Macron si sice správně pamatuje, že prezidentské volby proti Marine Le Pen vyhrál v roce 2017 relativně s přehledem, ale ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 slavila výhru Le Pen a další prezidentské volby budou už za dva roky. Francouzský prezident si uvědomuje, že jeho spolustraníci nemají zrovna zkušenosti s životem a s problémy nižších vrstev společnosti a ti proto začínají preferovat osoby, které je zdánlivě více chápou a hovoří více i o problémech, které intenzivně vnímají – tedy i o imigraci. Macron tedy vychází z toho, že pokud má uspět ve volbách v roce 2022, musí se tématu intenzivně věnovat, jinak bude Marine Le Pen předávat klíče od Elysejského paláce.

Zvládání imigrace je pro Francii dlouhodobým problémem, a to zejména kvůli tomu, že Francie zrovna neexceluje v integraci cizinců. Její přístup, založený na asimilaci, se nesetkává s velkým úspěchem, a to z toho důvodu, že je do značné míry postaven na idealistických základech.  Například vůbec nepočítá s tím, že by mohli cizinci čelit diskriminaci, nebo že pro ně nebude lehké vzdát se vlastní kultury. Jinými slovy se stává, že cizinec je sice “nucen“ stát se Francouzem, což buď odmítá, anebo se jím sice snaží být, avšak není jako takový uznáván a ocitá se v pasti, což ukazuje na širší problémy ve francouzské společnosti, které se nedají zjednodušit pouze na téma imigrace/integrace.

Z těchto problémů posléze může těžit (a často i těží) islámský radikalismus. Získává díky nim rekruty na teroristické útoky, kterými nadále rozdmýchává napětí ve společnosti, což vede k prohlubování těchto problémů a smrtelné kolečko se točí stále dokola.  Ministr vnitra Gérald Darmanin proto dokonce prohlásil, že politický islám považuje za smrtelného nepřítele Francie.

Nesmíme ovšem zapomínat na to, že Macron, který měl podle liberálních politiků i médií vnést do Evropy novou energii, do ní vnesl jen starou politiku škrtů a útoků na pracující. Odpovědí mu byla série masových protestů a hnutí, které Francie a Evropa dlouho neviděla. Macron tedy žádné celospolečenské problémy nevyřešil, ba možná spíše prohloubil nedůvěru v současný systém a establishment. Začíná tedy připomínat tonoucího, který se chytá pomyslného stébla a tím jsou v naší době otázky spojené s migrací.

Již v roce 2018 přišla Macronova vláda s prvním zpřísněním francouzského přístupu k imigraci. Migranti žijící nelegálně ve Francii mohou být nově zadržováni až 90 dnů (dříve 45 dnů). Došlo také ke zkrácení lhůty pro podání žádosti o azyl a za nelegální překročení francouzských hranic nyní hrozí až rok ve vězení a k tomu vysoké pokuty. Jelikož zpřísnění mělo začít platit od 1.5.2019, využilo mnoho migrantů situace a v době, kdy po celé EU klesají žádosti o azyl, ve Francii stouply v roce 2018 o více jak dvacet procent.

Na konci roku 2019 tak přišla politická aliance mezi francouzským prezidentem a premiérem s plánem (oficiálně oznámený premiérem), kterak „převzít kontrolu nad imigrací“ (podobnost s hnutím pro brexit ve Velké Británii s heslem "Vezměme si zpět kontrolu" je čistě náhodná). Mezi navrženými kroky jsou např. evakuace ilegálních táborů běženců v okolí Paříže, ztížení přístupu ke zdravotní péči pro migranty, urychlení deportací neúspěšných žadatelů o azyl, otevření tří dalších administrativních detenčních center, boj proti osobám zůstávajícím ve Francii i po vypršení víza, navýšení rozvojové pomoci, povinnost umět francouzsky pro přicházející, navýšení počtu zahraničních studentů.

