci něco, čím hostitele potěší, ačkoli dobře ví, že to není v dohledné době reálné. Šlo tedy jen o plácnutí do vody, o gesto, něco, co Českou republiku nic nestojí, dalo by se na první pohled říci. Slibem nezarmoutíš.

Jenže ani taková pouhá gesta nejsou nevinná, jak se mohl Zeman přesvědčit. České diplomacii takové výroky příliš neprospívají a vztahy s arabským světem zbytečně vyostřují. Návrh může dočasně zhoršit vztahy ČR s arabskými státy, připustil i premiér v demisi Jiří Rusnok. Tedy i takové plácnutí do vody nás něco stojí. Máme tedy něco takového zapotřebí?

A proč má vlastně Miloš Zeman potřebu říkat takováto slova, když ví, že toho jimi více poškodí, než získá? Vždyť získat jimi může maximálně uznání Izraele, které beztak on i celá republika dávno má, ale ztratit tím můžeme mnoho - dobré vztahy hned s několika zeměmi v regionu. Proč říkal něco, co sám musel později mírnit a co za něj žehlili i pánové Kohout i Kmoníček, sami přitom s židovskými kořeny?

Rozumím tomu, že přemýšlel, čím by trumfnul svá slova z návštěvy v roce 2002. Umím si představit, že s Hynkem Kmoníčkem seděli nad sklenkou a při brainstormingu padaly různé nápady, jak by prezident mohl zaujmout. Ale jde opravdu jen o potřebu věčného bonmotáře provokovat, nebo je to jakýsi úzus, že k takové návštěvě má zaznít z České republiky podobný ostře prosionistický hlas, byť pouze rétoricky zamýšlený?

Musí být Češi vždy ti první, kdo Izrael podpoří / ti jediní, kteří ho podpoří? Podle těch prvenství, které známe z naší historie, by to tak vypadalo: jako vůbec první hlava státu navštívil Palestinu T. G. Masaryk, Československo uznalo nezávislý Izrael roku 1948 pouhých pět dnů po jeho vyhlášení, i přes embargo OSN jsme posléze Izrael vyzbrojovali a po revoluci to byl zase Václav Havel, kdo jako první prezident ze středoevropských zemí do Izraele po pádu železné opony zavítal. Před rokem jsme pak zase stáli téměř osamoceně (vedle států Mikronésie či Marshallova ostrova) jako ti, kteří s Izraelem a USA odmítali Palestině přiznat pozorovatelský statut v OSN.

Proč tomu tak je, je otázka, která nemá jednoduchou odpověď a vyžaduje spíše hlubší bádání o historických souvislostech. Jak před časem řekl v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz badatel Vladimír Čermák, který o izraelských stopách v naší novodobé historii (1948, 1968 a 1989) napsal výbornou trilogii, izraelský faktor je naše dlouhodobé trauma. Možná je to také dobrá otázka pro psychologa, proč máme tendenci podlézat státu, který nám nikdy nijak nepomohl a nesehrál v našich dějinách žádnou pozitivní roli a který od nás pouze bere, ale nic nedává. Není žádným tajemstvím, že vztahy mezi oběma zeměmi nejsou rovnocenné, jak by mezi partnery měly být, ale že jde pouze o jednosměrnou podporu. Československo vždy pomáhalo Izraeli (s výjimkou utlumení diplomatických vztahů po Šestidenní válce, které trvalo až do roku 1989), ale nikdy tomu nebylo opačně.

Proč jde v případě Izraele veškerý náš pragmatismus stranou a pohybujeme se pouze v rovině emocí a ideologie, víry ve správnost svých kroků, víry v to, že podporovat Izrael je jakési Dobro an sich? Přesně tento typ uvažování prokázal na zmíněném galavečeru v Hradci Králové Miloš Zeman, když kromě výroku o ambasádě řekl i jinou perlu: "Je zapotřebí položit si jednoduchou otázku: Čím Izraeli prospět, a neptat se, čím Izrael může prospět nám" a že "některé věci se nedají obchodovat".

Zní to pěkně, humanisticky, zní to jako biblické „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“ (Lk 6, 31). Tedy přemýšlej, jak druhého potěšit, bez ohledu na to, zda ti to bude jím oplaceno. Mezi lidmi je takové altruistické chování třeba, ale měly by se takto k sobě chovat celé státy? Nebuďme naivní, takto to v mezinárodní politice nechodí a Česká republika by s takovým postojem daleko nedošla.

Ledaže...

