Připomínají tak Leninovy Dubnové teze, které pronesl poté, co v Petrohradě vystoupil z vagonu, v němž jej dopravila z jeho exilu ve Švýcarsku německá tajná služba. Ta si od Leninova politického působení slibovala rozvrat státu, s nímž čtvrtým rokem císařské Německo válčilo. Z krátkodobého hlediska byla tato zpravodajská operace mimořádně úspěšná. Po vystoupení z vlaku V. Lenin vylezl na obrněné auto a k davu svých spolustraníků a politických příznivců pronesl šokující projev, ve kterém vyzval k ukončení spolupráce s Kerenského demokratickou vládou a přípravě proletářské revoluce.

A jak řekl, tak se i stalo. Realizace jeho Dubnových tezí v konečném důsledku stála desítky milionů lidských životů a na příštích více než sedmdesát let se z Ruska stala světová velmoc. Před 23 roky se Sovětský svaz rozpadl a Ruská federace momentálně prochází velmi těžkým obdobím, které v mnohých jejích občanech vyvolává reminiscence na osudová rozcestí moderních ruských dějin. Proto se projev ruského prezidenta těšil nebývalému zájmu, nejen v jeho zemi.

To, co v něm zaznělo, neberme jako Evropané a sousedé Ruska na lehkou váhu. Větší část řeči Vladimíra Putina byla určena domácímu publiku, ale pasáže věnované mezinárodní politice bychom měli číst velmi pozorně. Po úvodním apelu na vlastenectví ubezpečil, že Rusko se nikdy nepodřídí Západu, přes všechny hrozby a sankce. Stejně tak se RF nehodlá účastnit závodů ve zbrojení, což odůvodnil jemným náznakem toho, že v těchto závodech už má dostatečný náskok a v případě ohrožení může použít nečekanou asymetrickou odpověď.

Upozornil také, že záměr Západu vybudovat systém protiraketové obrany považuje za hrozbu nejen pro svou zemi, ale i pro samotné USA a EU, které by se pak mohly nechat ukolébat pocitem nezranitelnosti – toto varování zřetelně souvisí s poukazem na ruské technologické úspěchy v oblasti zbrojení.

Varovná jsou i jeho slova o Ukrajině. Z pohledu ruského prezidenta konflikt vznikl proto, že vedení EU nediskutovalo s RF o připravované asociační smlouvě a nebralo v úvahu ruské zájmy, takže při absenci dialogu bylo nutné je hájit jednostrannou (rozuměj silovou) akcí. Z tohoto úhlu pohledu mě ještě po téměř roce udivuje nedostatek předvídavosti vedoucích činitelů EU, kteří tuto možnost(ruskou vojenskou intervenci) vůbec nevzali v úvahu. Nejspíš je to důsledek aplikace politiky dvojího metru. Mnozí evropští i čeští ministři zahraničí zapomínají, že jde o pouhý nástroj propagandy a ne obraz reality, na němž by mohli stavět svou koncepci zahraniční politiky.

Přirovnání Krymu ke Chrámové hoře v Jerusalémě představuje asi nejchytřejší trik soudobé ruské propagandy. Svatý Krym musí všichni Rusové hájit, takže Ukrajinci a Krymští Tataři na něj mohou zapomenout.

Poznámka o omezené suverenitě některých členských zemí EU nepochybně padne díky vyjadřování pana senátora McCaina v zemích střední Evropy na úrodnou půdu. Státy EU sklidily další kritiku v poznámkách o tom, že pro jejich představitele je národní hrdost dávnou zapomenutým pojmem a suverenita příliš velkým luxusem. Pro Rusko však suverenita představuje absolutně nezbytnou podmínku jeho existence, nikoli směrem ven, ale pro něho samé. Rusko buď bude nezávislé nebo se ve světě rozpustí. (Velmi mi to připomnělo příměr našeho bývalého prezidenta Václava Klause o Češích jako kostce cukru v čaji EU.)

Asi nejtvrdší kritika politiky Západu a EU zvlášť zazněla v pasáži, v níž prezident ubezpečoval, že Rusko se nikdy nevydá na cestu izolacionismu, xenofóbie, podezřívavosti a hledání nepřítele.

Ta větší část projevu určená domácímu publiku obsahovala typicky putinovskou směs ekonomického liberalismu – amnestie pro kapitál po jeho návratu z offshorů do RF, čtyřleté moratorium na jakékoli změny daní, omezení byrokratického obtěžování podnikatelů – a státního intervencionismu, kdy velmi konkrétně stanovil cíle, kterých je třeba dosáhnout. Nejvíce mne tam zaujaly věty o korupci ve vojenských dodávkách s řadou konkrétních údajů, jejíž nebezpečí Vladimír Putin přirovnal k terorismu. Ze své vlastní české zkušenosti víme, že jde o jev v dnešním světě obecně rozšířený. Slovo ekonomika ostatně představovalo druhý nejfrekventovanější termín v projevu, hned po slovu Rusko.

Ovšem základní tézi v titulku zmíněné konzervativní revoluce představoval průběžný akcent na odklon od globalizace k Rusku samému. Podprahové sdělení zní – z našich partnerů a téměř přátel se stali nepřátelé usilující o totéž, co kdysi chtěl Adolf Hitler, zůstali jsme sami a nezbývá nám než pomoci sami sobě. Ruský stát se proto musí postarat o zvýšení porodnosti, kvalitní vzdělání, lékařskou a sociální péči a zvýšit o tři roky průměrný věk dožití na 74 let. S tím má být spojen také rozvoj vědy. Povinností všech je pracovat tak, aby se vlast stala silnější a byla příjemnějším místem k životu. Rusové žijící v cizině byli ubezpečeni, že jejich vlast je v případě potřeby ochrání a pomůže jim. Oni na oplátku musí šířit pravdivé informace o své zemi. Patriotismus se stává povinností každého ruského občana.

Po zhodnocení všeho, co v projevu zaznělo, musím s překvapením konstatovat, že hospodářské sankce (a snížení cen ropy) mají pozitivní efekt. Ruská ekonomika se soustřeďuje sama na sebe, na svůj vlastní rozvoj. Bude-li v budoucnu RF s někým politicky a hospodářsky spolupracovat, nebude to Západ. Může se však stát, že v důsledku dnešní evropské zahraniční politiky nám na východě vyroste velmi nepříjemný soused. Nejenže bude i nadále vlastnit jednu třetinu všech zásob nerostných surovin na Zemi, ale bude je také umět zpracovávat. A nebude nám věřit.