10. září 2024 - 07:00
Jeho ideologické působení může být účinné pouze v tom případě, když si lidé, kterým je sdělení strategické komunikace určeno, neuvědomí logické souvislosti. Přesně s touto slabinou Foltýnova skupina strategické komunikace počítá. Lidem, kteří musí ovládat své řemeslo, musí mít rozsáhlé znalosti z toho co je živí, aby byli úspěšní v každodenní práci, není možné vyčítat, že nejsou zběhlí v logice. Ale mohou si její některé aspekty osvojit. Ukažme si, jaké metody zkreslení reality byly použity v případě zahájení strategické komunikace.
Emoce v roce 1968 a posilování emotivního vnímání v roce 2024Skupina ve svém prvním strategicky komunikačním počinu uvádí 14 konkrétních příběhů lidí, kteří byli v šedesátém osmém v dětském věku. (Viz.
https://x.com/Stratkom_CZ) Jsou to silné emocionální prožitky z pohledu jejich dětského chápání tehdejších událostí. Ostatně v té době jsem měl čtrnáct let a vím, kolik jsem toho znal o mezinárodní politice. Cítil jsem pouze atmosféru očekávání změn dospělými. I když každého jinak, ale všeobecně s nadějí příchodu změny k lepšímu. Někdo očekával překonání stagnace a urychlení vývoje socialismu, někdo viděl příležitost k založení živnosti, někdo zase cítil příležitost revanše za křivdy způsobené v padesátých letech.
Dvacet let československá společnost žila s heslem „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Bylo to heslo vděčnosti za osvobození, lépe řečeno za záchranu existence Čechů a Slováků jako národa před jejich likvidací ve 2. sv. válce. Československá populace si plně uvědomovala význam 140 tisíc padlých rudoarmějců při osvobozování území Československa. Mohli se o tom přesvědčit při návštěvě 60.000 hrobů padlých vojáků. Proto příchod armády SSSR v srpnu 1968 zapůsobilo jako emocionální šok. Neohlášený vstup vojsk Varšavské smlouvy bylo pro obyvatele včetně členů KSČ nečekaným překvapením. Není proto divu, že vznikla negativní emoce, špatná vzpomínka u většiny populace.
Racionální vyhodnocení celkové politické situace v podmínkách studené války trvalo dlouho a u většiny obyvatel neproběhlo vůbec. Až po pětatřiceti letech dochází někteří lidé k poznání, že osvobození ze sféry Sovětského svazu, dnes Ruska, je bolestivější než život za přítomnosti sovětských jednotek v jejich kasárnách. A právě tento trend změny vědomí lidí je potřebné zastavit. Proto strategická komunikace vlády začíná uvedením čtrnácti emocionálních příběhů ze srpna 1968.
Marketingová odborná literatura doporučuje vyprávět krátké emocionální příběhy. Proč by to politický marketing neměl použít. Příběhy jsou formulovány jako obrazy té doby. Jsou věrohodné. Ilustrují situaci srpna 1968. Neaspirují na racionální myšlení. Potřebují oživit emoce, obnovit špatnou vzpomínku, nebo ji vyvolat u lidí, kteří srpen 1968 osobně neprožili. Plně vyhovují požadavku plukovníka, máte právo na svůj názor, ale fakta pro váš názor budeme dodávat my. Fakta jsou vytrženy z historického kontextu. Abstrahují od celku, tj. mezinárodněpolitické situace. Přesně tak, jak tři slepci ohmatávali části slona a pak se nemohli dohodnout, zdali je slon silný sloup, tlustý had nebo malý tenký had, protože jeden ohmatával nohu, druhý chobot a třetí ocas.
V prvopočinu strategické komunikace někdo popisuje, jak stáli frontu na potraviny, někdo, jak nepustil tanky do železničního depa, další, jak fotil dění na Vinohradské ulici, další si pamatuje, že se lidé báli války. Někdo si vzpomněl na to, jak mu babička v osmašedesátém řekla o jáchymovských uranových dolech, ve kterých musel pracovat odsouzený příbuzný. Velmi silné jsou tři příběhy s českou vlajkou namočenou v krvi mrtvých českých občanů. Nechybí ani aktualizace pro dnešní dny a obhajoba vojenské pomoci Ukrajině. Uvedený příběh vlajky stojí za to odcitovat doslovně.
„Příběh vlajky. Díl třetí - vzdor vůči agresi:
S humanitární pomocí organizace Paměť národa putovala vlajka zbrocená krví padlých z roku 1968 na Ukrajinu. Přes hřbitov padlých obránců ve Lvově, společný hrob československých legionářů z bitvy u Zborova, místo přísahy České družiny na Sofijském náměstí v Kyjevě, poklekli před ní Ukrajinci na hromadných hrobech svých zmasakrovaných sousedů v Buči a Irpini. A dorazila i na frontu u Vuhledaru, kde ukrajinští vojáci naší vlajce salutovali se zvoláním “Sláva České republice”. Byl v tom vzdor vůči agresorovi. Stejný jako u Čechů před Českým rozhlasem 21. srpna 1968“.
