Další rozdíl nabízí reklamní stať na internetovém portálu Právník.cz, nazvaná „Exekuce nebo soudní výkon rozhodnutí?“. S podtitulem „Popis základních rozdílů a výhod těchto dvou způsobů vymáhání pohledávky věřitele.“ Zdůrazňuje, že exekutor po dlužníkovi vymáhá svou odměnu stejně jako pohledávku. Zatímco soudní vykonavatel jako zaměstnanec soudu pobírá fixní mzdu a není „tak moc zainteresován“. Tato rekomendace „soudního exekutora“ zdůrazňuje výmluvné soukromoprávní znaky jeho služeb. Cit.: „..exekutor sám v daném případě rozhoduje o tom, zda nařídí srážky ze mzdy, prodej movitých či nemovitých věcí apod.“
Jde mimořádně o pravdivou reklamu, neboť zákon ponechává na jeho vůli, zda dosáhne svojí odměnu k tíži dlužníka přiměřenými prostředky či nikoli. Exekutor proto např. nemusí svojí odměnu skládat z mnoha měsíčních srážek ze mzdy, neboť může poslat kvůli pár desítkám tisíc korun dluhu byt dlužníka do dražby. Kvůli rychlosti i hluboko pod jeho tržní cenou.
Zatímco soudní vykonavatel je ve své úvaze o postupu a nástrojích provedení exekuce vázán principem přiměřenosti a zákonnosti, typickými to znaky uplatňování práva veřejného.
Na uvedených příkladech je zřejmé, že vlastní mechanismus výkonu soudního rozhodnutí exekutorem může být uplatňován nezávisle na veřejnoprávní úpravě. Neboť exekuční řád v ust.§ 2 uvádí, že exekutor je, cit.: „..vázaný jen Ústavou České republiky, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení“.
Je kouzlem nechtěného či produktem úmyslu absence Listiny ve zmíněném paragrafu? To jest ústavního dokumentu, garantujícího i dlužníkům jejich lidská práva, jako např. na život a lidskou důstojnost…
Jaroslav Kuba