Vážení přítomní,
je mi velkou ctí promluvit v tento den na tomto místě a právě k vám.

Připomínáme si výročí, které je stále státním svátkem, ale podle cizích plánů nemá napříště znamenat nic.

Každý národ, který má svůj jazyk, svoji kulturu a svoji historii, má svůj smysl. Národ je největší komunita k níž se většina lidí dokáže vztahovat. Jistěže jsme také Evropané, ale to je slabší identita než příslušnost k národu. Respektujeme jiné evropské národy, všechny si zaslouží stejné úcty a žádný nesmí být zotročen, nebo cizím nástrojem proti jinému národu.

Hodnoty vytvořené člověkem jsou vždy plodem spolupráce. Růže nerozkvete na poušti. Spolupráce není možná bez vzájemného respektu. Jen s ním můžeme pracovat na společném díle, aniž bychom se vzdávali vlastní identity, nebo vnucovali vlastní hodnoty jiným.

Nevím, proč bychom si měli nechat vnutit, že máme pro cizí zájmy pomáhat ničit, vraždit a krást. Prý si tak musíme dokazovat, že patříme na Západ. Neplaťme za tak pochybnou čest tak vysokou cenu! Nepodporujme ty, kteří dovedou žít jen na úkor jiných a musejí pro své odporné cíle pro sebe hledat přijatelná lživá vysvětlení. Proto potřebují pěstovat nenávist, kterou si zaslouží sami.

Cizího nežádáme a vlastní nedejme. „Pracuj každý s chutí usilovnou na národa roli dědičné“, napsal Ján Kollár před téměř dvěma sty lety. To naprosto neznamená, že se máme uzavírat před světem.

Jako národ máme právo na plody vlastní práce. Máme se prý solidárně dělit. Oni se prý dělí a zřejmě nás tedy milují. „Zloděj bližního že nemiluje? Vždyť on se s ním rozděluje!“, napsal Karel Havlíček Borovský. Zase už jsme cizím krmelcem.

To, co potřebujeme je národní obrození. A nejsme jediným národem, který si obrození zaslouží, pokud se na něj zmůže. Lze současně řešit vlastní problémy a respektovat oprávněné zájmy jiných. Víme, že váleční štváči tomu nechtějí rozumět.

K dnešnímu státnímu svátku by náležela oslava, tedy připomenutí dosavadních úspěchů a výhled do příznivé budoucnosti. Čím to je, že oslavy v posledních letech vypadají jako tryzny? Pokud se vyskytnou úspěchy, pak je to režimu a systému navzdory.

Příčina číslo jedna je naprostá nesamostatnost, úřednické čekání na pokyny. Ty přicházejí jako obvykle shora, ale jejich původ je v zahraničí. Jaký div, že upřednostňují cizí zájmy? Místo vlastní invence musíme plnit bruselská nařízení a povinně zaplevelovat zákony bruselskými směrnicemi.  

Příčina třetí je pokles náročnosti a důrazu na výkon a výsledky. Příkladem je nejen úpadající školství, ale i nesmyslná podpora neefektivních provozů, zbytečných a parazitních projektů. Vzdor tomu se stále vyskytují špičkové produkty, převratné vynálezy a olympijská vítězství. Převažující trend vývoje je ovšem směr dolů ke ztrátě konkurenceschopnosti.

Pátou příčinou je relativizace pravdy, omezování kritického myšlení, vláda lží, zamlčování důležitých informací a masová produkce informačního balastu. Na základě nepravd nelze dospět k správnému řešení. To vše má směřovat k jediné vnucované interpretaci světa. Vlády neschopné řešit problémy společnosti se vždy snaží potlačovat kritiku aby zakryly neúspěchy a zlé úmysly. Proto cenzura a sankce proti kritikům pod záminkou údajného boje proti dezinformacím a nenávisti. Jedním slovem totalita.

A možná je to ještě horší, a to, co pokládáme za chyby, jsou jen součásti záměru. Nejde o „teorii spiknutí“, ale o praxi spiknutí. My ale nestojíme o řízený úpadek, „velký reset“. Chceme mu vzdorovat obrozením, zneškodněním škůdců a obrácením nepříznivých vývojových trendů. Vláda nevystačí s označením právem nespokojených občanů jako lůzy a podvratných živlů.

Zbavme se vlády slouhovství, netečného přihlížení, zbabělosti a strachu. Zvolme si jiný program, lepší organizaci a schopnější vůdce!