V roce 1972 zveřejnil Irving L. Janis, profesor psychologie na universitě v Yale a emeritní profesor Kalifornské university, rozsáhlou studii o psychopatologii spojené se skupinovým myšlením, „Victims of Groupthink“.

Skupinové myšlení podle Janise potlačuje v zájmu shody skupiny nezávislost rozhodování jedince a jeho samostatnost. Dochází k tlaku na uniformitu a sebecenzuru. Soudržnost a solidarita ve skupině se stává důležitější hodnotou než reálné zvažování faktů. Členové skupiny projevují agresivní emoční reakce vůči kritickým pohledům mimo skupinu. Jsou způsobeny zastřeným, vytěsněným vědomím, že se člen skupiny podvoluje skupinovému myšlení a vzdává se nezávislého rozhodování. Proč má pak právo na samostatný úsudek uplatňovat někdo jiný…?

Teorii ponechám až těm, kteří to, co píši, dočtou až na konec.

Jistě jste už pochopili, že meritorně jde o blížící se prezidentskou volbu.

Čím je charakteristická?
Vysokou mírou emocionality ve vyjadřování a jednání příslušníků „groupthink Schwarzenberg“, podporujících bezvýhradně volbu Karla Schwarzenberga prezidentem.

Tato emocionalita podle mne vyplývá z frustrace ze současných poměrů, morálního rozkladu politické elity a nekompetentních vládních rozhodnutí. Ti, kdo si slibovali, že volbami nově vzniklých stran v roce 2010 dojde k nápravě poměrů, vymýcení „politických dinosaurů“, obrodě ODS v podobě Petra Nečase, usmívajícího se na plakátech s vyhrnutými rukávy bílé košile a slibujícího, že nepřipustí korupci ve vládě ani v ODS, se ocitli ve stavu psychické nouze (přiměřený je pojem z psychologie „double bind“ – všechny alternativy řešení se ukazují jako špatné).

Této sociálně psychologické situace využili lidé v pozadí, kteří vidí v prezidentské volbě dále rozšířený prostor k prosazení svých zájmů, a nabídli východisko – mesiáše, nezatíženého neduhy asociální a zkorumpované elity (historicky v Čechách dobře známou postavu krále Ječmínka).

Tvůrcům „groupthink Schwarzenberg“ se pak zdařilo vyvolat v části veřejnosti virtuální obraz nového, nezatíženého člověka, jakoby se zrodil z Matrixu. Jakoby Karel Schwarzenberg nebyl identický s Karlem Schwarzenbergem, který působil již ve vládě zatraceného Topolánka a v současnosti je místopředsedou vlády (předsedou TOP09, pobočníkem Miroslava Kalouska), jedním ze tří lídrů současné vládní koalice, která rukou společnou a nerozdílnou, včetně ruky Karla Schwarzenberga prosadila:

1. Omezení valorizace důchodů s vědomím, že se jedná o sociální skupinu s nízkou schopností sebeobrany.

2. Návazně zvýšení DPH, které vedlo k růstu cen základních potravin, léků, knih – postiženými sociálními skupinami jsou nízkopříjmové rodiny s dětmi a důchodci.

3. Tzv. penzijní reformu, která vytváří prostor pro silné kapitálové skupiny, do jejichž fondů bude vyvedena část zdrojů ze státem garantovaného penzijního systému. Soukromé penzijní fondy jsou prokazatelně zákonem definované jako pasti – kdo jednou vstoupí, nikdy nevystoupí, byť by seznal, že účast v těchto fondech je pro něj nevýhodná. Třicátníci, kteří dnes vstoupí, se chovají analogicky, jako kdyby si ukládali peníze na třicetipětiletý vklad, bez možnosti výběru a úvěrují tak spolu se státem soukromé vlastníky fondů. Výhody, kromě výhodné alokace přebytečného kapitálu kapitálových skupin, nebyly nikdy objasněny.

