Zbraní měli dost, odhodlaných milicionářů, estébáků, oficírů ochotných je použít "na obranu socialismu" také.  Snad tedy špatné know how? Když se jich na to dnes zeptáte, pak jako příčinu  nejčastěji uvádějí  - pokud se obtěžují s odpovědí - zradu Gorbačova, který se prý podle nich domluvil se Západem a přestal je jistit. Znamená to - pokud byste takový argument vzali vážně - že socialismus sovětského typu se bez podpory velkého bratra nedal uhájit?  To tedy zapomněli na Stalinovu tézi o budování socialismu v jedné zemi.

Přitom ve světě  existují stále  ještě  režimy, které se k podobným projektům na vytvoření totalitní společnosti  hlásí. Severní Korea, Kuba a dokonce i Čína - ovšem  s důrazem na svoji vlastní korejskou, kubánskou či čínskou cestu -  budují dále socialismus.  I ti, co zde vládli před  25 a více lety, mohli tuto variantu zvolit. Asi by to ale nebylo tak jednoduché. Došlo by  nejspíše  k prudkému poklesu   beztak  nízké - ve srovnání se zeměmi EU - životní úrovně, k těžkému zaostání za jinými zeměmi. Soudruzi mohli vytvořit  tak nanejvýše  něco jako skanzen  socialismu ve střední Evropě. Čelili by  ale přitom něčemu, na co nebyli připravováni. Asi proto to vzdali, a z mnohých se stali pro změnu horliví kapitalisté.

Ani dnes  neexistuje v jejich řadách žádný záměr obnovit systém moci, který zde tehdy byl.  Že by se obtěžovali s tím, aby zpracovali nějakou závěrečnou zprávu o neúspěchu onoho projektu a o poučení, jak to příště udělat lépe, to tedy ne. A přitom ten jejich experiment stál neuvěřitelné peníze, nemluvě o životech, které byly přitom  ztraceny. Aby se pak ještě někdo zabýval myšlenkou, že to vše by bylo třeba opět obnovit s ohledem na fakt, že  naši spoluobčané nejsou příliš spokojeni ani s tím, co se jim teď nabízí, o tom jsem teda neslyšel.

Přitom  by měli situaci ulehčenou o to, že jen málokdo   trpí iluzí o tom,  že je zde po ruce nějaká alternativa v podobě kapitalismu. Nebo  o tom, co je  to Západ. O demokracii v USA či v západní Evropě  ani nemluvě. Návrat do lůna socialismu  by vyděsil  nejspíše i  mnohé  z nich. Neumím si ani představit, jak by byl slučitelný někdejší  reálný socialismus třeba s něčím takovým  jako je internet. Skutečností  je, že  model tzv. zastavené společnosti  - o nic jiného v tzv. socialismu nešlo - tedy společnosti, která z různých příčin resignovala na jakýkoliv rozvoj, uzavřela se do sebe  (něco, což je opakem tzv. otevřené společnosti) - už tady  byl v minulosti české společnosti už jednou  odzkoušen.  Pravda, bylo to před třemi, čtyřmi stoletími  za vlády habsburských císařů. Tedy po Bílé hoře. I tehdy to ale bylo krajně neúspěšné, přímo  tragické.

Pod taktovkou  církve svaté a především pod dohledem  vojensky organizované jezuitského řádu zde taková zastavená společnost  na dobu určitou  vznikla. Z té doby  máme naši zemi "ozdobenou"  tisícovkami   kostelů, klášterů,  kaplí a kapliček, které byly  přecpány tzv. barokním  uměním. Ve skutečnosti nešlo  ani tak o umění, ale  o efektivní propagační nástroje.  Každý takový sakrální objekt  byl vlastně jakousi nástěnkou.  Ne příliš vzdělaný člověk vstupující třeba z živé ulice do prostoru barokní svatyně měl mít  - a také aspoň po tu dobu, co setrval v sakrálním prostoru měl - pocit, že se ocitl na chvíli v jiném světě. A jiný svět byl jiný, než to slzavé údolí plné stesků a beznaděje v podobě neustálých epidemií  různých nemocí, proti kterým nebyly léky, nebo hladu v důsledku opakujících se  neúrod, které decimovaly obyvatelstvo, nemluvě o jiných kataklysmatech. Jenže pak musel z kostela odejít a  byl zase v reálném světě.

