dovolte mi, abych si trochu zavzpomínal. Byla to 90. léta, konkrétně právě rok 1990, kdy jsem se stal, či byl zvolen, předsedou rozpočtového výboru Federálního shromáždění, a to byl první případ, kdy jsem se setkal s problematikou státního rozpočtu. Poté jsem se s touto problematikou setkával jako předseda opoziční strany, jako předseda Poslanecké sněmovny, jako předseda vlády a nyní, již podeváté, jako prezident. Když tak přemýšlím o těch třiceti dvou letech, tak si uvědomuji, že u mě končí čas exaltovaných diskusí a nastupuje jakási smířlivost spojená se stářím, úsměv nad problémy, které jsem dříve pokládal za klíčové, a naopak snaha dobrat se jakousi komparací různých pohledů něčeho, co se alespoň trochu bude blížit pravdě.

Dovolte mi tedy tento historický úvod a nyní bych rád přešel k meritu věci. Státní rozpočet, jak dobře všichni víme, není záležitost účetních, je záležitost ekonomů. A každý z ekonomů by měl přiznat barvu a říci, k jaké ekonomické škole se hlásí. Bylo by jednoduché, kdyby existovala jedna jediná ekonomická škola, ale není tomu tak. Já se tedy hlásím k Johnu Maynardu Keynesovi, který o státním rozpočtu napsal, že má plnit takzvanou proticyklickou funkci. To znamená, že v okamžiku ekonomické deprese má nastoupit fiskální expanze, tedy i deficitní státní rozpočet, ale naopak v okamžiku ekonomické konjunktury má být rozpočet restriktivní, a to v takovém smyslu, aby byl nejenom vyrovnaný, ale aby byl přebytkový, tedy aby se splácely minulé dluhy. Promiňte, že tato známá fakta vůbec uvádím, ale činím tak proto, že i ti, kdo se hlásí ke Keynesovi, si zpravidla pamatují jenom první část jeho věty, to znamená ono deficitní financování, a zapomínají na část druhou.

My jsme tady proto, abychom společným úsilím přispěli k růstu ekonomické výkonnosti, a tedy i k růstu životní úrovně našich občanů. Státní rozpočet je z tohoto hlediska pouze nástroj. Není to samoúčel, není to věc sama o sobě, a právě proto je dobré se ptát, jak předložený, ale i minulý návrh státního rozpočtu této funkci ekonomického nástroje odpovídá. Většina prognóz naší ekonomiky tvrdí, že po překonání, if any, covidové pandemie dojde k mírnému, asi tříprocentnímu růstu, což lze s jistou dávkou optimismu považovat za výraz ekonomické konjunktury. Znamená to tedy, že rozpočet má být v této fázi zaměřen na splácení minulých dluhů, které zde nepochybně byly, a já tyto dluhy vůbec nekritizuji. Fiskální expanze je legitimním nástrojem rozpočtové politiky v době, kdy hrubý domácí produkt klesal asi o čtyři procenta právě v důsledku zmíněné pandemie. Ale nyní nastal čas dluhy splácet, a tento čas dopadl na přítomnou vládu. Uvidíme, jak se s tím tato vláda vyrovná. Chtěl bych se pokusit vládě i poslancům pomoci hledáním nástrojů, jak v této chvíli dluhy splácet. A pokud moje, jako vždy geniální, návrhy odmítnete, řeknu si s Jackem Nicholsonem, alespoň jsem to zkusil.

Chtěl bych vás upozornit, že každá liška chválí svůj ocas a každý autor návrhu rozpočtu mu dává labely, které často nejsou pravdivé. Návrh rozpočtu, který nyní začínáme projednávat, je označován za protiinflační. Chtěl bych vám sdělit, že ho pokládám za proinflační. Návrh rozpočtu, který vám je předložen, je pokládán za prorůstový. Chtěl bych vám sdělit, že prorůstový není. A to je ona přátelská kritika, kterou ovšem musím zdůvodnit.

