Adam B. Bartoš: Proč nevolit Dienstbiera

KOMENTÁŘ

Na levicového kandidáta Miloše Zemana média pořádají neuvěřitelný hon. Třebaže je Zeman politik takového formátu, že podobný hon ustojí, nepodceňoval bych úvahu některých levicových voličů, kteří by - zmateni protizemanovskou kampaní - mohli zvažovat jako alternativu volbu Jiřího Dienstbiera.

12. ledna 2013 - 07:00

Protože považuji předvolební průzkumy za většinou zmanipulované, je mi jedno, na jakém místě žebříčků se Dienstbier pravidelně či nepravidelně umísťuje. Beru ho jako regulérního kandidáta a proto bych se nad jeho možným prezidentstvím chtěl alespoň stručně zamyslet.

Proč bych tedy levicovým voličům nedoporučil volbu Jiřího Dienstbiera? (těm, kteří namítnou, že mně - pravicovému voliči - do jejich preferencí nic není, sděluji, že ač pravičák, vážně zvažuji podporu Miloše Zemana už v prvním kole).

Protože se tímto textem obracím spíše na levicově uvažující čtenáře, odhlížím nyní od obecné kritiky běžné levicové myšlenkové výbavy, která je všem kandidátům levice společná (ale nejen levice, mezi všemi těmi kandidáty moc pravicovosti totiž nenajdeme, a když, pak jen skutečně v teoretické, slovní, rovině).

Jako člověk, kterému leží na srdci suverenita země a který s nelibostí sleduje zpravodajské hry západních velmocí, pikle globalistických struktur, aroganci nadnárodních organizací a posilování světovládných tendencí, vnímám Jiřího Dienstbiera jednoznačně jako neautentického politika, jako loutku těchto zahraničních mocenských skupin, jako představitele a poslušného vykonavatele agendy Nového světového řádu.

Jeho otec Jiří Dienstbier st. vedl dlouhá léta až do své smrti českou Rockefellerovu pobočku Council on Foreign Relations (v češtině si říkají Rada pro mezinárodní vztahy), kterou po jeho smrti převzala jeho (v pořadí čtvrtá) žena Jiřina. Ačkoli si starého Dienstbiera lze vážit pro jeho odpor k zásahu NATO proti Jugoslávii a pro jeho odmítání uznání Kosova, ve všech ostatních případech byla jeho zahraniční politika poplatná Davidu Rockefellerovi a oficiálním i paralelním centrům americké moci, o Bruselu nemluvě.

Dienstbier byl komunista (1958-1969, smýšlením až do konce života), později chartista a disident, velmi pravděpodobně tedy do ústraní účelově odklizený soudruh, který měl sehrát (a též sehrál) svoji úlohu ve chvíli, kdy byla dohoda o konvergenci obou tehdejších mocenských bloků upečena.

Poměrně bez okolků to o něm řekl jiný disident John Bok v knize Revoluce 1989: "Já věřím, že Charta 77, přestože založena Václavem Havlem a panem Patočkou, že ten nápad nebyl z jejich hlavy. A kdo jiný v tom měl prsty? Jiří Dienstbier, který byl agentem pro První správu StB, což je zahraniční rozvědka. On byl korespondentem v OSN během komunismu a byl také v Indonésii v době velkého masakru komunistů. Když jsem mu řekl, že je agent, tak se rozzuřil a požadoval, abych se mu omluvil. Já jsem odmítl a řekl jsem mu, že to může dát klidně k soudu, a že mu to tam dokážu, fuck you! A tento člověk se stal po pádu komunismu prvním ministrem zahraničí této země."

Výše zmíněné odstavce, jakkoli mluví o jeho sympatiích k dvěma (alespoň navenek) protichůdným ideologiím, nejsou nijak v rozporu. Ten, kdo pracoval pro komunisty, mohl klidně po "převratu" pracovat pro Američany. Ve své podstatě i jedno jaksi předjímá druhé - kdo poklonkoval jedněm, bude přirozeně (a o to spíše a o to více) poklonkovat druhým. Je to vada charakteru.

