Od recenzentů, a především od vynikajícího režiséra s vysokou mravní integritou, která ho vyřadila v současných poměrech z tvůrčího procesu, doc. Petra Kaňky jsem přijal pozitivní hodnocení formální, řemeslné stránky filmu. O výchozí poznatkové bázi k tématu filmu jsem se dozvěděl z rozhovoru, na který jsem náhodně narazil v televizi. Tento rozhovor Jiřího Mádla o filmu „Vlny“ mne potvrdil, že jsem udělal dobře, když jsem se filmu vyhnul. 

O atmosféře ve společnosti a kvalitě studentské generace svědčí návštěvy západních filozofů (Garaudy , Sartre,) které byly přijímány v narvaných posluchárnách jako rockové hvězdy. Tehdy student, pozdější režisér a předseda KSČM Jiří Svoboda by mohl vyprávět o pobytu předního autora americké „beat generation“ Allena Ginsberga na majálesu v roce 1965, na němž byl zvolen králem majálesu. 

Základní falzifikací filmu, ale i většiny pohledů na šedesátá léta a na Pražské jaro je nepochopení systémového charakteru změn. Změny nešly proti systému, ale vycházely ze systému, byly mu imanentní, vracely ho k ideové podstatě socializmu. Tuto podstatu šedesátých let nemůže pochopit mladá či střední generace. Proto se běžně můžeme setkat s naprostou dezinterpretací, že v Pražském jaru šlo pouze o boj dvou klik v předsednictvu ÚV KSČ. Jistě, také. Tendence ke změně systému se promítala do všech společenských subsystému a sociálních entit, a tedy také do KSČ a jejích orgánů, která byla výrazným aktérem společenské změny. 

V uvedených souvislostech se vynořuje otázka vztahu prožití skutečnosti a analýzy a hodnocení historie. Jistě nelze tvrdit, že co jsme neprožili, tím se nemůžeme intelektuálně zabývat a vytvářet obraz této minulé skutečnosti. I ten nejdelší život tvoří jen nepatrný drobeček toho, co lidstvo již prožilo. Přesto nepochybně jsou dva druhy minulé skutečnosti. Skutečnost, kterou lidé, kteří jí tvořili již nežijí a minulou sociální skutečnost, jejíž pamětníci ještě žijí. 

Uvedu příklady z mého osobního života. Setkal jsem se s tvrzením, že v komunistickém režimu každé dítě muselo být v Pionýru. Já v padesátých a má dcera v osmdesátých letech jsme v Pionýru nebyli, a proto jsme vůči této propagandě imunní. Vysokoškolská studentka mi velice přesvědčivě tvrdila, že v komunistickém režimu bylo zakázané náboženství. Já jsem v padesátých letech chodil na náboženství a ministrantoval a v sedmdesátých letech jsem měl svatbu v kostele. Pro mne dostatečná fakta proti tvrzení o zakázaném náboženství, pro studentku však ne.  

[BANNER

Následně budu reagovat na některé postřehy a hodnocení recenzentů, s Lenkou Procházkovou jsem o filmu i hovořil. „Podle Lenky Procházkové byl film Vlny plný nesmyslů a historických nepřesností. A v rámci faktů nesedí ta historická fakta.“ Jako takovou první cílenou nepřesnost vidí Procházková v policejním zastavení studentského průvodu, kterým film začíná. „To ve skutečnosti nebyla taková jatka, tam bylo několik lidí zmláceno a několik zatčeno, ale potom se o incidentu i psalo v médiích, objevily se příběhy těch zatčených, popsala Procházková, že to nebylo tak přísně ututláváno státní bezpečností, kdy si informace tajně předávali zaměstnanci rozhlasu, jak to zobrazuje film.“ 

Událost měla ještě skrytou dimenzi, nikým neplánovanou.  V době protestního pochodu studentů Malou Stranou probíhalo jednání předsednictva ÚV KSČ, na němž se jednalo o novém prvním tajemníkovi po rezignaci A. Novotného a ve hře byl Alexander Dubček, který se později prvním tajemníkem skutečně stal. Studenti skandovali heslo: „Chceme světlo“, v reakci na výpadky elektřiny na strahovských kolejích. Toto heslo však bylo reinterpretováno politicky a světlo mělo znamenat politický obsah. 

Poznání přináší srovnání. Pokud tedy srovnáme zásah policie a publikování o události u strahovských událostí a zásah policie a publikování při demonstracích při zasedání Mezinárodního měnového fondu v roce 2000, tak vidíme daleko brutálnější zásah v roce 2000 a daleko tlumenější publicitu o protestech mladých lidí proti globalizaci a rostoucí moci nadnárodního kapitálu.  

Recenzenti se zabývají ve filmu prezentovanou rolí mezinárodní redakce Československého rozhlasu v Pražském jaru. „Zahraniční redakce byla jenom jednou z mnohých, která začala být reformní a celé to začalo už sjezdem spisovatelů v roce 1967, pak těmi studenty na Strahově, vypočítávala Procházková“. 

Spisovatel Michal Macháček upozorňuje, „že jsou tam určitá filmová zjednodušení a černobílé zobrazení doby.  Nezdály se mi ty dialogy, a hlavně mě jako historikovi vadí, že je tam velké procento úplných nesmyslů. Podle Macháčka se film snaží o maximální polarizaci kladných a záporných figur a z toho plynuly ty historické nepřesnosti“.  

Zahraniční redakce Československého rozhlasu a její redaktoři byli kvalitní, redakce však nebyla ničím výjimečná. Z tištěných médií bych mohl jmenovat Literární noviny (Listy), My 68, Student, Mladý svět. Proto z všeobecné atmosféry a situace ve společnosti exkluzivně vyzdvihnout jednu redakci je naprostá dezinformace vzhledem k obrazu společnosti v Pražském jaru.