Za  dobu, co se promítala v kinech ji podle Ústřední půjčovny filmů navštívilo přes deset a půl miliónu diváků. Blíží se Vánoce, děti si budou o prázdninách užívat zimní radovánky. Pokud ovšem bude sníh. V opačném případě asi častěji usednou k televizním obrazovkám a možná i se svými rodiči či prarodiči budou sledovat pohádky. A mnozí si určitě  nenechají ujít Pyšnou princeznu.
 

Pohádka se natáčela  v létě roku 1951, premiéru  v kinech měla 26. 9. 1952. Nakolik byla ideově poplatná době svého vzniku, může každý posoudit sám.

Možná by ale stálo za to si v těchto dnech  připomenout, co  lidé v tehdejším Československu prožívali.
V té době byli již po zmanipulovaných procesech po smrti m.j. brigádní generál Heliodor Píka, podnáčelník hlavního štábu (popraven 21. 6. 1949, věznice Plzeň Bory), JUDr. Milada Horáková, bývalá poslankyně NS (popravena 27. 6. 1950, věznice Praha Pankrác), Záviš Kalandra, novinář (popraven 27. 6. 1950, věznice Praha Pankrác), JUDr. Oldřich Pecl, majitel dolu (popraven 27. 6. 1950, věznice Praha  Pankrác).

Další politické procesy byly  v plném proudu nebo se teprve „rozjížděly“, někteří odsouzení již čekali na svou „poslední chvíli“ v  celách smrti. Mezi ty, které to tragické martyrium teprve čekalo, patřilo i jedenáct prominentních členů KSČ z tzv. Vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. A  mezi nimi byli i ti, kteří tu vraždící mašinérii pomáhali roztáčet, jako např. právě Rudolf Slánský, m.j. generální tajemník KSČ (popraven 3. 12. 1952, věznice Praha Pankrác), nebo ti, kteří se osobně  účastnili brutálního vyšetřování, jako např. Bedřich Reicin (pro své metody přezdívaný krvavý Bedřich), náměstek ministra národní obrany (popraven 3. 12. 1952, věznice Praha Pankrác).

Tíživá atmosféra hrůzy a záměrně vyvolaného  strachu tohoto  zatím nejtemnějšího období  našich poválečných dějin se na obsahu této rádoby  „neideologické“ pohádky  nemohla nepodepsat.  A přesto se kritikům moc nelíbila. Byla prý málo socialistická!

Jak plynul čas, padesátá léta skončila a přišlo relativní uvolnění let šedesátých. Ne náhodou se jim v oblasti kultury říká „zlatá šedesátá“. Ta vyvrcholila tzv. „Pražským jarem“. S největší pravděpodobností marnou, ale přece jen určitou naději na zlepšení celkové situace u nás rozjezdily v srpnu 1968 pásy sovětských tanků. Politicky až neuvěřitelně naivní představitel „reformního“ křídla KSČ Alexander Dubček byl v dubnu 1969 ve funkci prvního tajemníka KSČ nahrazen Gustávem Husákem. Už „jen“ jako předseda Federálního shromáždění byl  v srpnu 1969 ještě „použit“ k podpisu tzv. „pendrekového zákona“, který umožnil po 21. srpnu 1969 perzekuci demonstrantů. A tak začalo období tzv. „normalizace“ se všemi jeho, pro naše národy, tragickými  důsledky. Politické čistky, vyhazování schopných lidí z práce a jejich nahrazování méně schopnými, ale politicky „spolehlivými“ kádry, pokřivení morálních hodnot, emigrace.

Po lednu 1977, po zveřejnění prvního prohlášení Charty 77, ještě „přituhlo“. Prostřednictvím „svých“ médií, jako Rudé právo, Československá televize a Československý rozhlas komunistická moc zuřila, na chartisty a jejich sympatizanty pořádala štvanice. Znovu se ve větší míře rozběhly politické procesy. Sice už se nemučilo a nepopravovalo jako v padesátých letech, ale i mnohaměsíční až několikaletý pobyt ve vězení za podvracení republiky, s patřičnou šikanou, ale i trýzněním politických vězňů v nápravných zařízeních, nebyl zrovna   příjemným zpestřením již i tak šedivých dnů.