Každého života je škoda. Jestli ztráty životů u Československého rozhlasu byly nezbytně nutné, nebo to byl nezamýšlený důsledek emočně vypjaté situace, ať posoudí čtenář. Jedno je jisté, že na vypjatých emocích se podílelo samotné vysílání Československého rozhlasu. Není mu to možné vyčítat, protože to tak rozhlasové stanice dělají. Vzpomeňme si na dobu covidovou, kdy emocionální strašení vydrželo televizním a rozhlasovým stanicím téměř dva roky. Není možné vyčítat přítomnost ruských tanků u Československého rozhlasu. Ono se to při vojenských operacích vždy dělá. Obsazení rozhlasových stanic je vždy součástí vojenských plánů. Tenkrát se tam střetly dvě síly. První byla vojenská jednotka s úkolem obsadit rozhlasovou stanici. Druhou sílu tvořil dav lidí emocionálně vybuzených k odporu. Je zázrak, že za této situace byli pouze čtyři mrtví. Nebyl jsem u toho, proto pro pochopení situace uvedu slova přímého účastníka, který zmíněnou československou vlajku namočil do krve padlých.
„Petr se později dostal na Vinohradskou třídu k rozhlasu, kde „byly stovky lidí, kteří přišli rozhlas bránit holýma rukama, kteří chtěli proti té ruské agresi udělat cokoli…. Pak už to bylo docela ostré, jeden tank začal vybuchovat, ale naštěstí se neroztrhl, pancíř udržel výbuchy uvnitř. Hodně se střílelo. Já jsem byl potom v Balbínově ulici, kde jsme tahali do průjezdu raněné. Od hořícího tanku chytla kavárna, poblíž navíc explodoval nějaký transportér nebo náklaďák, který vezl střelivo, takže jsme nosili spousty raněných do sanitek…“ https://plus.rozhlas.cz/sovetska-okupace-jeden-z-urcujicich-momentu-zivota-vzpominky-pavla-landovskeho-7581512
Z vyprávění přímého účastníka se nedozvíme, jestli smrtelné střely byly vypáleny z hlavně mladého vystrašeného kluka, možná Rusa, možná Ukrajince, nebo příslušníka jiného národa, nebo smrtící střely pocházeli z vybuchující munice „transportéru nebo náklaďáku“, který vezl střelivo, a který byl zapálen obránci rozhlasu. Jedná se mi o určení úmyslu zabít, či existence rozkazu zabíjet československé občany. Nebo to byla nešťastná náhoda způsobená davovou situací a úmyslně zapáleným autem s municí.
Opravdová okupace v roce 1939 si počínala úplně jinak. Gestapo i jednotky SS cílevědomě zatýkaly české občany, popravovaly je a vymazali z povrchu země celé obce. Lidice, Ležáky. Životice, Zákřov, Ploština, Prlov. Přestavlky, Vařákovy paseky, Javoříčko, Leskovice, Konětopy, Lejčkov, sídla na území Slovenské republiky Tokajík, Veľká Domaša, Jakušovce, Kolbovce, Vojtovce, Soľník, Korunková, Brusnica, Cimenná, Kľak, Ostrý Grúň, Kalište. Celkem bylo povražděno a vypáleno obyvatelstvo ve 111ti sídlech. Československo mělo za druhé světové války 350.000 obětí. Po odečtu padlých na frontách 2. sv. války a v partizánském odboji stále zůstává 317.380 popravených, umučených a fyzicky zlikvidovaných československých občanů. Dle zdroje :
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/okupace-ceskoslovenska-21-srpen-1968-vojska-varsavske-smlouvy.A230821_080739_domaci_tty bylo v roce 1968 v celém Československu v první den okupace zabito či smrtelně zraněno 58 lidí a do konce roku 1968 stoupl počet obětí na 108. Většina byla způsobena dopravními nehodami, nebo shodou nešťastných okolností. Například událost dle přeživšího pamětníka Václava Vilímka, kolegy rozstříleného Jiřího Koldy. Zdroj:
https://plus.rozhlas.cz/sovetska-okupace-jeden-z-urcujicich-momentu-zivota-vzpominky-pavla-landovskeho-7581512.
„Jiří Kolda … pracoval jako úředník na ministerstvu dopravy. V noci z 24. na 25. srpna 1968 držel spolu s kolegou Václavem Vilímkem noční pohotovostní službu v pražském sídle úřadu. Nad ránem vtrhli do liduprázdné budovy sovětští vojáci – z propagandistických důvodů potřebovali „objevit“ sklad zbraní, které by mohli později vydávat za „výzbroj kontrarevolucionářů“ a na ministerstvu byly zbraně Lidových milicí.
