V naší historii jsou mezníky, které ovlivnily životy lidí na dlouhou dobu. Rok 1968 mezi ně nepochybně patří.

V Československu vznikl počátkem roku 1968 tzv. obrodný proces a strhl celé generace k podpoře hledání nového svobodnějšího, spravedlivějšího a otevřenějšího společenského systému, jak se tehdy říkalo „socialismu s lidskou tváří“. Lidé vkládali do tohoto obrodného procesu velké naděje a podpora liberalizačních trendů nabyla téměř celonárodního charakteru. Většina lidí tehdy věřila v proces demokratizace.

Lidé s obrodným procesem spojovali svobodu, svobodu projevu a sdružování, svobodný tisk či kulturu, možnost svobodně cestovat a poznávat svět. Lidé také chtěli podstatný vzestup blahobytu a životní úrovně. Už nechtěli komunistickou diktaturu východního sovětského typu. Chtěli zkrátka žít v normální svobodné společnosti.

Vpád vojsk států Varšavské smlouvy nakonec u nás reformní proces a liberalizaci společnosti ukončil.  Posléze byly ze strany normalizátorů zastaveny všechny snahy o změnu k lepšímu. Potlačení pražského jara poznamenalo životy našich lidí na mnoho dalších let. Nadšení vystřídala postupně deziluze a zklamání.

Pro Československo byla v roce 1968 okupace a především to, co po ní následovalo, velké společenské trauma. Tzv. normalizace znamenala pro mnohé občany, kteří se aktivně zapojili do obrodného procesu či liberalizace a demokratizace společnosti, propouštění ze zaměstnání či dokonce věznění, obnovení cenzury, zrušení většiny zájmových a politických sdružení a organizací a další omezení občanských svobod. Z naší země také postupně emigrovala do zahraničí významná část inteligence.

Invaze vojsk byla brutální, umírali při ní naši lidé. Právě tady u budovy Českého rozhlasu nezvaní vojáci stříleli na jeho obránce, kteří bránili svobodu slova a pravdivé informování našich občanů. Československý rozhlas – jeho obránci i zaměstnanci - se stali symbolem odporu proti okupaci.

Dovolte mi na tomto místě vyjádřit mou úctu a obdiv těmto obráncům a vlastencům, kteří neváhali nasadit za svobodu a vlast i své životy.

Dovolte mi vyjádřit obdiv ke všem lidem, kteří se v souvislosti s okupací zachovali statečně, nejen v ulicích Prahy. Vzpomeňme lidi, jako byla olympijská vítězka Věra Čáslavská, která na okupaci upozornila statečným gestem celý svět na olympijských hrách v Mexiku. Gestem, za které musela nést těžké osobní následky.

Dovolte mi ještě zmínit náladu společnosti. V roce 1968 byli lidé nejprve nadšeni a pak zklamáni. V listopadu 1989 byli také lidé plní entuziasmu, aby také časem přišli na to, že mít demokracii, a budovat svobodnou, slušnou a prosperující společnost je těžká a vlastně nikdy nekončící práce. Příliš často jsme dnes svědky toho, že svobodu mnoho lidí jen zneužívá, aby si pro sebe získali co nejvíc. Příliš často vidíme snahy o rozdělení společnosti na vyvolené a ty, co mají jen mlčet a kteří by ani neměli chodit k volbám, protože volí jinak, než si to tzv. elity přejí. Jsme svědky nekončících politických sporů s falešnými záminkami, které jen dále polarizují společnost.

Nesouhlasím s tím, že jsou dnes svobody ohroženy. Každý si dnes může říkat a psát co chce, každý si může založit stranu nebo hnutí nebo změnit své volební preference. A komu se něco nebo někdo nelíbí, může jakkoli kritizovat a proti něčemu brojit nebo si v příštích volbách zvolit někoho jiného. Svoboda a demokracie je především to, že umím uznat, že má někdo právo na jiný názor a na jinou preferenci než já.

V Česku máme mnoho šikovných a talentovaných lidí s obrovským potenciálem, ale málo se o nich píše. Jako bychom si neuměli vážit úspěchů vlastních lidí. Všude je jenom samý konflikt a rozbroje. Úspěch by určitě neměl vyvolávat závist. Měli bychom být na sebe víc hrdí a umět vyzdvihnout šikovné a talentované lidi, mělo by se o nich psát a mluvit. Dokud budeme pořád mezi sebou bojovat a vyvolávat konflikty, šikovní lidé nebudou mít ani chuť se jakkoliv společensky angažovat. Jsme národ se skvělou tradicí a máme mnoho důvodů být na sebe hrdí.

Děkuji Vám.