A přesto, že  text tohoto dokumentu tehdejší režim pro jistotu nikde nezveřejnil, nebránilo mu to  uspořádat v Národním divadle ostentativní „divadlo“, kde nutil umělce podepsat tzv. Antichartu. Obličeje našich předních umělců byly vážné a bledé stejně, jako když jejich  starší kolegové  před mnoha lety a na tomtéž symbolickém místě vyjadřovali loajalitu  „Třetí říši“.

Ale až po listopadu 1989 se mělo postupně ukázat, jak nesourodé ideové a názorové proudy  mezi „chartisty“ existovaly. Jak bylo pro řadu chartistů snazší  bořit než tvořit. Jak si mnozí mysleli, že se křivdy začaly dít  až na nich po srpnu’68. Jak si dozorci komunistických kriminálů, např. v Minkovicích, zchlazovali žáhu na méně známých odpůrcích režimu, když na těch prominentních jinde nemohli.

I přes mnohé problémy se  devadesátá  léta  mohla zdát, alespoň z hlediska svobody  projevu,  téměř jako ráj na Zemi. Ale nic netrvá věčně. A tak se nad naší svobodou opět začínají stahovat temná mračna.

Unikátní transformace ekonomiky, při které se „za pochodu“ podařilo úspěšně privatizovat většinu státního majetku, logicky s sebou přinesla  i živnou půdu pro různé „podnikavce“ – podnikatele, vznikla řada „privatizačních kauz“. Díky tomu mnozí zbohatli ne právě  nejčistějším způsobem. Řada lidí to ale dodnes takto nepochopila a dochází k jejich odklonu  od volby „tradičních“ stran. Nevidí nebo nechtějí vidět, že i přes všechny potíže a „dětské nemoci“, kterými jsme si po listopadu 1989 prošli, jsme se nikdy neměli tak dobře, jako právě nyní. Nechtějí pochopit, že žádná vláda na světě neumí zajistit všem lidem blahobyt, mají touhu pomstít se  těm „zkorumpovaným lumpům“ – politikům, kteří připustili „rozkradení“ země. A tak naskakují na lep laciným a absurdním heslům o tom, že   se stát dá řídit jako firma, že „všici kradnů“.  Díky takovým „experimentům“, jako je například EET se nechávají poštvat proti sobě. 

Někteří  současní i bývalí politici, ale i někteří umělci, vědci, kněží -  samozvané morální autority stupňují štvavou kampaň proti všem, kteří slušně a věcně, někdy ale i razantně upozorňují na nebezpečí, které nám v souvislosti se současnou migrační vlnou bezprostředně hrozí, ale varují nás i před jiným nebezpečím, jako je překrucování dějin, dezinterpretace současných událostí,  omezování svobod apod.

A tak jsou napadáni prezidenti Miloš Zeman a Václav Klaus, kardinál Dominik Duka a všichni ti, kteří mají jiné názory než ti jediní spravedliví. Body sbírají také díky prázdným a falešným heslům boje proti korupci. Ochotnou pomoc logicky nacházejí u některých složek orgánů činných v trestním řízení. A to za pomoci velvyslanectví jedné zámořské velmoci. Jen tak se mohlo stát, že, bohužel i za vydatné vlastní „pomoci“ premiéra, se těmto složkám podařilo svrhnout celý kabinet.

V současné době sice   máme vládu, vzešlou ještě z demokratický voleb, ale   horizont, kde končí standardní pluralitní demokracie,  by mohl být  již  na dohled.