Začnu tím, co je těžší, začnu hledáním příjmových zdrojů, protože to je conditio sine qua non, máme-li dosáhnout vyrovnaného nebo dokonce přebytkového rozpočtu. Říkal jsem, ještě jako premiér, že škrtat výdaje dokáže cvičený foxteriér, ale najít zdroje příjmů vyžaduje jistou ekonomickou inteligenci. Co vám tedy chci jako zdroje příjmů doporučit? Začnu tím největším a, přiznávám, také nejvíce pochybným. Téměř každá politická strana měla ve svém programu rušení daňových výjimek s různou měrou akcentu, nicméně neznám stranu, která by se tomuto tématu nevěnovala. Když se ovšem podíváte na realitu tohoto návrhu státního rozpočtu, tak on v podstatě žádné daňové výjimky neruší, a já to pokládám za velkou chybu. Mimochodem zde přítomná ministryně financí veřejně prohlásila, že zrušila daňové výjimky za 13 miliard korun. Já jí za to děkuji a upozorňuji, že celkový rozsah daňových výjimek je 380 miliard korun. Opakuji ještě jednou, 380 miliard korun. Kdyby této Sněmovně a této vládě nechyběla politická odvaha, máte zde obratem ruky přebytkový rozpočet a splácíte dluhy. V čem je problém? Za každou daňovou výjimkou stojí lobbistická, někdy až mafiánská skupina, která si jednou, někdy, kdysi dávno tuto výjimku vyvzdorovala, a jestli znáte teorii o zděděných zájmech, vested interest, tak brání své zděděné zájmy a nepovolí a nepovolí. Takovým případem, a teď vládu částečně pochválím, byly dotace na obnovitelné zdroje, které odstartovaly takzvaný solární tunel. Chválím vládu za to, že zde výdaje snižuje o 8 miliard, a kritizuji vládu za to, že je nesnižuje o celých 27 miliard, což byl původně návrh rozpočtu pro Ministerstvo průmyslu a obchodu. Plně uznávám argument, že k něčemu takovému je nutná změna zákona, protože kdysi dávno ona mafiánská skupina solárních baronů prosadila, v dobré víře poslanců, tyto zákony o podpoře solární energie, tím učinila ze solární energie, která byla tenkrát v plenkách, jeden z nejvýnosnějších byznysů v naší historii a dokud tento zákon nenajdeme odvahu změnit, pak budeme ne tedy 27, ale 19 miliard korun každý rok naprosto zbytečně vydávat.

Když jsem mluvil s panem ministrem Stanjurou, mluvili jsme o nutnosti sundat daňové výjimky, ale vážený pane ministře, já to zatím v návrhu rozpočtu moc nevidím, a to mně informoval pan premiér Fiala, že zrušení daňových výjimek připravujete, čili chápu, že to vyžaduje politickou odvahu. My jsme se například bavili, že nikdy nepřijde ke zrušení sleva na poplatníka, že? Protože to je sice příjem do státního rozpočtu ve výši přesahující desítky miliard korun, přesně tak, ale na druhé straně každá vláda má své voliče a Vox populi, Vox Dei, takže sleva na poplatníka nejenže nebude bohužel zrušena, ale vy jste ji dokonce ještě zvýšili.

Ale chtěl bych upozornit, že daňových výjimek je, víte, kolik? Sto sedmdesát dva. Opakuji ještě jednou, sto sedmdesát dva. Kdybych chtěl následovat Tomia Okamuru, tak bych zde v průběhu šestihodinového projevu přednesl komentář ke sto sedmdesáti dvěma výjimkám, ale protože vás nechci trápit, uvedu pouze jednoduchý příklad takové úplně malé daňové výjimky. To je sleva na nevýdělečného člena domácnosti ve výši 7 miliard korun. Ale 7 miliard korun není zase tak úplně málo a když se miliarda k miliardě vine, tak se dílo podaří a opět splatíme dluhy, o kterých celou dobu mluvím.

Takže moje kritika, zdůrazňuji ještě jednou, přátelská kritika, je založena na tom, že se bojíte zrušit daňové výjimky, protože se bojíte svých voličů. A něco podobného je další případ, a to je daň z příjmu fyzických osob. V poslední zprávě Mezinárodního měnového fondu je kritika snížení této daně ve výši 90 miliard korun. Opakuji, 90 miliard korun. A víte, kolegyně a kolegové, co je na tom bizarní? Toto snížení daně rukou společnou a nerozdílnou prosadily dvě jinak válčící strany, to jest hnutí ANO a Občanská demokratická strana. Obě dvě tyto strany připravily státní rozpočet o 90 miliard korun příjmů. Na druhé straně, a to je na tom to bizarní, se chtěly zalíbit svým voličům, ale protože to navrhly obě, tak žádná z nich si nemohla připsat jako faktor volebního úspěchu toto snížení, čili je to čistá ztráta a nulový zisk. Navrhuji vám tedy, abychom se k tomu vrátili. Já jsem tehdy prosadil, a Alena Schillerová to může potvrdit, protože u toho byla, a Andrej Babiš taky, že tento zákon bude platit pouze dva roky. A je to tak obsaženo v důvodové zprávě.