Ledaže by šlo o výjimku. Tedy nechovat se takto dobrosrdečně a štědře ke všem zemím, co jich na planetě je, ale jedině k Izraeli samotnému. V Bibli by k takovému postoji jisté ospravedlnění bylo, tedy pokud spolu s Hebrejci věříme, že jsou i nadále Bohem vyvoleným národem. Tedy ve smyslu jiného biblického starozákonního verše "kdo žehná Izrael, toho požehná Bůh". Někteří kazatelé jsou přesvědčeni, že to funguje a hledají v historii příklady, kdy zemím, které podporovaly Izrael, se skutečně vedlo lépe (i ekonomicky), než těm, které byly spíše vždy antisemitsky smýšlející. Je tedy Miloš Zeman a další tvůrci naší polistopadové proizraelské politiky přesvědčen o tom, že v případě Izraele je jeho podpora skutečně z principu dobrá, děj se co děj? Je to projev jejich víry v to, že obnovený Stát Izrael je Božím znamením konce časů, jak se v některých protestantských církevních kruzích učí?

Než jsem k Izraeli zaujal realistický postoj, myslel jsem si dříve to samé. Věřil jsem tomu. Vyšel jsem totiž z takových křesťanských kruhů, kde podpora Izraele (nejen coby duchovní entity, ale i Izraele jako politického státu) byla téměř součástí pomyslného kánonu. V evangelikálních kruzích po celém světě, ale i v těch u nás, je křesťanský sionismus, tedy podpora Státu Izrael, značně rozšířen. Aktivity mezinárodní sionistické organizace ICEJ (která byla založena v 80. letech a svoji pobočku má i v ČR) nacházejí v evangelikálních kruzích vydatnou odezvu, česká pobočka ICEJ je ostatně personálně propojena s řadou vedoucích křesťanských pracovníků jednotlivých evangelikálních církví.

Od svých čtrnácti do jednadvaceti let jsem byl členem charismaticko-letniční, později spíše evangelikálně se prezentující, církve zvané Křesťanské společenství Hradec Králové, později sloučené s Jednotou bratrskou. Od roku 1997 tato křesťanská církev, která se z poněkud zvláštních důvodů před hradeckou i širší veřejností prezentuje starozákonním výrazem (říká si Křesťanské centrum SION), pořádá tzv. Dny pro Izrael. Organizátorům se povedlo učinit z akce jistou místní tradici a přilákat na tento týdenní festival proizraelské kultury a přednášek řadu známých lidí a na úvodní slavnostní zahájení vždy i řadu místních i celostátních politiků. Úspěšný projekt, konající se ve spolupráci s velvyslanectvím Izraele a pod záštitou izraelského ambasadora, se zalíbil i v jiných církvích, které pořádají své menší Dny pro Izrael, zpravidla spíše skutečně "den" než "dny", protože co do velikosti akce si hradecké "dny" dosud drží prim.

Loni například do Hradce zavítalo hned několik prezidentských kandidátů, protože Dny pro Izrael tehdy spadaly do právě se rozbíhající předvolební prezidentské kampaně. Jan Fischer, Miloš Zeman i Přemysl Sobotka se na akci Křesťanského centra Sion předháněli v tom, kdo bude větším jestřábem. Když přijel letos Miloš Zeman jako prezident, mohl on i jeho hostitel, pastor Denis Doksanský, téměř nostalgicky vzpomínat na loňský ročník, kdy ještě nebylo jasné, kdo na prezidentské křeslo usedne.

Dny pro Izrael se v Hradci Králové konají rovněž ve spolupráci s ICEJ ČR. O ICEJ, neboli Mezinárodním křesťanském velvyslanectví Jeruzalém (International Christian Embassy Jerusalem) jsem už kdysi psal v článku "Kristus na hákovém kříži". Jde o světovou sionistickou organizaci evangelikálních křesťanů, kteří věří v Boží vyvolení Izraele a v to, že je Izraeli třeba žehnat, protože si to Bůh přeje a protože takové jednání podpory odměňuje (a opačné trestá). Motivů je více - někteří skutečně věří, že navrácení se Židů z celého světa, kam se po zboření Jeruzalémského chrámu rozprchli, do státu Izrael je jedním z největších zázraků, naplněním biblických proroctví a zároveň znamením konce věků, protože podle Bible bude předcházet apokalyptickým událostem. Sionisté v Izraeli toto silné křesťanské hnutí vítají, jiní Židé se zase na něj dívají s jistou nedůvěrou, protože se obávají, že křesťané svá slova podpory nemyslí vážně a ve skutečnosti chtějí Izraelce evangelizovat a donutit přijmout víru v Ježíše Krista. A nedivil bych se, kdyby řada členů této organizace, včetně jejích vůdců, bylo ve skutečnosti křesťany jen formálními a v této politicko-vyznavačské podpoře Izraele tak hledalo spíše projev svého vlastního židovství, naplnění své vlastní židovské identity. To je podle mého názoru i případ některých představitelů české pobočky ICEJ.

