Ne že bychom si ji nezvolili (a tudíž nezasloužili) - všechny její protagonisty jsme do parlamentu přece ve volbách vyslali, zaškrtali, zakroužkovali. Tedy máme, co jsme chtěli. To, že tato vláda nakonec vládne ne pro nás, ale proti nám a hájí všechny možné zájmy, jen ne ty naše, už ale není naše chyba. Přesto si nejsem jist tím, že by měla padnout.

Tím si tak trochu protiřečím. Připouštím, že jde o špatnou vládu a přesto ji svým způsobem podporuji. Jak je to možné?

Jsem totiž přesvědčen, že s novou vládou bychom si nijak nepolepšili, ba naopak. Každá vláda je jen horší a horší. Topolánkova vláda byla v mnohém horší než vlády socialistické, pozdně socialistické vlády byly zase horší než vlády raně socialistické.

Vláda Nečasova se může jevit jako naoko konzervativnější než Topolánkova, kterou z velké části ovládali extremističtí zelení. Ale v míře ústupků Bruselu, v míře zavádění prvků z agendy Nového světového řádu, v míře přitěžování obyčejným lidem namísto toho, aby jim život ulehčovala, v míře a rychlosti zvyšování daní a zadlužování, je možná stejně špatná. A jen málo ji dělí od toho, aby nebyla ještě horší.

Je to ovšem do jisté míry způsobeno i tím, že ubývá svobody jaksi celosvětově a že západní svět se stále více mění v něco mezi vizí Orwella a Huxleyho. Každý rok je znát. Nároky na jednotlivé vlády (které globalistickým tlakům jen velmi obtížně čelí) jsou větší a nestoudnější, než jaké byly kupříkladu před čtyřmi lety. Není to tedy tak, že by byli ministři či politici obecně objektivně stále horší, nemravnější či zkorumpovanější, jako spíše tím, že dnešní vládě se daleko hůře manévruje před požadavky mezinárodní institucí, nadnárodních organizací či korporací a vůbec globalistů a elitářů, než vládám předchozím - čistě proto, že dnešní požadavky daleko přesahují ty včerejší.

Že těmto zahraničním tlakům vlády trestuhodně podléhají a selhávají, je tedy nabíledni. Že trestuhodně podléhá a selhává i Nečasova vláda, je zřejmé (poslední gesto premiéra Nečase v Bruselu nepočítám, příliš mu nevěřím, že by ho myslel vážně - nakonec se totiž ukáže, jak vidíme na příkladu Viktora Orbána, že nestačí mít ani nadpoloviční většinu vlastních poslanců, aby člověk mohl důsledně praktikovat vysněnou politiku - i tak silná vláda jako je maďarská se před Bruselem vposledku také skloní). Jaká je tedy pravděpodobnost, že příští vláda bude lepší? Daleko spíše bude ještě horší.

Jak se tedy postavit k všemožným iniciativám, které požadují pád vlády, nové volby, nové rozdání karet či rovnou změnu systému? Nesouhlasím s touto vládou v mnohém, ale upřímně se děsím té, která by přišla po ní - neregulérně, vzešlá z nějakého chaosu, z lidových bouří, z mediálního tlaku.

Právě sdělovací prostředky hrají ve vyvolávání vášní a nespokojenosti veřejnosti klíčovou roli. Už proto bychom se měli mít na pozoru, protože víme, komu zpravidla patří. Vidíme to všude kolem sebe - všemožná alternativní uskupení burcují společnost, svolávají demonstrace a chtějí změnu. Novináři o tom nadšeně referují. Vznikají občanská hnutí, občanské iniciativy, nové strany s novými vůdci (ale se starými ideology v pozadí), politoložky svými výroky neustále umocňují naštvanost lidu a nepřímo ho nasměrovávají do ulic. Jiří Pehe píše o tom, že rok 2012 bude rokem velkých změn, které se nevyhnou ani Česku. Je evidentní, že celosvětové pokusy o změnu paradigmatu (uměle vytvářené revoluce, arabské jaro, Ocuppy Wall Street, aktivity skupiny Anonymous a další podobné nedůvěryhodné iniciativy řízené tajnými službami) mají své české verze, své české napodobitele, své české pobočky.

Někdy je těžké rozlišit, jaký odpor je autentický a co je jen kontrolovanou opozicí, kterou si mocní tohoto světa hýčkají pro své záměry. Někdy tyto protesty a hnutí používají hesla, se kterými by se dalo souhlasit, někdy poukazují na skutečné problémy, někdy jejich představitelé mohou mít ve svých argumentech pravdu. Přesto je více než pravděpodobné, že takové hnutí dříve či později ovládne "druhá strana", pokud ho už dávno neovládá od samého počátku. Žádná revoluce v historii ještě nebyla spontánní a i za těmi nejlíbivějšími slogany se skrývá jen vypočítavost, jak veřejností co nejsnáze manipulovat. Projevem moudrosti tedy je se podobnými aktivitami nenechat vyprovokovat. Ostatně, jak víme, revoluce požírá vlastní děti, takže už z toho důvodu nestojí za to se v nich příliš angažovat.