4. V rámci „rozpočtové odpovědnosti“ prosadila tzv. církevní restituce, jejichž důsledkem musí být v dalším období další škrty ve výdajové části státního rozpočtu, nebo nedodržení slibované maastrichtské hranice 3% deficitu vůči DPH. Již v této souvislosti bylo zveřejněno nemálo právních analýz, poukazujících na riziko prolomení hranice roku 1948 a dekretů prezidenta Beneše.

5. Volební kampaň TOP09 (tedy předsedy Karla Schwarzenberga a místopředseda Miroslava Kalouska) do Sněmovny v roce 2010 měla vůdčí slogan - pokusme se společnými silami deficit, vycházející na jednoho občana, v následujících čtyřech letech minimalizovat. Složenky, rozeslané občanům, zněly tehdy na částku 121.000,00 Kč na osobu. Od voleb se za dva roky působení této vlády podařilo deficit „minimalizovat“ na cca 160.000,00 Kč (se započtením pouze státního deficitu, nikoli deficitu souhrnu veřejných rozpočtů).

6. Poslední dva ministři za stranu TOP09, jíž je Karel Schwarzenberg předsedou (první byl kvalifikací zubní lékař s utajovaným podnikatelským pozadím; druhá pak družinářka s kompetentností přiměřenou původnímu působení), byli zjevným výsměchem kultuře jako celku. Omluvil se pan předseda za tyto nominace?

Zdá se, že část tzv. „kulturní fronty“ (jak se sami nazvali) v rámci „groupthink fanklubu“ tuto skutečnost z vědomí vytěsnila.

7. Tvůrci volebního plakátu Karla Schwarzenberga jeho jménem slibují obnovení důvěryhodnosti České republiky v zahraničí. Patrně nabízejí jiného Karla Schwarzenberga, než je ten, který v pozici ministra zahraničí pečuje o důvěryhodnost České republiky již několik let. Kdyby to nebyl jiný Karel Schwarzenberg a kdyby Česká republika byla v zahraničí vnímána jako nedůvěryhodná, ten původní by přece musel reflektovat svůj díl odpovědnosti, což by se v praxi projevilo jinak, než kandidaturou na funkci hlavy státu (doporučuji nezaměňovat v zahraniční politice svébytnou nezávislost a patolízalskou devótnost).

Je uvedený slogan spindoktorů pana Schwarzenberga akceptovatelný mimo okruh „groupthink fanklubu“, jehož členové se vzdali jakéhokoli zbytku kritického myšlení?

8. Tlak na „disidenty“, připomínající nechvalně známé „rezoluce pracujících ze závodů“ z minulého režimu, je dostatečně prodemonstrován „rezolucí některých pedagogů Karlovy university“ (sic!!), zdivočelou difamační kampaní proti V. Klausovi ml., či (posléze odvolávanému) veřejnému vyhlášení nepřátelství M. Dejdarovi autory seriálu „Zdivočelá země“ – obojí má být bezesporu výmluvným varováním, že vybočení z „groupthink fanklubu Schwarzenberg“ může být sankcionováno nejen ostrakizací, ale i existenčně. (Nu, konec konců, osoba, skrývající se za nickem Čochtan, mi dokonce v diskuzi k mému blogu opakovaně vyhrožuje dalším atentátem a lituje toho, že jsem nebyl zabit – věru knížecí noblesa).

9. Současná vláda je vládou prokázané korupce ministrů, kteří museli vládu, jejímž prvním místopředsedou je pan Karel Schwarzenberg, opustit. Neslyšel jsem od něj jediné kritické slovo na adresu člena strany, jejímž je předsedou, asociálního exministra TOP 09 Drábka s jeho "nucenými pracemi" a „S“ kartami s velice temným pozadím monopolního disponenta nejen s účty příjemců sociálních dávek, ale posléze i účty důchodů a s konečnou platností disponenta s chráněnými osobními údaji statisíců občanů).