Příchozí do Francie tedy budou mít přístup k francouzskému státnímu univerzálnímu pojištění v neurgentních případech až tři měsíce po příchodu na území Francie. Každý rok bude navíc podle aktuální situace na trhu práce rozhodnuto, jaký je maximální počet ekonomických migrantů, který dostane následují rok pracovní vízum (podobný systém je např. v Austrálii a Kanadě). Mluví se zejména o zaměstnancích pro pohostinství, stavitelství a IT. V souvislosti s tím se budou aplikovat i tzv. pasy pro talentované. Respektive, snaha o to, vybírat osoby, které mohou být pro francouzskou vědu, kulturu a ekonomiku přínosné.

Reforma imigračního systému je tedy nastavena tak, aby činila Francii pro migrující méně atraktivní a zároveň dala signál, že Francie preferuje imigranty legální. Obecně vzato se jedná o mix, který se má zalíbit jak Macronovým voličům, tak zároveň ukázat lidem napravo, že se Macron nebojí udělat v otázce imigrace ani “silácká“ rozhodnutí.

Limitovat počet příchozích, spolu s deportací neúspěšných žadatelů, se mu tedy zdá být přijatelným krokem k tomu, aby zachoval svou vlastní vizi budoucnosti a zároveň ukolébal pravicové voliče. Pro mnoho příznivců pravice je tato reforma nedostatečná a pro mnoho osob na francouzské levici asociální. Marine Le Pen si jí částečně převzala, jakožto její politické vítězství (protože zpřísnění imigračního zákona v roce 2018 nepodpořila), jelikož např. o zefektivnění politiky návratů mluví již delší dobu. Tento problém však bude mít v otázce imigrace Macron stále. Musí totiž dělat v této otázce kompromisy a udržovat svojí centristickou pozici, zatímco Le Pen bude tvrdit, že tak činit nebude, čímž bude pro mnohé voliče přijatelnější.

Macronova dlouhodobá vize je udělat z imigrace úspěch. Znát to bylo např. ve chvíli, kdy Trump oznámil, že USA odstupuje od Pařížské dohody o změně klimatu. Pro mnoho amerických vědců a průkopníků zelených technologií to znamenalo, že již nebudou financováni státem a musí si hledat působení/financování jinde. Macron situace okamžitě využil a pozval americké odborníky pracovat na ekologické budoucnosti do Francie. To souvisí i s vizí zmiňovaných pasů pro talentované. Francie si dala za cíl de facto přetáhnout ostatním zemím talentované pracovníky, ze kterých se poté stanou tahouni ekonomiky ve chvíli, kdy jsme svědky zásadních ekonomických změn. Problémem však je, že se jedná o běh na dlouhou trať a výsledky se mohou dostavit až za mnoho let. Macron však potřebuje politické vítězství co nejdříve.

Rok 2020 může být označován mnoha přívlastky, jenom ne obyčejným průměrným rokem. Lze tedy jen těžko na základě údajů z tohoto roku určit, jestli je francouzská reforma imigračního systému úspěšná, či nikoliv. Kvůli specifiku francouzského politického systému nemusel francouzský parlament projednávané návrhy z roku 2019 probírat, jelikož se jednalo o adaptaci zákona z roku 2018, takže reformu můžeme považovat za ukončenou. Pro Macrona představuje problém to, že až na základě údajů z roku 2021, prezentovaných ve volebním roce 2022 uvidí její výsledky, které nemusí být dobré, ale on nebude mít čas reagovat.

Macron by tedy měl zvážit, jestli svoji snahu o to, aby jeho strana neměla buržoazní image, nepřesměrovat také na sociální problematiku. Francouzská ekonomika jistě utrpí kvůli pandemii značné ztráty, které dopadnou tvrdě právě na ty ekonomicky nejslabší a z těch se může zrodit hnutí tak silné, že bude ještě s láskou vzpomínat na Žluté vesty.