Stále se ale bavíme o otci, mohl by někdo říci. Bavíme se o něm záměrně. Jiří Dienstbier je především syn svého otce se vším, co to znamená a obnáší. A v jeho případě skutečně není nic víc než syn svého otce. Je ztělesněním oné konvergence Západu s Východem. Narozen v USA (Washingnton D.C.), kde Dienstbier starší dělal zahraničního korespondenta, tedy s americkým občanstvím, reprezentuje dnes u nás "novou" levici (rozpor v tom je jen zdánlivý - tehdejší SSSR a současné USA mají k sobě mnohem blíže, než by se někdo mohl domnívat).

Byl-li jeho otec vlivným komunistou, po roce 1968 načas odklizeným, aby byl ve správný čas opět vytažen, je podobně využíván i jeho syn. Formálně komunistou není, názorově ale bolševik bez uzardění, dlouho odpočívající v ústraní a čekající, až bude povolán / nasazen svými "řídícími agenty" pravdolásky. Stalo se tak po volbách na pražský magistrát, kdy se Dienstbier odmítl podřídit stranickému rozhodnutí a sabotoval vznik velké koalice, která byla globalistickým kruhům nepohodlná. Ačkoli byl Dienstbier takto (možná nevědomky) do ČSSD jako cizorodý prvek nasazen (v roce 1997), nikdy nebyl touto stranou zcela přijat, o čemž svědčí přezíravý postoj jeho straníků, kteří mu až příliš a k jeho velké nelibosti dávají najevo, že budou volit raději Miloše Zemana.

Ostatně, jeho otec také nebyl nikdy žádným sociálním demokratem, ale vždy se snažil o různé pochybné levicové tzv. třetí - rozuměj havlistické - cesty (Občanské fórum, pak novo- a pidistrany typu Občanské hnutí, Svobodní demokraté, Levý blok apod). Když ke konci života kandidoval za ČSSD do Senátu, kandidoval za ni jako nestraník.

Profesí právník, který v 90. letech nastoupil jako koncipient do advokátní kanceláře Mariána Čalfy (Čalfa, Bartošík a partneři), v jehož vládě dělal jeho otec místopředsedu a ministra. Bez komentáře.

Jako přivandrovalému politikovi, který se tedy může chlubit pouze jménem svého otce (neboť nic jiného nevykonal), mu tak nezbývá, než řečnit o slušnosti a předhazovat voličům fráze o boji proti korupci.

Říká to ten pravý - politický spojenec, kamarád a kůň Davida Ratha, člověk pošpiněný kauzou Rath, protože se má všeobecně za to, že peníze z krabice od vína měly být určeny na Dienstbierovu prezidentskou kampaň. Podle jistých zdrojů člověk (jako řada jiných politiků) dobře vycházející s tzv. vietnamskou "mafií" apod.

Politicky postava bez názoru, prosazující to, co je zrovna v módě a co chtějí v Bruselu a Washingtonu slyšet (euroval, bankovní unie, Lisabon,) napojený na feministickou (přes Michaelu Marksovou Tominovou) a homosexuální lobby (podporuje pochody homosexuální zvrhlosti, ale i homoadopce dětí).

Muž s dvojím občanstvím (americkým, které je s úřadem českého prezidenta neslučitelné) a také - coby člověk židovského původu - s tzv. dvojí loajalitou. V jeho případě tedy politik s loajalitou trojí, nepočítáme-li Spojené státy za pouhého vazala Izraele. Tedy to samé, co Jan Fischer, i když se ke svému původu nijak vehementně (jako Fischer) nehlásí. Není mi jasné, jak chce případný prezident Dienstbier dělit svoji loajalitu mezi tři země.

Je to kandidát, který je jako každý jiný havlista absolutně neschopný hájit národní zájmy, naopak připravený národní zájmy zradit ve prospěch nadnárodních korporací a supranacionálních organizací.

Mám ještě pokračovat, nebo je to jasné?

Adam B.Bartoš


Anketa

Kdyby se dnes konaly v ČR prezidentské volby, komu byste dali svůj hlas?