Konec eura by však znamenal posílení obnovené německé marky nebo „severního eura“, která by tím podřezávala větev pod německou ekonomikou, jejíž služby a výrobky by tak v ostatních měnách významně podražily. Vždyť německý export přispívá více než 40 procenty k tvorbě německého hrubého domácího produktu. Když k tomu přidáme i fakt, že by evropský trh zboží a služeb zůstal po kolapsu eurozóny velmi obtížně tak otevřený jako nyní, protože by země tzv. jižního křídla s oslabujícími vlastními měnami jen těžko odolaly vábení populistických tlaků na různá ochranářská opatření ve snaze „ochránit“ domácí trhy, dostaneme tak další kamínek do skládanky německých motivů lpět na zachování měnové unie v současné podobě. Česko je v tomto ohledu s Němci na stejné lodi.

Vlastně trochu pokulhává i nadpis článku. Německo jako takové zatím moc reálných peněz svým jižním sousedům neposílá. Pouze je díky svému podílu na strukturách eurozóny největším garantem za peníze získané do záchranných mechanismů, ze kterých jsou záchranné balíčky zatím Řecku, Portugalsku a Irsku financovány. Z těchto garancí se stanou reálné peníze až v okamžiku, kdy postižené země nebudou schopny poskytnutou pomoc vrátit zpět. K tomu by s velkou pravděpodobností došlo právě velmi záhy po rozpadu eurozóny. Co si budeme povídat, tento motiv je pro Němce teď asi nejpádnější argument.

Lukáš Vácha