"Velvyslanectví bylo založeno jako akt solidarity s židovským národem a jeho více než 3000 let trvající vazbou na Jeruzalém. Dnes reprezentuje miliony věřících z více než 125 zemí světa, které spojuje láska k židovskému národu a izraelskému státu a zájem o něj. ICEJ je považováno za největší křesťanskou sionistickou organizaci, která má aktivní zastoupení ve více než 80 zemích světa. V jeruzalémském centru pracuje na plný úvazek více než 50 pracovníků ze 12 různých zemí," praví se na webových stránkách ICEJ ČR.

Hnutí vzniklo v 80. letech jako výraz víry v to, že Izrael je země Židům zaslíbená, Jeruzalém nedělitelný a má být nezpochybnitelným hlavním městem Izraele. Proto, ač mají všechny státy své ambasády v Tel Avivu, sionističtí křesťané chtějí jít příkladem a své "křesťanské velvyslanectví" symbolicky i prakticky (na adrese: 20 Rachel Imeinu, P.O.Box 1192, 91010 Jerusalem, Israel) umístili do Jeruzaléma.

Nápad přestěhovat ambasádu (kupříkladu České republiky) do Jeruzaléma je tedy vpravdě silně sionistická myšlenka a v podstatě součást agendy tohoto mezinárodního proizraelského lobbyistického sdružení, kterým ICEJ je.

Je tedy Miloš Zeman ve vleku sionistů, když prezentuje jejich názorový svět, ve kterém je - poněkud kýčovitě - Izrael líčen jako ostrov demokracie a zahrada rozkvetlá uprostřed pouště? Však se také organizaci ICEJ Zemanův výrok velmi zamlouval a česká pobočka ihned přispěchala s tiskovou zprávou, ve které tvrdí:

"Vítáme zájem, který vzbudil prezident republiky Miloš Zeman svými výroky o přesunutí velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. Podporujeme racionální debatu na toto téma a jsme přesvědčeni, že existují dobré morální, historické i právní důvody k tomu, aby mezinárodní společenství jasně uznalo Jeruzalém jako hlavní město Státu Izrael. Uvítáme, půjde-li v tom Česká republika příkladem. Jsme přesvědčeni, že právě principiální postoj, nikoli ustupování nátlaku, přispěje ke skutečnému míru na Blízkém východě. Mezinárodní křesťanské velvyslanectví bylo v Jeruzalémě založeno v roce 1980 právě v době, kdy řada států na nátlak arabských zemí přesunula své ambasády z Jeruzaléma do Tel Avivu. Dnes reprezentuje miliony věřících z mnoha zemí světa, které spojuje hluboký vztah k židovskému národu daný společnými kořeny."

Už dříve jsem také psal, že ICEJ udržuje dobré vztahy s řadou českých politiků, a to nejen s jednotlivci napříč politickým spektrem, ale dobré kontakty měla česká pobočka například i do vlády premiéra Petra Nečase, kdy Mojmír Kallus, profesí tlumočník, překládal dokonce tiskové konference s izraelským premiérem. Aniž bych tak ICEJ přeceňoval, je možné říci, že je ve svém lobbování za Izrael úspěšná, daří-li se jí získávat pro tuto věc politiky tak rozdílného rázu jako je Petr Nečas na jedné a Miloš Zeman na druhé straně.