Dva Rusové vstoupili do přízemních kanceláří ve chvíli, kdy Jiří Kolda zrovna odpočíval na lehátku. Musel se postavit, a zatímco jeden voják prohledával Václava Vilímka, druhý poručil Koldovi, aby dal ruce vzhůru a následoval ho. Nevedl ho před sebou, ale couval, v ruce odjištěný samopal. Potom narazil zády do psacího stolu, zřejmě se lekl a zmáčkl spoušť…“
Jiří Kolda i Václav Vilímek událost přežili. Čtenář ať opět laskavě posoudí, nakolik byla událost úmysl a nakolik nešťastná náhoda. Vím, že racionální úsudek má malou šanci proti emocionálně vybuzenému postoji. Kdo chce vidět úmyslnou vraždu, tomu námitka o nahodilosti jeho postoj nezmění. A právě tento poznatek o lidské mysli je skupinou strategické komunikace využíván.
A ještě jeden postřeh. Existuje mnoho fotek o tom, jak mladící šplhají po tancích v srpnu 1968. V té vypjaté situaci, v přímém střetu neozbrojeného mladíka s mohutnou zbraní, vzniká emoční zážitek vrytý do paměti, který nevymaže ani padesát šest let, které od té doby uplynuly. Ty fotky statečných mladíků bojujících s tanky mají stále silný emoční náboj. Statečnost, nepodvolení se, odpor okupaci. Postavme proti tomu racionální stránku. Může neozbrojený mladík dokazující sobě a svým kamarádům statečnost zvrátit vývoj vojenské operace? Jeden zničený tank a jedno zapáleno vozidlo s municí válku nevyhraje. A za druhé, umíte si představit, jak se šplhají mladící na německý tank v roce 1939? Jak by s nimi asi naložili němečtí vojáci? Nebo umíte si představit, jak Iráčani šplhají v roce 2003 po americké obrněné technice? V roce 1968 to okupačními vojsky bylo našim mladíkům dovoleno. Přesně tak, jak je dovoleno lézt opicím po korbě auta návštěvníků safari. Jsou zkrátka chráněni a jsou si toho vědomi. A opět tu máme výběr faktů a jejich interpretaci. Našince na ruském tanku je možné interpretovat dvěma různými slovy. Hrdinství, nebo hloupá nerozvážnost. O přežití tohoto počinu nerozvážných hrdinů rozhodně rozhoduje vojenská osádka tanku. Jinak se zachová skutečný okupant s povolením střílet a jinak se chovali takzvaní okupanti v roce 1968 s příkazem nestřílet, nebo použít zbraň pouze v krajní nouzi a pro výstrahu.
Je samozřejmé, že události v srpnu byly nepříznivé jak pro SSSR, tak i pro vývoj ČSSR po srpnu 1968. Ale když porovnáme řadu kvantitativních parametrů „okupace“ v srpnu 1968 a jiných okupací Československa nebo jiných krajin, musíme dospět k závěru, že kvantitativní parametry nedosahují takových rozměrů, aby bylo možné srpen 1968 považovat za plnohodnotnou okupaci.
Jiný pohled na události v srpnu 1968
Někteří analytičtí historici vysvětlují události v roce 1968 jiným způsobem. Než by šlo o klasickou okupaci sledující získání zdrojů, šlo spíše o vynucené prosazení vyrovnání sil Varšavské smlouvy a sil NATO ze strany Sovětského svazu.
Tento pohled vychází z toho, že strany soupeřící ve studené válce v tomto období zajišťovaly vzájemné odstrašení a pak se připravovaly dojednat první smlouvu o vzájemném odzbrojení (později byla přijata smlouva s názvem SALT 1). Proto usilovaly o vytvoření takového poměru sil, který by jim poskytl výhodnější podmínky pro vyjednávání, protože i při vyjednávání každá strana usiluje získat nové, silnější postavení proti druhé, a to i při určitém vzájemném snížení strategických prostředků. V roce 1965 operovaly v Německu tři prapory americké armády, vyzbrojené raketami Pershing 1, později raketami Pershing 1A. Je nutné podotknout, že tyto rakety byly nosiče jaderných hlavic 60 kilotun TNT, nebo 200 kilotun, nebo dokonce 400 kilotun TNT. Jejich dolet byl až 740 km. Každý prapor měl 36 mobilních odpalovacích zařízení. Celkem bylo v Německu rozmístěno 108 těchto mobilních odpalovacích zařízení a příslušný počet raket, nosičů jaderných hlavic. Proti nim měla ČSLA ve výzbroji rakety Luna a později Točka s dosahem 70 km a bez jaderných hlavic. Silnější rakety s doletem až 900 km označované v kódu NATO SS-12 byly rozmístěny na území ČSSR až v roce 1983. Velení Varšavské smlouvy usilovalo tento nepoměr sil vyrovnat. Vedlo s vedením Československa jednání o přijetí opatření pro vyrovnání sil. Je historickým faktem, že československá strana své závazky neplnila a do toho přišly reformní události. Vedení Varšavské smlouvy vyhodnotilo situaci jako ohrožení vyrovnaného poměru sil a nevýhodu pro další odzbrojovací jednání. Nezapomínejme na to, že i při vzájemném odzbrojování jde o získání výhodnějšího poměru sil.
