V inauguračním projevu označil za své hlavní protivníky protagonisty korupční podvodné ekonomiky (tzv. kmotry), neonacisty – a média. Jak se dalo čekat, projev prezidenta Miloše Zemana vzbudil náležitou, a místy značně hysterickou pozornost. Zeman se o to zasloužil zejména větou, v níž vyhlásil boj, jak on říká, „ostrovům negativní deviace“, k nimž přičlenil i „ podstatnou část českých médií, která se zaměřuje na vymývání mozků, na mediální masáž a na manipulaci veřejným míněním. Tu část, jejíž představitelé vynikají pozoruhodnou kombinací minimálních znalostí a maximálního sebevědomí.“  Zeman se tak nepochybně vymezil proti bezdůvodné nevraživosti provázené metodickou nestoudností, a také jistě proti neskrývanému stranictví, s nímž se velká část českých médií přihlásila k podpoře jeho protikandidáta.

Jak se vlastně média a novináři chovali v průběhu kampaně před prezidentskou volbou? Historicky první přímou volbu hlavy státu provázela řada dalších úkazů a okolností, které jsme mohli zažít vůbec poprvé. Z hlediska mediálního došlo k nejzajímavější události právě v den prvního kola volby, v pátek 11. ledna 2013. Toho dne totiž vyšly dva ústřední deníky, Lidové noviny a Hospodářské noviny s nečekanou novinkou. V prvých Dalibor Balšínek a v druhých  Petr Šabata dali otevřeně pokyn svým čtenářům, koho mají volit a koho volí „jejich“ noviny. Že konkrétním předmětem doporučení byla volba Karla Schwarzenberga, nechme stranou.

Zajímavý je sám fakt, že média, která se dlouhodobě prezentovala jako nestranná a nezávislá, se dala na přímou dráhu politické propagace, postavila se na jednu stranu a udala svému publiku žádaný směr. To, co je v západních zemích vcelku běžné, bylo u nás až do této chvíle nemyslitelné. Když si pustíte před volbami presidenta ve Spojených státech TV Fox, je jasné, že uslyšíte chválu na Mitta Romneyho, obdobně ze CNN se bude linout spíše oslava Baracka Obamy. V Německu je to také zjevné a transparentní: pravici podporuje FAZ, levici Suddeutsche Zeitung. Ve Velké Británii desítky let platilo, že toryové čtou Times a levý střed Guardian. Vedení a zaměstnanci těchto médií se nijak netajili svými politickými preferencemi a pro publikum to bylo pozitivní: bylo jasné, kde najdete názory toho kterého tábora. To nijak neohrozilo kvalitu novinařiny, ale spíše to pročistilo etickou fasetu médií. Když víte, kdo má jaký názor, k němuž se hlásí i tím, kde a pro koho pracuje, nemůže se stát, že budete oklamání.  Pak ovšem není možné, aby novináři přebíhali zprava doleva a naopak, jak se to děje u nás. Jednu sezónu vidíte komentátora v Právu, druhou třeba v Respektu či Lidových novinách. Je to stále týž redaktor? Ano. A hájí stejné názory? Nejspíš ano. Ale jisté to není. Přitom už z první republiky zde byla tradice jasné diferenciace mezi médii. Národní politika byla blízko Národním demokratům, České či Svobodné slovo Národním socialistům, Venkov Agrárníkům, Právo lidu sociálním demokratům a Rudé právo komunistům. Bylo naprosto nemožné představit si Julia Fučíka v „čubičce“, jak se přezdívali Národní politice, nebo Víktora Dyka v Rudém právu? Je možné, že bychom se dnes k této tradici vraceli?

Odpověď zní: patrně nikoli. Přímé a jasné vyjádření svého postoje znamená obvykle jisté riziko a nutnost svůj názor hájit přesvědčivými argumenty, a zároveň odříznutí se od možnosti tento názor v budoucnu flexibilně změnit, třeba až v jeho pravý opak. Setrvání na pevných hodnotových kritériích předpokládá vysoké morální kvality. A nemusíme zastávat až tak intenzivně kritické stanovisko, jako v uvedených citátech Miloš Zeman. Pružnost v proměnách názorů a afinit u velké části českých novinářů se stala jednou z typických dimenzí české mediální praxe po roce 1989. Titíž lidé, kteří v 1. polovině  90.  let adorovali Václava Klause, jej od konce téže dekády difamují a ostouzejí. A jedno ani druhé, adoraci ani difamaci, zpravidla nezdůvodnili racionálně a věcně, nýbrž emotivně a zájmově. Jestli se zdálo v druhé polovině první dekády nového milénia, že se v tomto smyslu česká žurnalistika stala dospělejší a profesionálnější, mediální atmosféra kolem volby presidenta ukázala, že to byl bezdůvodný optimismus. Novináři ve své drtivé většině zaútočili na Miloše Zemana jako na strůjce všech představitelných zel a protagonistu nejčernějších perspektiv, aniž vykázali sebemenší tendenci tato obvinění zdůvodňovat. Tuto bezprecedentní emfázi nelze vysvětlit jinak, než osobní antipatií k Zemanovi, a to je pro novináře prohřešek z nejtěžších. Hledáme-li tedy ve vztahu Zeman a novináři toho, kdo zaútočil první, odpověď je zřejmá: čeští novináři, protože pojali výkon své práce jako boj a politickou práci v duchu Leninova hesly „tisk je kolektivní organizátor, agitátor a propagandista“, nikoli jako povinnost objektivně a nestranně informovat o tom, co se skutečně děje, nikoli o tom, co si novináři přejí, aby se dělo.

Petr Žantovský