Tlaky na destabilizaci současného systému (současné vlády, ale i parlamentní demokracie jako takové) jsou veliké. Vládu lidu nahrazuje vláda soudců (kteří nám ruší volby), byrokratů (kteří suplují práci politiků) a vláda médií (která udržují zdání politického střetu, který už dávno neexistuje). Ne že bych měl potřebu hájit demokracii jako takovou, myslím si, že to je vpodstatě také dost nešikovný, a možná záměrně nešikovný systém vládnutí, ale ve chvíli, kdy nám ho chce někdo brát, stojí za to si na něm ještě na nějakou chvíli schválně a o to urputněji trvat.

Svět, ve kterém žijeme, není ideální a to platí i o politickém systému, který máme. Můžeme k němu mít spousty výhrad, ale je určitou zárukou stability a elementárního řádu. Jakékoli pokusy tento řád nahradit něčím údajně lepším, jakkoli se mohou halit do líbivých slovních obratů a používat vznešené termíny, jsou jen rafinovanou metodou, jak nám ve skutečně vzít ještě více svobody.

Neměli bychom tedy naskakovat na lep těm, kteří nás přesvědčují, že nyní je čas vyjít do ulic (protože to je přesně to, co si globalisté přejí - aby i v České republice probíhaly bouře, protesty, zkrátka, aby zde vládl chaos - protože v chaosu se jim nejlépe úřaduje a nejlépe se jim posouvají mezníky našich svobod). Pokud se nechat vyhnat do ulic, pak jen z důvodu přesně opačného - k manifestačním demonstracím národní jednoty (jako nedávno v Maďarsku), lásky k vlasti a odporu proti zvůli Evropské unie a dalších pochybných nadnárodních institucí (jako nedávno v Polsku). Ale nežádat žádný pád vlády, jinak bychom se mohli brzy dočkat toho, že nám bude do čela nového - protektorátního - kabinetu nainstalován nějaký člen Trilaterální komise či zasloužilý harcovník z Goldman Sachs, jako to vidíme v Itálii či Řecku. Nějaký Švejnar, Dlouhý či jiná podobná individua ve službách světového bankéřstva.   

Naše země potřebuje vládu silné a tvrdé ruky. Než se ale nějaký takový moudrý vůdce objeví, musíme hájit alespoň to, co máme. A připravovat se na nové volby. Zformovat stranu, u které budeme mít jistotu, že v ní nebudou mít vliv zednáři, sionisté, globalisté, bilderbergovci, ilumináti, agenti cizích mocností, ale ani agenti BIS. Stranu, která bude hájit nejen národní zájmy, ale vůbec národní existenci. Možná stranu, která bude více protestní, než s pozitivním programem. Stranu, která si za svůj program vezme jen jedno - za každou cenu zadržovat a bránit zavádění prvků Nového světového řádu. Udržet to, co máme. Udržet národní stát. Bránit národní svébytnost a nezávislost. To stačí. Nic není v tento čas důležitější. Stranu, která nebude slibovat, co všechno udělá a co komu rozdá, ale která slíbí, co nikdy neudělá a na co nikdy nepřistoupí - a své slovo dodrží. Stranu, která se bude klidně profilovat jako strana obranná, ne slibující lepší zítřky. Stranu nekompromisní, která bude mít dostatek hlasů, aby mohla blokovat smlouvy o fiskální unii, stejně jako elektronické občanské průkazy, cenzuru internetu ve stylu ACTA a jiné podobné výmysly novosvětopořádníků, které se na zákonodárce valí dnes a denně.

Čekání na volby ale někomu může připadat jako zdlouhavé - a důvěra ve volby jako naivní. Ano, i já vím, že volby jsou často jen hrou na demokracii. Ale co je potom revoluce? Fraška. Raději proto hrát na starém hřišti podle starých pravidel (která máme ozkoušená) než doufat v to, že změna hřiště a změna pravidel (revoluce) nám dá šanci prosadit něco víc, než co by se nám podařilo za současných podmínek. Ten, kdo mění hřiště a pravidla, totiž ví, proč to dělá a je na tuto změnu už dávno připraven. Chaos potřebuje a bude z něj profitovat, kdežto my, obyčejní lidé, žádný relevantní krizový plán nemáme (plán, co dělat, kdyby padla vláda, plán, co dělat, kdyby se kvůli ekonomické krizi zhroutil celý systém apod.) a s největší pravděpodobností bychom nastalou situaci ve svůj prospěch využít nedokázali. Druhá strana však ano.

I proto je lepší držet současný systém co nejdéle pohromadě, využít čas, který ještě zbývá a potichu pracovat a připravovat se na změnu, která přijde (a která přijde jistojistě), než ji uměle urychlovat a nevědomky tak sloužit těm, kteří si slova "ordo ab chao" (řád z chaosu) dali na svůj vývěsní štít a řídí se jimi.

Velká bitva nás nemine, ale je lepší ještě chvíli zbrojit a připravovat se, než se nechat vyprovokovat a bezhlavě a bez příprav se vrhat do pouličních půtek.

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B. Bartoš