Jestliže i Mezinárodní měnový fond kritizuje toto snížení, prosím, aby ti, kteří jsou nakloněni spíše se s úctou sklonit před zahraniční kritikou a ignorují kritiku domácí, aby vzali toto v úvahu. A moje domácí kritika je velmi jednoduchá. Obě dvě zmíněné politické strany tehdy prohlašovaly, že občanům, tedy zaměstnancům, zůstane více peněz v peněženkách. Nuže dobrá, dovedeno ad absurdum, kdybychom zrušili všechny daně, tak občanům zůstane v peněženkách ještě víc s tím drobným důsledkem, že si budou muset platit zdravotní služby, že budou muset platit školné, nebo jejich děti, jinými slovy, že se to překlopí do veřejného sektoru, kde nebudou rozpočtové peníze na tyto výdaje. A to je důvod, proč tento rozpočet pokládám za proinflační a nikoli protiinflační. Zvýšení peněz v peněženkách znamená zvýšení množství peněz v oběhu. A množství peněz v oběhu, ti, kdo trochu znají ekonomickou teorii, vede k inflaci, tedy k pohybu cenové hladiny. Mimochodem vím, že si všichni uvědomujeme, že jsme zchudli o deset procent, že o deset procent se znehodnotily naše úspory, že od deset procent se snížila reálná mzda, samozřejmě se započítáním nominálního zvýšení, a i když sdílím názor, že desetiprocentní inflace je spíše lednovým fenoménem, a to z toho důvodu, že v lednu dochází k přeceňování, a přeceňování znamená v jazyku obchodníků vždy zvýšení cen, tak přesto lze reálně očekávat inflaci ve výši pěti až šesti procent v průběhu celého tohoto roku. Ano, budete mít více peněz v peněženkách, ale vír inflace vám tyto peníze z peněženek nějak okamžitě vysaje, jinými slovy zde, kromě rozpočtových úspor, vidím druhou chybu, nedostatek politické odvahy, zvláště, když už je po volbách, vrátit se k původní daňové sazbě daně z příjmu fyzických osob, tím zvýšit rozpočtové příjmy o 90 miliard korun, a tím dosáhnout přebytkového rozpočtu. Prosím vás pěkně, dovolte mně malou historickou odbočku. Já nejsem fanatik, který by tvrdil, že za každou cenu musíme mít přebytkový rozpočet, a zejména nemáme se k tomu dostat skokem, jak říkal jeden významný ekonom, skoky patří do tělocvičny, ale nikoli do ekonomiky. Ale v každém případě zastávám názor, že v současné době jistá redukce rozpočtového deficitu je možná, a snažil jsem se uvést konkrétní příklady v daleko vyšší míře, než je současný rozpočtový deficit navržen.

A teď ta historická reminiscence, která je míněna spíše jako odlehčení mého beztak dlouhého a nudného projevu. Nicolae Ceaușescu zjistil, že rumunská ekonomika je zadlužena třemi miliardami dolarů.

Přijal tedy racionální opatření a povedlo se mu srazit toto zadlužení na nulu. Opakuji, na nulu, během velmi krátké historické doby. Drobným důsledkem bylo, že v Rumunsku se netopilo, nesvítilo a téměř nejedlo. Z čehož pochází i známá anekdota, podle níž v šest hodin ráno se soudruh Ceaușescu probouzí a celé Rumunsko se probouzí s ním, v sedm hodin ráno soudruh Ceaușescu cvičí a celé Rumunsko cvičí s ním, nu a v osm hodin ráno soudruh Ceaușescu snídá a celé Rumunsko mu přeje dobrou chuť. Konec historické reminiscence a nyní pokračuji.

Protože se mi podařilo najít dva zdroje rozpočtových příjmů, oněch devadesát miliard v podobě daně z příjmu fyzických osob a teoreticky, uznávám, že teoreticky, protože tady by už politická odvaha přerůstala do politické sebevraždy, tři sta osmdesát miliard daňových výjimek, přecházím k rozpočtovým výdajům.

Vážení kolegové, protože jste neměli odvahu ke zmíněným dvěma rozpočtovým situacím, byla vláda, konkrétně ministr financí, nucena provést bolestivé škrty, které jsou poněkud v rozporu s tvrzením, že to nebude bolet občany.