O tom, že nová vláda je v některých ohledech ještě více prosionistická, než ta předchozí (a je v tom navíc podporována stejně smýšlejícím prezidentem, což je kombinace dříve neznámá - Václav Klaus byl v blízkovýchodní politice opatrný, ostatně Zemanova návštěva je náhradou za odloženou Klausovu cestu), svědčí i to, že s novou vládou Česká republika změnila svůj názor na hnutí Hizballáh a souhlasila s jeho zařazením na listinu teroristů. Prezident Miloš Zeman zase prosazuje a izraelské straně už svůj úmysl oznámil, aby rakouský kontingent, který před několika měsíci odešel z Golanských výšin, byl nahrazen dvěma stovkami českých vojáků, kteří by tak v rámci mise OSN působili při syrsko-izraelských hranicích. Zatímco to druhé je spíše gesto a o návrhu bude ještě několik měsíců diskutovat OSN, která má i konečné slovo, to první se už v politice naplno projevilo, kdy změněný postoj České republiky skutečně zařazení vojenského křídla libanonského hnutí Hizballáh na evropský seznam teroristických organizací umožnilo, protože do té doby byla záležitost v EU vyrovnaná, ale se změnou postoje české vlády se pro tento krok získala dostatečná, byť těsná, většina. Není nezajímavé, že rovněž prosionisticky orientovaný Kohoutův předchůdce Karel Schwarzenberg měl v tomto ohledu jiný názor.

Zakončím tím, na co už v komentáři k Zemanově návštěvě poukázal na serveru BritskéListy publicista Daniel Veselý. Ten totiž trefně poznamenal, že - jak nás informovala hlavní média - Zemanovu návštěvu poněkud narušila smrt a rozloučení s populárním izraelským rabínem Ovadia Josefem. Veselý podotýká, že tento rabín byl znám svými rasistickými výroky na adresu Nežidů, kteří se prý narodili jen  proto, aby Židům sloužili. Arabové by pak měli být podle něho Izraelci (s požitkem) vyhlazeni. Kdybyste ho poslouchali (ostatně i viděli, jeho tvář je k nerozeznání od tváří islamistických vůdců), nevěděli byste, zda nemluví nějaký ten v našich médiích tolik démonizovaný arabský řečník, který na nevěřící psy dští síru.

"Gójové se narodili jedině proto, aby sloužili nám. Jiné poslání kromě služby národu Izraele na světě nemají. K čemu jsou pohani potřební? Budou pracovat, orat a žnout. My budeme sedět jako páni a jíst," řekl rabín podle izraelského listu Haaretz, jak citovala před časem i některá česká média

http://www.haaretz.com/jewish-world/adl-slams-shas-spiritual-leader-for-saying-non-jews-were-born-to-serve-jews-1.320235

http://zpravy.idnes.cz/gojove-jsou-na-svete-proto-aby-slouzili-zidum-tvrdi-izraelsky-rabin-1ie-/zahranicni.aspx?c=A101020_145802_zahranicni_aha

K tomu, proč pohané vůbec žijí tak dlouho, prohlásil: "Pohani jsou jako ostatní - musí zemřít, ale Bůh jim dal dlouhověkost. Proč? Představte si osla. Když uhyne, přijde člověk o peníze. Je to jeho sluha, a proto je mu dán dlouhý život, aby pro Žida mohl dlouho pracovat," řekl také.

Jeden by si mohl myslet, že jde o extrémní názory okrajového lídra okrajového hnutí. Jeden by si mohl myslet, že s takovými lidmi nemá Netanjahu nic společného a že když jednáme s Izraelem, jednáme jen s těmi, kteří chodí v obleku, mají ústa plná slov o demokracii a byznysu a tváří se jako naši největší přátelé. Jenže kdyby byl Zeman odvážný (alespoň sám k sobě), uvědomil by si - a alespoň ve chvíli, kdy Netanjahu musel Zemanovu návštěvu přerušit a odcestovat na poslední rozmluvu právě s tímto umírajícím rasistou a zakladatelem ultrakonzervativní strany Šas mu to už snad skutečně mohlo dojít - že přes všechny moderně znějící fráze a proklamace má v Izraeli stále navrch extrémní forma přesvědčení o vlastním vyvolení a nadřazenosti a že i ti, kteří se tváří jako moderní politici, se před těmito fanatickými náboženskými vůdci hluboce sklání a myslí si totéž, co oni. Mohl by si pak uvědomit, že Česká republika se všemi svými vstřícnými gesty sehrává úlohu pouhého služebníka Izraeli, pouhého Mouřenína, a že je užitečná jen potud, pokud slouží izraelským záměrům. A že tedy i Zeman sám, pokud tedy před námi něco netají, je jen obyčejný Gój, jehož - slovy zmíněného rabína - jediný význam spočívá v tom, že slouží židovskému státu, asi jako oslík svému majiteli, jinak nemá nejmenší hodnotu.  

Myslím, že prezident Miloš Zeman, ale i křesťanští sionisté jako například můj bývalý pastor Denis Doksanský, kterého tímto přátelsky zdravím, by se nad tím vším měli zamyslet.