Dokonce neřekl kritické slovo ani k tomu, že týž ministr, spřízněný s ním volbou, vyplatil do vazby z korupce obviněnému náměstkovi Šiškovi statisícovou prémii z veřejných peněz.

A neřekl ani slovo, když pan premiér vyplácel své spřízněné duši z týchž veřejných peněz 180 tisícové prémie. Poptal se třeba na plat vysokoškolského docenta, či profesora – já vím „to děvče dře jako kůň“…

10. Pan Schwarzenberg řekl, že okamžikem zvolení prezidentem se vysvlékne ze stranické příslušnosti a oblékne nadstranický kabát. Vysvlékne se i z odpovědnosti za TOP09, jejímž je předsedou a za nekompetentní vládu, jejímž je místopředsedou a ministrem? Byť v kraji je převlékání kabátů uznávaným folklórem.

I tento absurdní slogan „groupthink fanklubu Schwarzenberg“ polyká část veřejnosti bez zaváhání. Jakoby naplňoval prorocký titul knihy Irvinga L. Janise „Oběti skupinového myšlení“, o níž jsem se zmínil na začátku.

Možná je něco pravdy na tom, co poněkud příkře napsal k tématu filosof Václav Bělohradský:

„Politické dějiny Čechů jsou neúspěšné, to je realita, za necelé století jsme měli osm států, jestli dobře počítám. Volit „pana knížete“ je symbolická negace našich dějin, které se nám moc nepovedly, jsme z nich unaveni, jsme v pokušení zvolit si (alespoň na chvilku) snění o tom, že jsme ještě poddanými a píšeme ponížené supliky dobrému pánu. V politice ale platí neúprosně tato zásada: i mizerná realita je lepší než krásný únik před ní…“ (zdroj)

Má poslední poznámka k volbě prezidenta je emocionálně osobní.

V debatě kandidátů s Milošem Zemanem se Karel Schwarzenberg v ČT vyjádřil k otázce Němců, odsunutých po válce z pohraničí. Řekl, že prezident E. Beneš by měl být podle současných kritérií dodán před tribunál do Haagu.

Jde o neskutečně skandální a neprominutelný výrok. Pan Schwarzenberg je diplomat a jistě neříká nepromyšlené věci. Ptám se: komu byl ten výrok adresován? Byl to snad nějaký slib do budoucna? Reakce některých rakouských a německých tištěných médií se dostavila neprodleně.

Pan Schwarzenberg ani slovem nezmínil historicky nevývratnou skutečnost, že odsun (transfer) byl zakotvený v mezinárodně platných dokumentech jako reakce na děsivé řádění nacistů, na němž se podíleli i Němci z pohraničních území Československa.

Nezmínil se ani slovem, že jako první žádala o odsun všech Němců z odstoupeného území již na podzim 1939 polská exilová vláda v Londýně. Že zásadní souhlas s transferem německých minorit ze střední a jihovýchodní Evropy vyslovila britská vláda již v roce 1942, o čemž byl prezident E. Beneš informován britským ministrem zahraničí A. Edenem v červenci 1942. Že v květnu 1943 dal souhlas k celkovému odsunu Roosevelt při Benešově návštěvě v USA. A v témže roce se připojil SSSR.

Nezmínil se ani slovem, že odsun Němců z Československa, Maďarska a Polska byl schválen na mezinárodní konferenci v Postupimi. Že kromě uvedených zemí byli Němci odsunuti také z Holandska, Francie, Itálie, Belgie a Lucemburska.

Kdyby pan Karel Schwarzenberg studoval méně předpojatě historii, nebo se vyjadřoval dostatečně konzistentně, vyslal by před soud pro válečné zločiny E.Beneše až v pozadí za F.D. Roosweltem, W. Churchilem, A. Edenem, polskou exilovou vládou, o Stalinovi nemluvě.

Jak může být pan Schwarzenberg mým prezidentem, když v rámci politování nad odsunem Němců neodsoudil vyhnání tisíců Čechů z pohraničních území v roce 1938. Patřili k nim i moji rodiče (můj otec byl notářem v Dobřanech u Plzně). Nestačili si na útěku odvézt ani celé zařízení a pro moji maminku byl útěk před hnědými ordnery celoživotním traumatem.

