Dvanácté září je důležitý den pro Evropu. Před více než 300 lety naši předkové zde pod tímto kopcem prorazili obklíčení Vídně, osvobodili město a započali tak osvobození kontinentu. Přinesli těžké oběti. Tisíce vojáků padlo zde u Vídně, další tisíce podél Dunaje, při osvobozování Nových Zámků, Ostřihomi, později Budína (dnes Budapešť) až k Bělehradu. Ale oni věděli, proč přinášejí oběti a musí je přinést. Do té doby po dobu 150 let Osmani drželi dnešní Maďarsko a další křesťanské území, podnikali nájezdy dál, brali otroky, chlapce z rodin našich předků unášeli a převychovali je na janičáře, dívky brali do harémů.

V našich zemích vznikla literatura o utrpení našich předků pod osmanskou okupací. Říká se, že národ, který nezná své dějiny, bude je muset znovu prožít. My nechceme znovu prožít svou okupaci, ani fyzickou ani duchovní. Ve Vídni není pomník tohoto velkého vítězství, proto jsme sem přišli postavit živý pomník našim hrdinům z roku 1683 v čele s hlavním velitelem, králem Janem Sobieskim. Přišli jsme sem, abychom jim vzdali dík a zároveň abychom se nechali inspirovat pro vítězství v našich současných zápasech. Bojovníci z roku 1683 bojovali mečem a děly, ale zároveň šel s nimi mnich Marco Saviano jen s křížem a bez zbraně. Před útokem našich kněz odsloužil zde na Kahlenbergu mši a vrchní velitel Sobieski sloužil jako ministrant. Vojáci šli do boje s vědomím, že pokud v boji ztratí život, na druhém světě je nebude čekat 60 panen, ale Bůh při posuzování jejich hříchů vezme v úvahu oběť, kterou přinesli při osvobozování města a lidí ve městě. Oni věřili. Oni věřili, že jejich přesvědčení je správné a byli ochotni za své přesvědčení i zemřít.

Na základě jejich víry vznikla v Evropě kultura a ke kultuře se hlásí i ti Evropané, kteří víru už ztratili. Evropská kultura vytvořila zákony a životní styl, který přitahuje lidi z celého světa. Zase jsou ochotni riskovat životy, jen aby se dostali do Evropy. Pokud chceme zachovat atraktivitu Evropy a pokud chceme zachovat pohostinnost Evropy, musíme trvat na zachování evropské kultury těmi, kteří zde žijí i těmi, kteří sem přicházejí. V 17. století museli naši předkové bránit evropskou kulturu až zde, u hradeb Vídně. Bohužel, dnes musíme bránit evropskou kulturu uvnitř našich měst.

V evropských městech jsou desítky takzvaných No-go zón, kam se neodváží ani státní policie a život obyvatel se řídí jinými zákony než evropskými. No-go zóny vznikly jako důsledek válek zejména na jih od Evropy. Spojené státy americké se v nich velmi angažovaly, ale důsledky ponechávají na Evropu. Války uvolnily proud uprchlíků, ale do Spojených států se nedostanou. Evropa musí mít slovo v otázkách své bezpečnosti a nebýt závislá na jiných, zejména mimoevropských mocnostech. Příklad spojenců z roku 1683 dokazuje, že když jde o vážné věci, mohou se spojit i státy a vlády, které dělají jinak rozdílnou politiku. Zahraniční politika je jen vyvrcholením politiky, která začíná v kultuře národa.

Evropské národy mají svou kulturu, která vyrostla z hloubky jejich dějin. Součástí evropské kultury je znalost svých dějin a hrdost na velké skutky předků. Jakou kulturu nám to vnucují, když dosavadní pokusy oslavení výročí bitvy na Kahlenbergu tzv.mainstreamová média označovala jako fašismus. Takovou kulturu nepovažujeme za kulturu a nepřijímáme ji. Nechtěli bychom, aby se v Evropě usídlily dvě nebo více rozdílných kultur, které by necítily mezi sebou žádná pouta. Bohužel v dějinách se tak stávalo a vždy to Evropu oslabovalo. V komunistických zemích jsme to zažili historicky nedávno a dlouho takový stav nevydržel - jedna kultura padla a byla to komunistická. Křesťanská kultura v Evropě vydržela již 2000 let a všechny kultury, které se ji pokoušely nahradit padly. Takový osud čeká i kultury, které by se nyní pokoušely nahradit křesťanskou kulturu Evropy. Proto si toto shromáždění zvolilo heslo Za svobodnou a silnou křesťanskou Evropu.

Přišli jsme sem i proto, že se nechceme stát anonymní světovou masou. Anonymní masou, jejíž kulturu budou každý rok měnit hollywoodské filmy podle momentálního trendu nebo podle pokynů těch, kterých v Americe označují jako deep state. Nechceme být masou, která bude bezbranná vůči svým vládcům. Chceme zůstat národy se svým historickým posláním. Chceme zůstat národy, které se dívají na své dějiny a nacházejí v nich činy, na které mohou být hrdí a činy, za které se mohou stydět. Jen takové národy se dokáží zlepšovat a zlepšovat podmínky na světě. Dokáží i poskytovat pohostinství. Zdá se, že ve více vládních kruzích a v mezinárodních institucích nyní vládne jiný názor. Tím více se musíme spojovat my, dědicové vítězů od Vídně.

Při této příležitosti nemohu nevzpomenout významnou osobnost doby, o níž mluvíme. V druhé polovině 17. století žil a působil Juraj Szelepcseny, arcibiskup ostřihomský a primas Uherska slovenského původu. Dočasné sídlo měl v Trnavě a v Bratislavě (Pressburg), protože Ostřihom drželi Turci. Zúčastnil se jednání, které vedly k připojení polského krále Jana Sobieskeho do protiturecké koalice. Na polích u Bratislavy požehnal vojska, které šly bránit Vídeň. Svým osobním majetkem přispěl k financování vojsk. Za svůj diplomatický, organizační, náboženský a finanční přínos na obranu Vídně po bitvě na Kahlenberg získal titul Zachránce Vídně. Pochován je v kostele v Mariazell. Kdo půjde kolem ať si na něj vzpomene.

Konečně, posíláme z tohoto místa pozdrav do slovenského města Štúrova, maďarský název Parkan. Štúrovo osvobodila Sobieskeho armáda v prosinci 1683 když hnala Turky od Vídně. Ve Štúrove se nachází jediný pomník krále Sobieskeho ve střední Evropě kromě Polska.

Dámy a pánové, přišli jsme sem, abychom zavzpomínali na dávné doby, ale toto vzpomínání nás posiluje.

Děkuji vám.