Lavičku Ferdinanda Vaňka, jíž k poctě Václava Havla daroval za 850 tisíc korun z peněz daňových poplatníků občanům Prahy 6 velkorysý starosta Ondřej Kolář, zdobí citát z Havlovy Audience: „Já se přece z principu nemůžu podílet na praxi, s kterou nesouhlasím.“ Tak pravil v jednoaktovce exprezident skrze své alter ego Vaňka. Havel tehdy nesouhlasil s tím, že by donášel sám na sebe. No to dá rozum. A s jakouže jinou praxí Havel ještě nesouhlasil? A s kteroupak naopak souhlasil? Nechtělo by to „dovysvětlovací“ tabulku? Když už jí má ten Koněv… Jeho pomník totiž stojí nedaleko od Lavičky a Kolářova radnice cedulkou na jeho podstavci připomněla, že kromě osvobození Československa od nacistů maršál také nese odpovědnost za jiné události, jež sice s jeho mimořádnou zásluhou o porážku německého nacismu nesouvisejí, ale dokreslují prý osobnost předmětného hrdiny.
Pojďme tedy dokreslovat i osobnost absurdního dramatika. Prostoru kolem trapného nábytku není málo, paměť je ještě čerstvá a nemálo spoluobčanů vnímá Havlovu osobnost realističtěji než jeho Knihovna, kavárenský fanklub či sám starosta Prahy 6. Protože „dokreslovače“ zaujala zejména Koněvova role při potlačení maďarského povstání, vyzdvihněme pro začátek nehynoucí zásluhy bývalého prezidenta při veřejné podpoře a ospravedlnění bezprecedentního útoku NATO na svrchovanou Jugoslávii. Po vzoru „tvůrců“ by mohla radnice Prahy 6 opatřit nehezkou lavici například tímto jeho půvabným vyznáním z roku 1999: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů…“