...čehož si mnozí všímají –, ale vedla a zejména povede k významný posun v současném globálním kulturním a civilizačním konfliktu.

Stali jsme se svědky a účastníky osudového střetu mezi tradicionalisty, kteří se nechtějí vzdát „starého světa“, a progresivisty. První z nich kladou důraz na tradice, zvyky, hodnoty, morálku a „staré“ zavedené a plně respektované instituce, jako je rodina a národní stát. Biologické konstanty člověka berou jako samozřejmost (více o tom všem viz naše kniha Sebedestrukce Západu, vydaná v češtině v roce 2020). Proto nesouhlasí s progresivisty (nebo progresivním), kteří chtějí vytvořit „skvělý nový svět“, který – jako odpornou vizi budoucnosti – brilantní antiutopisté jako Huxley, Orwell, Zamyatin (nebo dokonce Bradbury a Erenburg) tak přesvědčivě formulován již v první polovině dvacátého století. Viděli to tak jasně díky svému ostrému pohledu na dvě hrozné totality dvacátého století – fašismus a komunismus.

Rád bych se vyhnul nedorozumění nebo snadnému zneužití mého argumentu. Nesdílím názor těch našich spoluobčanů, kteří obhajují Putinovu válku s odůvodněním, že jde o historickou misi, novou křížovou výpravu pravověrných k zastavení progresivistických tendencí. Válku nelze obhájit ani ospravedlnit.

Navíc si nemyslím, že o tom tato válka je. Nevím, jaký duchovní obrat Putin v poslední době udělal. Mluvil jsem s ním několikrát, naposledy před pěti lety, ale nikdy o ničem takovém neřekl jediné slovo. Z jeho strany nebyl ani náznak takového uvažování. Vždy jsme vedli naprosto věcnou debatu o česko-ruských ekonomických vztazích, ne o změně světa.

Pokud mohu zmínit jeden případ, kdy téma bylo spíše ideologické, tak to bylo na energetickém summitu EU ve finském Lahti, na který byl Putin – jako představitel nečlenské země, ale klíčový dodavatel energie do Evropy – také pozván . O přestávce jsme oba unisono kroutili hlavami nad zelenou slepotou některých klíčových evropských politiků.

Zahájením války na Ukrajině se Putinovi podařilo dát křídla všem druhům progresivistů a multikulturalistů. To, co dříve dělali potichu a pomalu, protože věděli, že si to většina našich občanů nepřeje, nyní dělají nahlas a rychle, protože jakoukoli opozici lze nyní snadno odbýt jako zlehčování Putinovy války. Jejich obhajoba multikulturalismu není založena na soucitu s uprchlíky, ale na apoteóze „uprchlictví“. Slabá, ale přesto existující debata o iracionalitě Zelené dohody a evropské energetické politiky skončila. Objevila se upřímná radost z nedostatku ropy a plynu.

Na vrcholu toho všeho jsou výslovné přípravy na masové usazení statisíců uprchlíků v naší zemi. Něco naprosto bezprecedentního v historii lidstva. Hromadné usazování uprchlíků je nade vší pochybnost obrovskou zátěží, která často způsobuje rozpad zemí, do kterých uprchlíci míří. Dnes je v módě toto přehlížet.

Nedělejme to pro sebe příliš zjednodušující. Nemluvíme o individuální migraci, ale o masové migraci. Navíc si nemyslím, že my (a naši sousedé) můžeme aspirovat na „ukradení“ milionů lidí z Ukrajiny. Kdo utíká z Ukrajiny? Ti schopní, nebo ti méně schopní? Pracovitý nebo líný? Úspěšní nebo poražení? Není nám jedno, jestli je to to druhé nebo to první? Nebyl by exodus milionů pro Ukrajinu nenahraditelnou ztrátou?

Zjevné „nedbání“ důsledků (a nedostatek pozornosti k detailům) je součástí ideologie progresivistů, kteří si myslí, že je normální žít „kdekoli“, protože si myslí, že žít „někde“ – používat toto nyní módní fráze Davida Goodharta – je reakční a staromódní. Toto však není způsob, jak vybudovat soudržnou lidskou komunitu. Taková komunita nemá vlastní život. Může mít vysokou spotřebu a užívat si časté cestování, ale to nestačí.

Přesně před tímto druhem sebezničení Západu dlouho varuji. To není ani v nejmenším obhajoba putinismu. Jeho invaze na Ukrajinu bohužel hodně usnadnila převrácení myšlení mnoha lidí. Děsím se toho, co bude následovat, až válka skončí.