Mého dědečka, Dr. Ing. Leopolda Procházku, českého buddhistu, věznilo plzeňské gestapo, kde se brutalitou vyznamenali místní Němci. Pak ho odvlekli do Drážďan a odsoudili za „vlastizradu“ (jak absurdní!!) a umučili v káznici. Prezident E. Beneš mu po válce udělil Válečný kříž in memoriam.

Jak může být pan Schwarzenberg mým prezidentem, když nepovažoval za nutné nejprve politovat české oběti. Jak se mohu smířit s tím, že by se snad prezident Beneš měl zpovídat na lavici obžalovaných se zločinci Kaltenbrunerem, Frankem, Göringem etc.? Nebo by tam měl sedět i můj dědeček za „vlastizradu“ III. Říše?!

To je nepřijatelné přepisování dějin, bagatelizace nacistické genocidy, na níž se podíleli i Němci žijící v pohraničí státu Československo, deklarující masově „Heim ins Reich“.

Možná svých slov teď pan Schwarzenberg lituje. Nebo lituje jen své upřímnosti?! Nebo má pro tento názor hlubinné rodinné kořeny.

Zájemce v této souvislosti odkazuji na knihu Paula Polanského „Bouře“. Autenticitu by snad mohl potvrdit Petr Pithart, či Fedor Gál, kteří jsou v recenzi knihy citováni.

A nyní se pro zájemce obloukem vrátím k teorii.

Úvodem citovaný profesor university v Yale Irving L. Janis, definuje v knize „Victims of Groupthing“ podmínky pro vznik sociální psychopatologie skupinového (davového) myšlení:

• Vysoký sociální stres a celebritami vyvolané přesvědčení, že existuje nízká naděje na lepší řešení, než je to nabízené.
•    Schopnost vůdců skupiny uměle izolovat členy od informací, které by mohly vést ke kritickému přehodnocení.
(Vůdcům při tom efektivně sekundují vlastníci médií, včetně internetového miroru Práva, Novinky a tištěného Práva samého, které je již delší čas ochotným mediálním kanálem pro několikastránkové apologetické rozhovory s Miroslavem Kalouskem).

•    Skupina je pod tlakem, protože k rozhodnutí je třeba dojít rychle.

Profesor psychologie na universitě v Pennsylvanii, Clark McCauley (zabývá se m.j. psychologií teroristických skupin) definoval příznaky, které svědčí o syndromu „skleníkového efektu“ a skupinového myšlení. Mezi ně zahrnul mimo jiné:

•    Nepochybnou víru v morální hodnověrnost skupiny.
•    Sdílené stereotypy pohledu na oponenty, vnímání oponentů jako slabých, nehodnotných, méněcenných.
•    Silná autocenzura, všichni se tváří, že souhlasí.
•    Tlak na disidenty, aby se přizpůsobili.
•    Opomenutí prozkoumat rizika přednostního výběru.
•    Opomenutí znovu hodnotit zpočátku zamítnuté alternativy.
•    Regulované vyhledávání informací. Ty, co se nehodí jsou potlačené nebo vytlačené.
•    Výběrová zaujatost ve zpracování dostupných informací.
•    Emocionální reakce vůči kritickým pohledům mimo skupinu, projevující se zvýšenou agresivitou, která je způsobena zastřeným, vytěsněným vědomím, že se příslušník skupiny podvoluje skupinovému myšlení a vzdává se nezávislého rozhodování.

"Groupthing" a psychóza, vyvolávaná a živená vlastníky médií, vytváření obavy ze sociálního vyloučení a ordnerské útoky na existenci jinak smýšlejících lidí, jsou příznačnou součástí postdemokracie, v níž je nezávislé kritické myšlení zaháněno do kouta. Výsledkem může být jen nová vlna kocoviny.