Dnes, v době probíhající antropologické války, kdy se nejedná o velikost a výlučná zisk nových kolonií na moři či pevnině, ale kdy jde o bytí, či nebytí velkých civilizací a s nimi spojených hodnot, kdy politicky korektní média se snaží veřejnost koupat až k utopení v mýtech, klamu a ignorování skutečností, zmíním se o třech událostech a s nimi spojených osobnostech: Puškin, Patton a Churchill. Události a konání osobností mají nadčasový charakter a platnost, a mohou proto posloužit jako varování a současně při hledání cesty z rašeliniště, ve kterém se nacházíme.

1.1 Alexandr Sergejevič Puškin (1799-1837)
V první polovině roku 1824, tedy přesně před 200 lety, se odehrály tři zápletky v životě čerstvého absolventa elitního lycea, vyhoštěného pod rouškou oficiálního přeložení, který se blížil pětadvacátým narozeninám.

První důležitou skutečnost v životě mladého Puškina představuje získání materiální nezávislosti prostřednictvím profesionalizace kreativity. Otevřeně se objevuje v dopise knížeti Petru Vjazemskému z 8. března. Puškin v něm děkuje za pomoc s vydáním Bachčisarajské fontány: dar ve výši 3000 rublů. To byla v té době velká částka, jak v témže dopise píše, že v Oděse si lze pronajmout dům pro početnou aristokratickou rodinu za 500 rublů měsíčně.

Připomínám, že Puškin nepotřeboval knížecí dům. Ale potřeboval osvobození od ponižujících žádostí k otci o peníze a osvobození od skromného platu podřadného úředníka. Asi proto v následujících dopisech kárá svého bratra Lva za to, že opisuje Bachčisarajskou fontánu zpaměti každému, kdo se nemůže dočkat, až bude kniha vydána.  A ptá se: Kdo si to pak koupí?! Poemu vyprávějící příběh nenaplněné lásky krymského chána Gireje, který nechal na počest své mrtvé milenky postavit ve městě Bachčisaraj tzv. Fontánu slz, byla zhudebněna pro balet v roce 1934 ruským skladatelem Borisem Asafjevem (1884-1949).

Pod dojmem finančního úspěchu romantické básně Puškin uvažoval o něčem, o čem se mu ještě před rokem ani nesnilo: o vydání první kapitoly Oněgina. Puškin, který začal román veršovat, ujišťoval své přátele, že píše přes rukáv (tj. bez přemýšlení o cenzuře) a o tisku není na co myslet. Puškin ale dostal od vydavatele otevřenou nabídku. Začátkem dubna hlásil Vjazemskému s radostí a rozpaky: Slenin mi za Oněgina nabízí, kolik chci. Pokud jde o Rusko, to je skutečně v Evropě-a já jsem si myslel, že je to chyba geografů. Je to otázka cenzury a nedělám si legraci, protože je to o mém budoucím osudu, o nezávislosti, kterou potřebuji.

Později, 22. května, jasně vysvětlil vedoucímu kanceláře Novoruska Alexandru Kaznačejevovi: Proboha, nemyslete si, že se dívám na poezii s dětinskou ješitností rýmovače, nebo jako na odpočinek citlivého člověka: je to prostě moje řemeslo, odvětví poctivé píle, které mi dává potravu a domácí nezávislost. Alexandru Turgeněvovi (který se o rok dříve pokoušel Puškina přeložit z provinčního Kišiněva do Oděsy) napsal: On (Voroncov) mě viděl jako kolegiálního tajemníka a já, přiznám se, si o sobě myslím něco jiného. A proto 2. června rezignoval.

Rezignace skutečného exulanta, který formálně zůstává zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí, je byrokraticky nepochopitelná záležitost, ale především zbytečnost. Proč?

Protože v dubnu policie otiskla dopis od Puškina, z něhož se nám dochoval jen jeden odstavec. Ten policie opsala. Básník se učí čistému ateismu a shledává, že tento systém není tak útěšný, jak se obecně soudí, ale bohužel nanejvýš pravděpodobnost. Tento nově identifikovaný ateista, jak se tehdy říkalo – athea, byl na konci července pod policejním dohledem vyhoštěn do rodiny Michajlovských. K ní dorazil 9. srpna. Puškin, který mezitím už oslavil své 25. narozeniny (a napsal Sbohem, živly jsou volné...), je vnitřně připraven na další zápletku. Jakou?