Cílem nového odboru Ministerstva vnitra, iniciativy Evropské hodnoty (která v akreditovaných programech „przní“  naše středoškoláky), a dalších „zájmových“ uskupení,  hnutí a sdružení,  ale i samozvaných jediných spravedlivých jedinců je dezorientovat myšlení lidí, zanést do jejich myslí jiskřičky pochybností. Prostě je zblbnout, aby byli lépe manipulovatelní. A k tomu mají nezanedbatelné prostředky. Disponují operativní technikou, mají k dispozici Českou televizi, Český rozhlas, vlastní deníky. Jsou v přesile. Proti nim stojí „jen“ zdravý rozum.
 
Zatím asi „nejnevkusnější“ obvinění zaznělo v komentáři Luboše Dobrovského v týdeníku Dotyk  na adresu Dominika Duky. Pan Dobrovský m.j. píše že,  „Jejich občasné pozitivní programové úsilí jako straně křesťanské kazí svými hrubými a ničím nepodloženými výroky vůči jinověrcům hlava katolické církve, kardinál Dominik Duka, podporující nikoliv porozumění, jak by bylo lze u křesťana předpokládat, ale nenávist podobnou té, kterou vůči křesťanům svého času provokovali komunisté nebo vůči Židům nacisté.“

Na internetu existuje  na stránce Pravdaláska monitoring  seznam osob, které jsou „podezřelé“ z činů na hranici přestupků nebo trestných činů – rasisti, islamofobové, křesťanofobové, nacionalisti, neofašisti apod. Zatím sice není „oficiální“, ale pro některé odbory ministerstev, pro některé státní zástupce, pro některé složky tajných služeb by se mohly snadno stát součástí těch oficiálních. Vždyť ani seznamy Gestapa nebo  Státní bezpečnosti nespadly z nebe ze dne na den.

Je nepochybné, že pluralitní demokracie se spektrem různých názorových proudů, reprezentovaných politickými stranami, které ve volbách soutěží o přízeň voličů, je dosud nepřekonaný vrchol vyjádření svobodné vůle lidí. Je také nepochybné, že nejobjektivnější způsob, jak zjistit, co si lidé myslí, je zeptat se jich na to v referendu. Ale ani tyto vrcholné a doposud nepřekonané instituty svobodného projevu názorů nejsou bez chyby.

My, „obyčejní“ lidé nemáme často dostatek objektivních a  pravdivých informací. Náš úsudek může být často ovlivněn běžnými lidskými vlastnostmi jako je netolerance, zloba, závist, nesnášenlivost, pomstychtivost, ale i krutost, sadismus apod.

Názorným příkladem je absolutní trest. V červnu 2016 bylo u nás podle výzkumu veřejného mínění pro znovuzavedení trestu smrti necelých 60 % lidí. A to i přesto, že je zřejmé, že v případě justičního omylu, který nelze nikdy vyloučit, je trest smrti  definitivní a nevratný.

A to i přesto, že je historicky doložitelných   mnoho případů zneužití tohoto represivního institutu k likvidaci nepohodlných politických odpůrců.

Josef Urválek, Ludmila Brožová-Polednová, ale i  Rudolf Slánský, Bedřich Reicin a mnozí dalších by mohli vyprávět.

A nedělejme si iluze, že by se pro zneužití trestu smrti dnes  nenašli „vhodní“ vyšetřovatelé, prokurátoři a soudci, že by se nenašli popravčí, kteří by „nepřátele lidu“ podrobili exekuci obzvlášť trýznivým způsobem, jako  Miladu Horákovou 27. června 1950 v Praze  v pankrácké věznici.

Nedělejme si iluze, že už je to  za námi, že už se nic podobného nemůže opakovat.

Arnošt Lustig v jedné své úvaze o genocidě a holocaustu výstižně napsal: „Není to za námi, je to v nás.“

A tak nekoketujme s jednoduchými řešeními  problémů a nenechme se využít k odhlasování něčeho, co by se nám pak mohlo vymknout z rukou.

A protože se nad naší svobodou pomalu, nenápadně ale se vzrůstající intenzitou a rafinovaností opět stahují černá mračna, vzpomeňme si na dobu vzniku naší nejoblíbenější pohádky, na tehdejší utrpení našich spoluobčanů

a

Trubme na poplach!