Vážený pane předsedo, milý Josefe alias Pepo,

rád bych Ti úvodem blahopřál k včerejšímu překvapivému, těsnému vítězství proti mnoha protikandidátům. Udělalo mně to upřímnou radost, protože si vážím práce, kterou jsi v čele odborů vykonal. Nicméně musím říci, že se nám tady rozmohl takový nešvar. V poslední době je jeden kandidát, žádní protikandidáti a výsledek téměř stoprocentní podpora toho jednoho kandidáta. Pevně doufám, že se tato situace nebude opakovat v prezidentské volbě, ale o tom ještě budu mluvit.

Jak víte, měl jsem vždy velmi přátelský vztah k odborům, již od doby, co jsem byl v čele sociální demokracie, a poté v čele vlády. Tento přátelský vztah si samozřejmě zachovám i ve funkci prezidenta. Není to vztah nekritický, ale přesto je to vztah plné podpory odborových aktivit. Bývalý předseda odborů Richard Falbr mi dokonce říkal, v takové sexuální narážce, že chci odbory dostat do postele, a já jsem mu odpovídal, že už je rozestláno. Samozřejmě, že když říkám, že podporuji například vaši snahu o růst životní úrovně, o růst jak průměrné, tak minimální mzdy a řadu dalších aktivit, tak neustále, přátelé, připomínám, že to není všechno, že kdybyste měli jenom tento cíl, tak je to cíl parciální a krátkodobý. Vždy jsem kladl důraz na to, aby odborová organizace usilovala o co největší míru participace zaměstnanců ve vedení podniků, a to je cíl dlouhodobý a komplexní. Samozřejmě, že existují dobré i špatné příklady ze zahraničí. Za dobrý příklad pokládám například německý Mitbestimmungsgesetz, který právě participaci zaměstnanců zakotvuje. Za špatný příklad naopak pokládám kuponovou privatizaci, protože ta ke skutečné participaci nevedla. Nechci zabíhat do podrobností, ale připomínám, že kuponová privatizace zakotvila takzvaný Absentee Ownership neboli absentující vlastnictví. Jinými slovy kuponový akcionář se možná těšil, že bude stříhat kupony s doutníkem v ústech, ale neměl žádný reálný vliv na chod svého podniku. Byla to tedy svým způsobem fikce. Fikce, která vedla k Viktoru Koženému, k prodeji, mimo jiné, našeho námořního loďstva a celé řady dalších podniků. Viktor Kožený skončil na Bahamách a kuponová privatizace je tak trochu zapomenuta.

Proč o tom mluvím? Protože k mé velké radosti se v poslední době znovu vynořuje otázka zaměstnaneckého spoluvlastnictví, a tedy i zaměstnaneckých akcií. Vím, že je výzva třiceti dvou výrazných ekonomických a podnikatelských osobností, které volají po renesanci zaměstnaneckých akcií. Vím také, že je nutné kriticky zkoumat dosavadní pokusy tímto směrem v zahraničí, ať už to byl takzvaný lidový kapitalismus ve firmě Volkswagen nebo Employee Stock Ownership Plan ve Spojených státech, ale s radostí zjišťuji, že v Evropské unii po jistém útlumu této myšlenky dochází k její opětovné renesanci, a chtěl bych vám tedy závěrem k tomuto bodu říci, že budete-li prosazovat jenom růst průměrné mzdy, je to málo. Snažte se zakotvit vliv odborářů a zaměstnanců ve vedení podniků. Zejména malé a částečně střední podniky tím získají i dodatečný kapitál, ale to není nejpodstatnější. Nejpodstatnější je zvýšená motivace, pocit tato firma je moje, pocit reálného spoluvlastníka, a myslím si, že to je i cesta ke zvýšení produktivity práce, kterou tak zoufale v našem národním hospodářství potřebujeme.

Zcela závěrem bych chtěl poprosit delegáty tohoto sjezdu, aby přemluvili svého předsedu, aby kandidoval na funkci prezidenta republiky. Skuteční kandidáti musí být přemlouváni. Ta sbírka podivných existencí, která se teď hlásí, že chce být prezident, aniž by měla silný životní příběh, čest výjimkám, musí být podle mého názoru kompenzována několika, nikoli jedinou, silnými osobnostmi, mezi nimiž si volič, občan může vybrat, jako, promiň mi to neuctivé přirovnání, si vybíráme bonbóny z bonboniéry. Je možné, že některý bonbón bude otrávený, ale to už je riziko podnikání. Já věřím, Pepo, že tuto výzvu přijmeš a budeš jedním z nejsilnějších kandidátů v lednové prezidentské volbě.

Děkuji vám za vaši pozornost

Miloš Zeman