V dopisech napsaných v zimě 1823/24 budoucímu děkabristovi Vasiliji Davydovovi vyjádřil opatrnou skepsi vůči řecké revoluci. Ta ho zpočátku inspirovala, metody, jimiž byla vedena, ho zklamaly: Řekové mezi Evropany mají mnohem škodlivější zastánce než moudré přátele. Příběh současného zadluženého Řecka to dokazuje a stojí za vlastní příspěvek: Existuje tlak na prodej některých ostrovů, hrozí totální-de-industrializace v agrárním sektoru a neřešitelná situace s volbami prezidenta a premiéra, která nedovoluje mít naději na změnu nenásilnými prostředky.

V červenci se Puškin podělil o své myšlenky s Vjazenským, jak psát o historických událostech: Voltaire byl první, kdo se vydal novou cestou a přinesl lampu filozofie do temných archivů historie. Tyto a další úvahy zpracoval v díle o Borisi Godunovovi. O rok později, v létě 1825, napsal Nikolaji Rajevskému: Cítím, že mé duchovní síly dosáhly plného rozvoje, mohu tvořit.

Nebudu psát o nepříjemném rozhovoru mezi Puškinem a osvíceným Evropanem hrabětem Voroncovem. Připomenu pouze, že tento konflikt vznikl v době, kdy se Puškin na podzim roku 1823 přemístil z Kišiněva do Oděsy. Již na jaře se ale ukázalo, že Puškin otevřeně odmítá šlechticovy pokusy o jeho povýšenectví a všemožně vyhledává společnost jeho ženy. A ženy, to je jiná a zajímavá kapitola nejenom v životě Puškina, ale každého muže. Mužů, jak se zdá v současné době proměn je méně a méně. Proto nám bude hůře, i když nebude Nemyslitelné…

1.2 George Smith Patton ml. (1885-1945)
Patton se narodil do bohaté kalifornské rodiny a prožil privilegované dětství. Jeho raná léta však byla poznamenána obtížemi s pravopisem a čtením, což vedlo mnohé ke spekulacím, že trpěl nediagnostikovanou dyslexií.

V roce 1912 byl Patton vybrán, aby reprezentoval Spojené státy na olympijských hrách ve Stockholmu. Tam soutěžil s vojenskými důstojníky z celého světa v moderním pětiboji a předvedl úctyhodný výkon: umístil se na pátém místě ze 42 soutěžících.

Patton se zúčastnil svého prvního boje brzy po odchodu z Fort Riley. Když mexický revolucionář Pancho Villa vedl v roce 1916 útok na pohraniční město Columbus v Novém Mexiku, Patton se připojil ke štábu brigádního generála Johna J. Pershinga a doprovázel ho na trestné výpravě do Mexika. Ačkoliv se misi nepodařilo Villu dopadnout, Patton byl zodpovědný za vedení nájezdu, při kterém zahynuli tři jeho muži. Nájezd byl pozoruhodný ale tím, že to bylo poprvé, kdy americká armáda použila automobily v boji.

Patton byl velícím generálem během úspěšného vylodění Američanů v Casablance v listopadu 1942. V březnu 1943 byl povýšen do dočasné hodnosti generálporučíka a vedl americkou 7. armádu na Sicílii, kde využil obrněné techniky při rychlém útoku, při kterém v červenci dobyl Palermo a v srpnu Messinu.

Vrchol Pattonovy kariéry přišel s dramatickým útokem jeho 3. armády v severní Francii v létě 1944 v kampani, která se vyznačovala velkou iniciativou, nemilosrdným nasazením a ignorováním klasických vojenských pravidel. Před invazí do Normandie byl veřejně jmenován velitelem 1. skupiny amerických armád (FUSAG), fiktivní armády, jejíž údajné seřazení ve východní Anglii pomohlo oklamat německé velitele, aby si mysleli, že se invaze uskuteční v oblasti Pas-de-Calais ve Francii.

Vojenské síly pod vedením Pattona pokračovaly v zatlačování Němců zpět a koncem ledna 1945 dosáhla 3. armáda německých hranic. 1. března byl obsazen Trevír. Obsazení vyvolalo jednu z nejslavnějších výměn slov ve válce. Když Patton obdržel zprávu, která mu nařizovala, aby město obešel, protože k jeho dobytí by byly zapotřebí čtyři divize, Patton odpověděl: Obsadili jsme Trevír se dvěma divizemi. Chceš, abych ti ho vrátil? Během následujících 10 dnů vyčistil celou oblast severně od řeky Mosely, uvěznil tisíce Němců a po připojení se k 7. armádě při čistkách v Sársku a Falci zajal nejméně 100 000 lidí.

Patton chtěl pokračovat do Berlína, ale Eisenhower tuto myšlenku odmítl. Proč? Město již bylo Sovětům přiděleno podmínkami Jaltské dohody.