Začnu tím prvním, a to je škrtnutí původně plánovaného zvýšení výdajů na státní pojištěnce. Podívejte se, já samozřejmě souhlasím s názorem, že je třeba šetřit, jenomže bylo tady heslo z totalitního režimu, soudruzi, musíme šetřit, ať to stojí, co to stojí. No a tato úprava státních pojištěnců je příkladem tak zvaného tupého rozpočtového škrtu. Víte, proč? Tady se říká, pojišťovny mají rezervy ve výši zhruba 50 miliard korun, padesát šest, já to vím přesně, ale říkejme kulatá čísla, lépe se to pamatuje. To, co nevíme, je, že tyto rezervy mohou být vyčerpány v průběhu měsíce a půl. To je expertní stanovisko ze zdrojů pojišťoven. Můžete mi namítnout, že pojišťovny jsou v tomto smyslu zaujaté, ale i kdyby to byly dva nebo dokonce tři měsíce, operovat s tím, mohu škrtnout nutný výdaj, jenom proto, že si dobrým hospodařením pojišťovny vytvořily rezervy, je bolševický přístup, protože budu trestat někoho za to, že zbohatl, a tím budeme všichni chudí. No, a kromě toho pojišťovny už vydaly, jak jistě víte, prohlášení, že budou nuceny omezit rozsah zdravotní péče. Doufám, že všichni jste toto prohlášení četli. Pokud k tomu dojde, pak tento návrh rozpočtu za cenu ušetření ubohých 14 miliard korun, ubohých 14 miliard korun, dosáhne obecné naštvanosti všech, kdo někdy onemocní.

Další tupý rozpočtový škrt jsou investice. Ano, vy se radujete, že investice jsou pořád zhruba deset procent celkových výdajů. Podle mého názoru, investice jsou investicemi do budoucnosti, a jestliže ignorujete budoucnost a preferujete přítomnost, dopadnete špatně. Ale zase, investice nemá volební právo, investice nemá žádné okamžité voliče, a proto může být ignorována těmi, kdo se dívají s nasliněným prstem na voličské nálady. Byla zde vyslovena teze, že důvod pro snížení investic, tady to bylo, pane ministře, asi 15 miliard, důvod pro snížení investic je, že nejsou některé investice připraveny. Výborně. Jenomže zapomínáte na to, že existuje v každém resortu zásobník projektů, a jestliže některý projekt není připraven, může ho okamžitě a s nadšením nahradit projekt jiný.

Kdyby vám to bylo málo, je zde můj oblíbený projekt za 260 miliard, kanál Dunaj-Odra-Labe, a jistě všichni víte, že autorem tohoto projektu je císař Karel IV. A nejen to, že hlavními podporovateli tohoto projektu v našich moderních dějinách byl Tomáš a Jan Antonín Baťovi, lidé, kteří měli podnikatelské myšlení a měli odvahu preferovat i velké projekty, jako byl například tento vodní koridor. Takže, rozbil jsem argumentaci oním poukazem na zásobník investičních projektů, a to jak na lokální, tedy komunální nebo regionální úrovni, tak na úrovni centrální, a domnívám se, že je hrubá chyba, jestliže například návrh státního rozpočtu obsahuje snížení původně předpokládaných výdajů na dopravní infrastrukturu v rámci rozpočtu Ministerstva dopravy. To snížení tam je, pane ministře, ale záleží na tom, s čím to porovnáváte. Já to porovnávám s původním návrhem rozpočtu. A zase, už se blížím k závěru, návrat ke keynesiánské ekonomice, existují dvě rozpočtové oblasti, které mají největší multiplikační efekt. To je dopravní infrastruktura a to je bytová výstavba. Náklady na dopravní infrastrukturu v rozpočtu snižujete a pokud jde o bytovou výstavbu, tak je to sirotek, utiskovaný sirotek téměř v každém rozpočtu včetně toho vašeho.

Blížím se k závěru. Milé kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, snažil jsem se místo toho, abych rozpočet jenom znectil, což není tak těžká práce, navrhnout naprosto konkrétní opatření na příjmové i výdajové straně. Kdybyste čirou náhodou tato opatření akceptovali, dostanete přebytkový rozpočet a vaši voliči vás zabijí. Jsem povinen upozornit na toto nebezpečí.

Končím. A končím poznámkou adresovanou celé vládě, která sedí za mnou. Milá vládo, ve vašem programovém prohlášení je mimo jiné úmysl, najít národního ptáka. Takovou blbost jsem už dlouho nečetl, nicméně v zájmu historické pravdy bych vládu chtěl upozornit, že naším národním ptákem je již sto šedesát let sokol.

Závěrem. Ještě jednou blahopřeji všem poslankyním a poslancům bez ohledu na jejich stranickou příslušnost k jejich zvolení. Přeji jim, aby se jim práce dařila, aby z ní měli radost a aby byli úspěšní, protože v politice je úspěch něco krásného, něco, co nás naplňuje, a něco, na co potom ve stáří s láskou vzpomínáme.

Děkuji vám za vaši pozornost.

Miloš Zeman, prezident republiky, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 18. února 2022