Z hlediska vyrovnání poměru sil a připravovaných odzbrojovacích dohod SALT1 bylo politicky výhodné mít pro vyjednávání pevnou a stabilní linii pokrytou vojenskou silou. Reformační hnutí nazvané Pražské jaro stabilitu pro mírová jednání oslabovalo. Nebylo jisté, jak reforma v roce 1968 dopadne. Mohla, jak posílit pozici KSČ v Československu a jeho socialistickou orientaci, tak mohla oslabit, nebo dokonce zastavit budoucí charakter vývoje v Československu směrem k socialismu. A tím i účast ve spojeneckém svazku Varšavské smlouvy. Reforma se zkrátka odehrála v naprosto nepříznivých mezinárodních podmínkách. Západ a východ stál proti sobě a současně doufal v mírová odzbrojovací jednání. Vedení Sovětského svazu stálo před rozhodnutím, kdy obě varianty byly špatné. Nereagovat bylo špatné řešení a reagovat invazí bylo také špatné rozhodnutí, zejména pro budoucí spojenecké vztahy.
Racionální a emocionální vnímání historie
My teď máme dvojí vnímání historie. Jedno je převážně emocionální a druhé obsahuje prvky racionálního pochopení. Z uvedeného rozdílného vnímání srpna 1968 jsou vyvozeny postoje, s kterými je možné propagandisticky pracovat. Je pozoruhodné, že v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století bylo ze strany Čechů Němcům a Německu v podstatě odpuštěna okupace započatá v roce 1938 a dokončená v roce 1939 včetně tří set sedmnácti tisíc obětí. Naproti tomu dvě stovky obětí, z nichž byla většina zapříčiněna dopravními nehodami příslušníky národů Sovětského svazu, odpuštěny nebyly. Abych byl přesný, bylo odpuštěno Ukrajincům, byla zapomenuta účast ostatních národů Sovětského svazu a byla značně zveličena vina Rusů. Pětatřicet let intenzivního rusofobního působení připravilo půdu pro další posilování negativního postoje.
Rostoucí uvědomění části občanů o narůstajícím úpadku České republiky vyžaduje od vedení republiky podniknout protiopatření. Logickým krokem je využít rusofobního naladění velké části populace, a proto byl vybrán právě srpen 1968, aby posílil rusofobní nálady. Skupina strategické komunikace využívá indukce neboli zobecnění dvou událostí. Spojuje okupaci Československa v roce 1968 a okupaci Ukrajiny v dnešních dnech. Cílem tohoto zevšeobecnění dvou událostí je působit proti odmítání vojenské podpory Ukrajiny pro další vedení války. Nepřímo směřuje i proti kritice vlády za její hospodářské výsledky, které jsou zčásti zapříčiněny našimi sankcemi Ruska a zbavení se dodávek levných uhlovodíků. Odvolání se na srpen 1968 umožňuje zařadit kritiky vlády mezi rusofily a tím pádem nepřítele České republiky. Tenhle řetězec soudů stojí na emocích, na zamlčení kvantitativní stránky srovnání okupace v roce 1938 (1939) a okupace v roce 1968. Na neuvědomění si toho, že každá kvalita musí nabýt kvantitativního rozměru, jinak samotné určení kvality není naplněno. Jsou zamlčeny mezinárodněpolitické podmínky v letech 1938, 1968 i dnes.
Závěr
Srpen 1968 je pro Čechy trauma. Desetiletí pěstované trauma, podobné živinnému roztoku (agaru) v petriho misce. Na něm je pak množen virus rusofobní vztekliny. Otočení směrovací značky v srpnu 1968 je vyzdviženo jako hrdinství. Současné hrdinství je podpora Ukrajiny ve válce. Anna Netrebko nesmí zpívat v Praze. Labutí jezero bylo staženo z repertoáru. Kdo to nepochopil, je svině. Toto je obsah sdělení zahajovací kampaně plk. Foltýna. Posílení rusofobie je strategickým cílem. Střízlivějšímu pohledu na současnost je nutné zabránit. Za každou cenu. Lidé bděte! Lidé přemýšlejte! Skupina strategické komunikace manipuluje s vašimi city.
Dušan Mišík