Když se nám zdá, že víme, jak to všechno dopadlo, vysvětlujeme historické události z aktuálního stavu historického poznání a domníváme se, že nám dává právo hodnotit, kdo byl kdo a co bylo co před sto lety,  nebo ještě samozřejměji ještě v dobách starších.

Tak se  z člena hnutí Mladá Bosna Gavrila Principa, bojujícího proto okupaci a anexi Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskou monarchií (1878  a 1908),  stal viník první světové války, v lepším případě ten, jehož  výstřel na Františka Ferdinanda d´Este, žijícího v morganistickém manželství s hraběnkou Chotkovou,  vedl „od výstřelu v Sarajevu k masakrům milionů“.

Na konci 19. a začátku 20.století nebyly atentáty na politické osobnosti ničím výjimečným. Srbský král  Alexandr I. (Milan Obrenovič) byl Srby zavražděn v roce 1903, ruský car Alexandr už v roce 1881, střílelo se na politiky nejen v carském Rusku, ale i ve Španělsku, Itálii, Francii, zavražděn byl americký president. Anarchisté a liberálové, temní hrdinové Dostojevského Běsů (ještě se jim neříkalo teroristé), byli noční můrou evropských politiků dávno v letech před rokem 1914.
 
V dnes bosenském Sarajevu se  tak trochu stydí za vzpomínku  na srpnový atentát v roce 1914, ale ještě před několika lety bylo možné postavit se na chodníku do otisků podrážek bot Gavrila Principa a naši lačnost po krvi připomíná  „kulka, která zahájila první světovou válku“  vystavená na Konopišti. Etnicky nevyhraněný střelec je podle potřeby prezentován jako srbský terorista, kvůli kterému se musely evropské velmoci poprat na frontách první světové války. Podobně jako Tomáš Masaryk je dnes v prohabsburské evropské společnosti považován za muže, který „rozbil Rakousko-uherskou monarchii“. Nejbizarnější je pak hodnocení, že vyhlášení války Srbsku, do té doby velmi opatrným císařem Františkem Josefem I., bylo podobným aktem, jako vyhlášení války nikoli jen teroristům, ale přímo terorismu Georgem W.Bushem po 11.září 2001. 
 
Stačilo sto let a sarajevský atentát posloužil politické propagandě, která vedla k  válce „buržoazně“ Francie s „císařským Německem“ a k hrůzné, dnes skoro zapomenuté, vojenským metodami organizované výrobě smrti na frontách první světové války. A nepřímo k revanší odůvodňované světové válce v pořadí druhé. Ale také k zániku rakousko-uherského mocnářství, ze kterého se dodnes naši rakouští a maďarští sousedé nedokáží vzpamatovat,  k pádu ruského samoděržavného carismu, jehož následky v podobném v úžasu pozorujeme dodnes a také k tomu, co komicky nazýváme „vyrovnání se s minulostí“, což mnozí považují  za nové přepsání nepřepsatelné historie.

Jiným krokem k zneužití sarajevského atentátu byla historická bádání, která docházela k poznatkům, které konvenovaly politickým režimům v zemích, kde vznikaly. Nedělejme si žádné iluze o nezávislosti a svobodomyslnosti jejich původců, stejně jako o objektivitě a nad politiku povýšenému badání. Konečně jsme  dospěli i ke srovnávání s tím, čemu již dvě desetiletí říkáme terorismus. Boj proti němu nám dovoluje vést války bez vyhlášení, zabíjet a vraždit, aniž bychom dodržovali dávno v Ženevě a v Den Haagu ustanovená pravidla vedení válek a dokonce ani nemusíme uznávat status válečných zajatců. Jsou to přece jen teroristé, a proto je lze držet po léta ve vězení bez jakéhokoli soudního rozhodnutí, podrobovat je nelidským středověkým mučením, kterým tak trochu světácky říkáme třeba water-boarding.

Ale snad si  můžeme dovolit trochu „vzpomínek na staré časy“, ve kterých bylo ještě možné nazývat císaře „stařičkým mocnářem“ nebo dokonce s velkou dávkou familiárnosti „starým Procházkou“, a kdy si mohla posluhovačka paní Müllerová dovolit sdělit Josefu Švejkovi:“Tak nám zabili Ferdinanda!“

V té jedné větě Jaroslava Haška je možná více empatie a chápání věčného koloběhu příčin a následků, než v milionech slov věnovaných připomínkám událostí, které se staly před sto lety. Odestát se nedají, ale trochu přiučit se, kdo jsme a kam jdeme bychom se snad mohli.

Zdeněk Zbořil