Církve přišla na to, jak tento model - jedná se o černototalitu - udržet  na živu  přes 150 let! Celých šest generací bylo takto postiženo.  Stačilo přitom  jedno - odepřít lidem  právo na vlastní názor a samostatné myšlení, rozumí se kvalitní vzdělávání. To byla  cena, kterou černototalita, ale i jiné pozdější  totalitní režimy, platily za svoji existenci. Rakousko se tehdy díky tomu dostalo na chvost vývoje v Evropě. Poté, co byl i zde zakázán jezuitský řád (důvodů tehdy bylo více), přišly proto na řadu reformy  a patenty,  včetně školské reformy.  V tehdejším, za okolním světem těžce zaostávajícím  Rakousku došlo ke změnám, které lze  klidně označit za perestrojku na wiener způsob.  Jenže pak se ukázalo, že se to uřídit nedá. Za dalších stopadesát let se rakouská monarchie a její stát (Rakousko-Uhersko) rozpadly.  Jen některé relikty systému vládnutí, který tam byl zaveden,  přežily.

Osud černototality je tedy poučný i pro ty, kteří ještě dnes uvažují o tom, zda bylo nezbytné, aby došlo k perestrojce vzor 1985 či k Listopadu anebo dokonce  k rozpadu SSSR. Nemuselo, ale  cenu, kterou by  bylo  za to nutno  zaplatit, nelze vyjádřit jen  v penězích. Především by došlo  k prudkému zhoršení vzdělanosti. Po Bílé hoře  v podmínkách třicetileté války  to trvalo řadu generaci, než  se církvi podařilo rozvoj společnosti  zastavit. Tím, že instalovala v Čechách černototalitní systém vládnutí, pokusila se vlastně zakonzervovat  čas.  Kdyby nebylo změn ve vnějším světě, mohla zde vládnout mnohem déle. 

Církev nikdy nebyla institucí, pro kterou rozvoj, příp. pokrok měl cenu. Je postavena na příliš chatrných ideových základech s nevěrohodnou minulostí. Vše je  zde složené jen z mýtů a iluzí. Na tom nelze postavit ani tzv "záchod", který si děti stavějí z mariášových karet. Stačí  jednu kartu  z podloží nešikovně vytáhnout, a celá stavba se bortí.  V tomto ohledu církev zůstává taková, jaká byla i předtím. 

Lze proto i  snadno odhadnout, kam se ztratí  stamiliardy, které teď církve dostávají podvodem  údajně zpět (nikdy jim nepatřily) - díky svým ve vládě, v parlamentu či na Ústavním soudu nastrčeným lokajům - ze státního měšce.   Tyto peníze  byly určeny potřebným a bude je třeba nahradit jinými, nejspíše vypůjčenými. Zčásti je preláti prožerou  a jinak zmarní. V tomto směru se oni nikdy neuměli omezovat.  Většinou se ale snažili své příjmy kapitalizovat do nějaké velké kultovní stavby či jiné nadbytečnosti. Největší stavby baroka (jako třeba Klementinum) byly stavěny - pokud si na to někdo vzpomene - až v době, kdy  princip zastaveného vývoje už byl odmítnut dokonce i vládnoucími Habsburky. Později se z nich staly  třeba knihovny nebo byly přestavěny, třeba   na sklady, kasárny, někdy i nemocnice a chudobince.

Zábavně je, že někteří zdejší prominenti, místo aby se zasadil za zrušení zákona o církevních restitucích, teď přemlouvají preláty, aby zřizovali hospice a jiná podobná zařízení ulehčující nemocným  či chudým lidem jejich existenci. Má to ale chybičku. Čím méně peněz půjde na zdravotnictví, sociální péči apod., tím více budou tito lidé přibývat, a tím méně se jim takové péče dostane, protože   taková strategie upřednostňuje  jen odstraňování následků před odstraněním jejich příčin. Nebudou ani finance na výzkum nových  způsobů léčby, či na výstavbu sociálních bytů pro sociálně slabé obyvatelstvo, nebo na zlepšení výživy, podporu mladých rodin či do jiných potřebných modernizací a projektů, které by lidem poskytly dobrou práci, a zamezily by, aby se zvyšovaly počty bezdomovců, narkomanů, nezaměstnaných, atd.. Fakticky tato politika, která církvím dáví a potřebným bere podporuje  zbohatnutí budižkničemů cestou zneužití práva.  Politika církve vždy směřovala k úpadku, ne k rozvoji.  

V tom si byly totalitní režimy, ať černototalitní či rudototalitní, vždy blízké.  A  také v tom, že si  uměly pro své cíle a zájmy vybrat kolaboranty, kteří jim sloužili.

Vladimír Čermák