Po německé kapitulaci se Patton stal vojenským guvernérem Bavorska. Byla to politická pozice, pro kterou se nehodil svým vzděláním a temperamentem. Jeho veřejná kritika spojenecké poválečné denacifikační politiky v Německu spolu s neuváženými komentáři v tisku vedla k jeho odvolání z velení 3. armády v říjnu 1945. Pattonovým posledním velením bylo velení 15. americké armádě v německém Bad Nauheimu. Tam dohlížel na sepsání dějin války v Evropě, což Patton popsal jako pohřební ústav na svém vlastním pohřbu.

9. prosince 1945 Patton utrpěl vážná zranění hlavy a páteře při autonehodě. Po 12 dnech zemřel. Řada knih a filmů rozvinula konspirační teorie, které naznačují, že Patton byl ve skutečnosti zavražděn na příkaz Washingtonu nebo Moskvy. Připomínám, že žádný definitivní důkaz o jakémkoli spiknutí se neobjevil. A tak tomu bude i s mnohými dnešní doby: důkaz o příčině jejich smrti bude chybět. Proč se zmiňuji o Pattonovi?

Především pro uvědomění si skutečností, které jsou v rozporu s mýtem o osvobození Plzně, mýtu o čestném vedení války a v neposlední řade o mýtu o míru s pomocí spojence USA. Skutečností je, že mír je vším. Proti tomu stojí to, na co někteří pošetilí v NATO myslí: další konflikt s Ruskem a jeho strategickým poražením.

Následující podobnosti v textu, včetně konfliktu na Ukrajině, Blízkém východě, Iráku a jinde ve světě, jsou čistě náhodné, přestože žádné náhody neexistují.

1.3 Sir Winston Leonard Spencer-Churchill (1874–1965)
Předpokládám, že velká většina čtenářů ví své o tomto britském politikovi, státníkovi, premiérovi Spojeného království v letech 1940–1945 a 1951–1955, žurnalistovi, spisovateli oceněného Nobelovou cenou za literaturu 1953, historikovi, vojákovi, malíři a zákonodárci.

Předpokládám, že mnozí neví, nebo si neuvědomují temné stránky této výrazné historické a kontroverzní osobnosti, obhajující imperialismus a rasismus, osobnosti spojované s válečnými a jinými zločiny (hladomor v Bengálsku 1943 s několika miliony obětí), špatně naplánované vylodění v Gallipoli za první světové války a rozhodnutí plošně bombardovat Drážďany v únoru 1945. Jinými slovy v mém osobním hodnocení platí pro Churchilla: člověk a zvíře. Proto se nabízí otázka: Kdy se lidé stali násilnými a jsou lidé ze své podstaty krutí nebo mírumilovní?

Otázka je velice aktuální nejenom při pohledu na vojenská dění současnosti na Ukrajině, Blízkém východě, Jemenu apod., ale i při analýze konání současných politických elit-slouhů USA v EU a při analýze různých módních projektů minorit, označovaných za moderní. Green deal, LGBT v rozšířené formě, výuka masturbace ve škole s cílem zmenšení rizika sexuálního obtěžování a podobné vrtochy doby na jedné straně, na druhé straně, existenciální civilizační únava, jak to nazývá Douglas Murray v knize Podivná smrt Evropy, a krize, které nejsou projekcí, ale realitami, které se odehrávají právě teď. Uvádím několik příkladů.

Od úsvitu lidstva až do začátku roku 2010 si děti hrály jako všichni ostatní savci. Hra zapíná mozek. Ale kolem roku 2012, se duševní zdraví mladých lidí prudce zhoršilo. Nejenom dívek, ale i chlapců. Jak se to projevuje? Úzkost, deprese, sebepoškozování, sebevraždy – všechny tyto křivky stoupají. V roce 2010 tomu nebylo ani náznakem. Co se stalo kolem roku 2012?

Jedno z přijatelných vysvětlení představuje rozšířené používání chytrých telefonů v kombinaci se sociálními médii mezi dětmi od počátku roku 2010. Domnívám se, že toto je hlavní příčina globální krize duševního zdraví: úplný přechod od hravého dětství k dětství založenému na telefonu. Díky chytrým telefonům, chytrým sociálním sítím a dalším chytrostem se děti v reálném životě nevídají tak často. A ani moc nespí a mají méně zkušeností s přírodou, protože celý den sedí před malou neb velkou obrazovkou. Tady, v EU, USA, ale i Číně.

Tuto otázku položil v týdeníku Le Point vědec a autor knihy Le choc démographique a viceprezident Nadace pro strategická studia v Paříži Bruno Tertre, který si dokonce myslí, že za konfliktem na Ukrajině stojí demografické obavy Ruska z nárůstu muslimské imigrace.